Nůž přes dřez, taška plná tašek a další věci, které doma děláme snad všichni

Když jsem nad tím začala přemýšlet, zjistila jsem, že podobných zvyklostí máme víc než dost. Pojďme se podívat na domácí folklor, který možná důvěrně znáte i vy.

Naprostá klasika, která se zabydlela v mnoha domácnostech. Na chleba si namažete žervé a nůž odložíte přes dřez. Ne proto, že byste byli líní dát ho do myčky. Kdepak. Jde spíš o promyšlené ekologické opatření. Co kdybyste si za deset minut chtěli namazat další chleba? Přece nebudete špinit další nůž.

Za deset minut skutečně dostanete chuť na další chleba, otevřete lednici, vytáhnete z ní žervé a samozřejmě sáhnete do šuplíku pro čistý nůž. Na ten přes dřez jste už dávno zapomněli.

Večer přes okraj dřezu leží tři až pět nožů v různém stadiu zaschlosti. Nakonec se se skřípěním zubů někdo obětuje a všechny naskládá do myčky.

Tak hlavně že jsme nezašpinili další nůž.

Znáte i tohle? Jdete se osprchovat a na poličce ve sprchovém koutě stojí prázdný obal od šamponu nebo sprchového gelu. Tedy pardon – on není prázdný. Někde hluboko uvnitř se ještě nachází množství barevného gelu odpovídající zhruba půlce kapky. A uznejte, byla by přece škoda ji vyhodit a plýtvat.

Právě proto někdo lahvičku svědomitě otočil víčkem dolů s tím, že při příštím sprchování využije i tento poslední zbytek.

Jenže vedle ní už dávno stojí nová, plná, perleťově barevná a mnohem lákavější lahvička. A tak tam ta stará, chudinka osamocená, zůstává. Den. Týden. Nikdo ji nepoužívá, ale zároveň jako by nikdo neměl oprávnění a srdce ji vyhodit. Až ji jednoho dne vyhodím já. Samozřejmě poté, co se přesvědčím, že z ní už opravdu nic nevymáčknu.

A v ní ještě menší taška s taškami. Vlastně zrovna na tomhle zvyku není nic tak divného, jako spíš praktického. Tašky, které jsme postupně nanosili z obchodu, se někdy můžou hodit. A aby jen tak na volno neodpočívaly rozházené ve skříni, samozřejmě je všechny umravníte do jedné velké tašky.

Problém je, že tašky se sice někdy můžou hodit, ale zřejmě nikdy nenastane právě to „někdy“. Místo toho přinášíte domů další a další. Papírové, látkové, igelitové. Malé, velké, hezké, ošklivé i pevné. Pro jistotu si schováte i ty s utrženými uchy. Co kdyby náhodou. Časem se taška s taškami naplní natolik, že do ní další tašku dostanete jen s použitím hrubé síly. Tehdy přichází čas na jediné rozumné řešení.

Založit další tašku s taškami.

Jo, tohle je podobná záležitost jako ta s lahvičkami od sprchového gelu. S tím rozdílem, že úkaz je k vidění v jiné místnosti. Přijdete na toaletu, kouknete vedle sebe a marně přemýšlíte, co někoho před vámi vedlo k tomu, že nevyhodil prázdnou ruličku od toaleťáku. Myslel si snad, že si jí všimnou děti, které si ji vezmou, aby z ní vyrobily žabičku, prasátko nebo medvídka? Naivní. Pravděpodobně šlo o obyčejnou lenost.

Ruličku ihned vyhazuji, samozřejmě jen pokud děti nedostaly za úkol donést z domu deset ruliček na výtvarnou výchovu. Ale znáte to. V takovém případě doma pochopitelně žádná není.

Když objevím v lednici obrovský kastrol a v něm jediné sousto od večeře, přiznám se, že nemám daleko k peprnějším slovům. Obzvlášť ve chvíli, kdy potřebuji do lednice nacpat jiný obrovský kastrol, tentokrát s čerstvě uvařeným jídlem.

Proč to jedno sousto nedojedli a kastrol neumyli? Pokud už opravdu někdo nemohl, proč jídlo nedal do lednice v malé krabičce? Odpověď je prostá. Kdo by přendával poslední sousto do krabičky, automaticky by se stal člověkem, od kterého se očekává, že ten kastrol umyje. A tak se všichni raději tváří, že jedno sousto na dně kastrolu znamená plnohodnotnou porci jídla.

A podobným případem je jedna kostka ledu ponechaná ve tvořítku. Škoda mluvit. Osamocené kostce ledu nebudu věnovat ani samostatný podnadpis – tolik prostoru si nezaslouží. Když ji ale najdu v mrazáku, dva metry vysoko samou radostí rozhodně neskáču.

Hlavně že tvořítko, technicky vzato, nebylo prázdné.

Není ani špinavé, ani čisté. Prostě je přehozené na židli, protože zítra si ho zase obléknete. Neobléknete. Na sobě jste ho měli jen jednou, ale další den je jako na potvoru o deset stupňů méně a v těch kraťasech, co jsou na židli, by vám byla zima.

Do skříně už je ale vracet nechcete, protože přece jen nejsou úplně čisté. Skříň na rozešpiněné oblečení nemáte, ale možná byste měli zvážit její pořízení. Do té doby k tomuto účelu dobře poslouží židle. Však přesně pro tyhle účely ji někdo vynalezl, ne? Stejně jako je tomu u rotopedů či běžeckých pásů, veslovacích strojů a dalších „mučidel“ líného lidského těla.

Určitě bychom našli ještě spoustu dalších případů, které patří k takovému tomu domácímu folkloru. Svůj seznam ale zakončím dózami a víčky, které k sobě nemají parťáka – tedy víčko nebo dózu. Pár takových se u nás čas od času objeví a my vždy věříme, že se jejich druhá polovička někde zjeví jako mávnutím kouzelného proutku.

A tak schováváme dózu bez víčka, protože co kdyby se víčko našlo. A schováváme víčko bez dózy, protože co kdyby se našla dóza. Někdy dokonce vítězoslavně objevíme dvě osiřelé části a zkusíme je spojit. Samozřejmě k sobě nepasují.

Přesto je nevyhodíme. Naděje totiž umírá poslední. A dóza bez víčka zřejmě ještě o něco později.

Samozřejmě, že trochu přeháním. Kdyby mě nůž přes dřez nebo jedna prázdná rulička dokázaly skutečně vytočit, asi bych spíš potřebovala odjet vydechnout na Maledivy než mít dokonale uklizenou domácnost. Jsou to drobnosti, které k našim domovům tak nějak patří, a možná díky nim víme, že v nich někdo opravdu žije.

A co vede u vás? Poznali jste se v něčem z mého seznamu, nebo máte doma úplně jiné nešvary?