Článek
Děti jsou na táboře a já jsem se pustila do úklidu pokojíčku. Před novým školním rokem je totiž potřeba, chtě nechtě, trochu zpacifikovat situaci. Něco vytřídit, vyhodit, zkontrolovat, které fixy už nepíšou, a možná znovu objevit povrch psacího stolu.
Ne že bych jindy do pokojíčku nechodila a nenaháněla děti, aby si svá pracovní místa uklízely samy. Ale znáte to. Zásah matky je občas nevyhnutelný. A při něm jsem si uvědomila, že našemu dětskému pokoji už dávno nevládnou děti.
Pokojíčku vládnou squishy!
Jsou všude. Na stole. V šuplících. V krabičkách. Mezi školními potřebami. Mám pocit, že kdybych otevřela pouzdro na kružítko, jednoho tam taky najdu.
Jestli máte děti, asi jste o nich minimálně slyšeli. Pokud jim vaše děti nepropadly, tiše vám závidím. A pro ty, kteří vůbec neví, o co jde: jsou to různé mačkací věci. Některé roztomilé. Některé podivné. Některé hnusně slizké. Lepí se na ně každé smítko prachu a uvnitř bývají nejrůznější náplně, třpytky a další věci, které podle mého názoru nikdy neměly opustit chemickou laboratoř.
Párkrát se mi stalo, že jsem v šuplíku našla vytečenou a ztvrdlou hmotu a poté si neodpustila poznámku, že by možná bylo nejlepší všechny squishy vyhodit.
Naivní.
Výraz mojí dcery mi pokaždé připomene, že jsem právě nenavrhla likvidaci rozteklé gumové věci za pár korun. Navrhla jsem vyhodit to nejcennější rodinné dědictví.
K čemu jich potřebuje tolik?
Každá doba má svoje. Třeba já jsem v dětství měla spoustu panenek Barbie s oblečky, hračky z Kinder vajíček a později jsem si na zeď lepila plakáty z Bravíčka. V určité životní etapě jsem dokonce na poličce stavěla pyramidy z prázdných plechovek od pití.
Když se nad tím dnes zamyslím, moji rodiče měli svatozář. Dokázali totiž vejít do pokoje a možná si řekli:
„Jo, přesně tohle našemu interiéru chybělo.“
A nechali mě žít. Takže ano, trochu pokory bych asi měla mít i já.
Jenže byt není nafukovací. K čemu těch squishy potřebuje tolik? Vždyť mnoho z nich stejně jen leží v šuplíku.
Pro dceru ale asi mají sběratelskou hodnotu. Navíc se spolužáky „trejdí“, což znamená, že si squishy mezi sebou vyměňují. Jeden odejde a jiný, třeba pětkrát větší, přijde.
Nebudu lhát. Když se doma objeví další člen squishy impéria, moje první myšlenka nebývá:
„Jé, ten je krásný.“
Spíš:
„Kam ho proboha zase dáme?“
Už několik let marně čekám, kdy tahle mánie skončí, zatím se však zdá, že squishy u nás mají pevnější pozici než já.
Squishy knedlíčky překročily hranici
Není to tak dlouho, co se doma objevily squishy knedlíčky, které byly, nebo možná ještě jsou, dost populární. Ty už ovšem posunuly naše rodinné soužití na zcela novou úroveň. Smrděly totiž jako benzín.
Tentokrát jsme zasáhli oba rodiče a prohlásili, že něco, co voní, jako by se to právě opláchlo u stojanu na čerpací stanici, doma trpět nebudeme. A světe div se, uznala to i dcera.
Dodnes to považuji za jedno z největších rodičovských vítězství.
Jak to s úklidem dopadlo?
Přemýšlela jsem, kolik z nich bych mohla nenápadně vyhodit, aniž by si toho někdo všiml. Nevyhodila jsem žádný.
Došlo mi totiž, že moje máma se kdysi nejspíš úplně stejně dívala na moji monumentální sbírku prázdných plechovek. Beztak v nich viděla bordel, zatímco já v nich viděla poklady, které zkrášlují pokojíček.
A dnes stojím na druhé straně. Tak jsem squishy otřela, ty největší exempláře naskládala zpátky do šuplíku a dokonce jsem odolala pokušení prohlásit pár slizkých a ulepených jedinců za nezvěstné.
Jednou ta squishy mánie určitě skončí a tyhle mačkací potvory zmizí. Do té doby přijímám svou pozici. Dětský pokoj patří squishy, my pouze platíme hypotéku.
