Článek
Společnost je ve své kritice nízké porodnosti tolik orientovaná na ženy, že úplně zapomíná na muže. Narativ je stále stejný: „Buďte lepší ženy a roďte.“ Nikdy to není: „Buďte lepší muži, aby s vámi ženy rodinu chtěly.“
Být „jenom“ chlapem v roce 2026 totiž už nestačí.
Role mužů se změnila
Zatímco na ženách se evoluce vyřádila, někteří muži jako by zamrzli v již nefungujícím stupni vývoje a odmítali se posunout dál. Mnozí z nich mají i v dnešní době pocit, že stačí být chlapem, který chodí do práce. Myslí si, že jejich mužství jim dává automatické právo na to, aby ženu získali a založili si s ní rodinu.
Dnešní ženy už ale nejsou existenčně závislé na přítomnosti muže ve svém životě a mají jiné požadavky. Nehledají živitele, ale spíše rovnocenného partnera, který se s nimi bude podílet na domácnosti i péči o děti.
Právě toto „bare minimum“ je i pro mnoho mladších ročníků ale očividně velký problém. Někteří po vzoru svých „tradičních“ rodičů dokonce očekávají, že žena bude v jejich životě fungovat jako jakási neplacená služebná, která jim denně vypere, uklidí a připraví na stůl teplé jídlo, přestože sama chodí do práce.
Co s tím a jak udělat z mužů lepší verze sebe sama, se kterými ženy budou ochotně randit a pořizovat si s nimi rodiny? Je zvykem poučovat neustále ženy, pojďme však jednou výjimečně trochu vzdělávat i muže. A nejlépe hned od raných dětských let.
Žena není služka
Děti mnohdy vyrůstají v prostředí, ve kterém snadno nabudou dojmu, že žena je tady od toho, aby je obskakovala a dělala všechno za ně. Do určitého věku se rodič (v tradičním pojetí žena) musí postarat o dítě. Později ale nic nebrání v tom, aby se mladý člověk podílel na domácnosti.
Dívky to učíme automaticky, učme to i kluky. Dospívající chlapec si zvládne sám udělat svačinu, uklidit si po sobě špinavé prádlo nebo dát nádobí do myčky, a není třeba, aby tyto činnosti za něho vykonávala matka.
Progresivnější rodiny mohou jít ještě dál a pubertálnímu výrostkovi ukázat, kde se zapíná pračka nebo mu svěřit přípravu sobotního oběda. Tyto praktické dovednosti usnadní mladému jedinci přechod do dospělosti. Navíc si do života odnese vědomí, že žena není jeho služka, a bude to mít daleko snadnější při hledání budoucí choti.
Otec musí jít příkladem
Nestačí pouze, aby matky neposluhovaly svým odrůstajícím potomkům, příkladem musí jít i sám muž. Chlapec musí vidět, že i otec přispívá svým dílem. Je sice fajn, když ho naučí, jak se jezdí se sekačkou nebo jak se štípe dřevo, to jsou ovšem činnosti, které nebude muset vykonávat denně, v případě bytu dost možná nikdy.
Pokud otec vydělává o deset tisíc víc než matka či rodinu dokonce živí, ani to by ho nemělo limitovat v tom, aby si po sobě uklidil talíř nebo se trefil se špinavými spodky do koše na prádlo. Opakujeme bod č. 1: Žena není služka. A ani v případě „tradičně“ rozdělených rolí nemá jeden partner sloužit druhému.
Pracovat na sobě není znakem slabosti
Celá desetiletí jsme tohle říkali dívkám. „Dobře se uč, buď čistotná, starej se o sebe, pěstuj koníčky.“ To chlapcům odpouštíme nepořádnost i špatné známky. Přecházet nemoc je znakem tvrdosti, terapeut je pro zženštilé padavky. Důsledkem toho mimo jiné je:
- na vysokých školách studuje v současnosti o čtvrtinu více žen než mužů
- ženy mají skoro dvojnásobně větší šanci, že studium dokončí
- ženy obecně dosahují lepších studijních výsledků
- ženy dříve vyhledají pomoc odborníka
- ženy se více zajímají o své zdraví a dožívají se více let
Láska samozřejmě kvete napříč všemi vrstvami. Rozhodně nemusí platit klišé, že žena si hledá protějška, který je „nad ní“, ať už to znamená lepší kariéru či větší plat. Na stranu druhou: Co si taková akční a zvídavá žena počne s mužem, který chce mít po šichtě jenom klid a teplou večeři a kromě fotbalových výsledků ho nic jiného nezajímá?
Jak moc bude motivovat ženu zajímající se o zdravý životní styl partner, kterému je úplně jedno, co do svého těla pouští a že se rok od roku jenom zvětšuje? A má vůbec šanci na přežití soužití ženy, která pravidelně chodí na terapie, s mužem, který si ani ve svých 30 letech nevyřešil trauma z odchodu otce?
Dokud budeme malé chlapce krmit stereotypy, že péče o sebe je slabost nebo že jim všechno v životě bude padat k nohám čistě jen proto, že jsou chlapi, propast mezi dvěma pohlavími se bude stále zvětšovat.
Pořídit si dítě = stát se otcem
To je přece úplně jasné, ne? Bohužel ne pro všechny. Jak praví jeden populární internetový idiom, někteří muži přistupují ke zplození potomka stejně lehkovážně, jako by si pořizovali nového zvířecího mazlíčka. Jenže skutečné rodičovství má daleko od legrácek s chlupáčem. Vyžaduje zodpovědnost a spolehlivost. Krade svobodu i čas. A často je hodně těžké.
Spousta mužů si neuvědomuje, že narozením dítěte se stávají druhým plnohodnotným rodičem, se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Jak by si to ostatně taky uvědomovali, když si z rodiny přenášejí model „matka se stará / otec jednou za týden pohlídá“?
Zatímco matka je 24/7 s dítětem a její život se brutálně promění, nebývá neobvyklé, že život otce se vlastně nijak zásadně nezmění. Dál si chodí do práce, dál se věnuje svým koníčkům, víkendy jsou stále vyhrazené pro pivo s kamarády. Neumí přebalit plenku, k dítěti v noci nevstává a nechodí ho vozit v kočárku ven s odůvodněním, že „ho to nebaví“.
Nabízí se otázka, proč by dnešní žena toužila založit si rodinu s někým takovým. Mužem, který sice chce dítě, ale odmítá být otcem.
