Článek
Feministky přitom ve skutečnosti nemusely hnout ani prstem. Že mateřství není prestižní disciplína, nás hravě utvrzuje celá společnost v čele s muži.
Na jedné straně nutíme ženy, aby rodily. Vtloukáme jim do hlavy, že je to jejich jediné životní poslání. A že mít dítě je nejvíc. Jenže jakmile žena vyslyší tato volání a do světa přivede novou bytost, najednou se z ní stává poddruh člověka na okraji společnosti.
Nepřítel lidu - matka a její dítě
Matky nás štvou v MHD i na chodnících. Z kaváren a restaurací je vyháníme na dětská hřiště. V práci je nechceme, důstojnou státní podporu jim také nenabízíme. Nemáme pro ně poloviční úvazky ani místa v jeslích či dětských skupinách. Mluvíme o nich mnohdy jako o „vykojených hysterkách“, opovržlivě komentujeme jejich postavy, které se pomalu a těžko vracejí do předporodního stavu.
Nechceme je v letadle, v čekárně u doktora ani ve frontě v obchodě. Rentgenujeme je nenávistnými pohledy, když si své dítko na veřejnosti neumí zkrotit, i tehdy, když se ho pokouší na chvíli zkrotit třeba mobilem. Matka, která si dovolí vyjít jednou za měsíc s kamarádkou na sklenku vína, je odpad společnosti. Nejraději bychom je všechny na tři roky zavřeli někam do sklepa a dělali, že vůbec neexistují.
Samotnou kapitolou jsou matky samoživitelky, které dle mnohých jen dojí stát a brečí na každém rohu. Že se do této situace dostaly kvůli muži, který se buď vůbec nebo jen minimálně stará o vlastní dítě, je vedlejší. Holt si měly „lépe vybírat, komu roztáhnou své nohy“.
Děti a domácnost jsou pohoda…, ale muži to dělat rozhodně nebudou
O moc lepší motivací není ani chování některých mužů. I když řada z nich mluví o mateřství a práci v domácnosti jako o posvátné disciplíně, která stojí nad kariérou, když přijde řeč na výměnu rolí nebo aspoň spoluúčast, najednou se řada z nich začíná ošívat. Zdá se, že péče o dítě a zkrášlování domova je nebem na Zemi do té doby, dokud je v hlavní roli žena. I když je mateřská vlastně „pohoda“, pro nejednoho chlapa je zatěžko udělat alespoň 1 % z její náplně, třeba jít vynést koš nebo zapnout pračku.
Nepomáhají ani nadřazené průpovídky partnerů a manželů o tom, že oni živí, zatímco žena se „jenom stará doma o dítě“. (A proto by třeba měla mít doma uklizenější, večeře by měla být teplejší a ona by měla více mlčet.) Doslova tak ženě vzkazují: „Moje práce je hodnotnější než tvoje péče o dítě a domov.“
Na stranu druhou muž, který si to se ženou na rodičovské vymění, je u svých souputníků často terčem posměchu. Zatímco oni těžce makají, on „sedí doma a nedělá nic pořádného“.
Řešení v nedohlednu
„Musíme mateřství vrátit prestiž,“ zní v debatách o nízké porodnosti. Otázka zní, jak to chceme udělat.
Že bude přibývat podniků, kam budou mít malé děti zákaz vstupu? Že neplacení alimentů postavíme mimo trestný zákon? Že matky budeme nadále diskriminovat na pracovním trhu? Že budeme posouvat odchod do důchodu, a izolovaným ženám tak znemožníme potenciální pomoc prarodičů?
A že pokaždé, když některá žena toto téma otevře, označíme ji za uječenou a zhrzenou feministku, co si musí furt na něco stěžovat?
