Článek
Objevuje se zákonitě v každé diskuzi, kde se řeší dnešní pozice žen v rodině a domácnosti. Nostalgik - někdy je to žena, častěji paradoxně muž,- který těm „věčně si stěžujícím a utahaným“ moderním matkám musí rázně připomenout, že „naše babičky měly pět dětí, pole a látkové pleny a stejně všechno s úsměvem zvládaly a děda měl ještě každý den na stole teplou večeři“.
Skvěle to dokládá, že vzpomínkový optimismus je skutečná věc. Narůžovo nám lakuje minulost, která zase tak dokonalá nebyla.
Doba, kdy ženy neměly na výběr
Abychom se přiblížili realitě našich babiček, musíme si připomenout, v jaké době žily.
Rozvody byly tabu. Samotná žena často neměla peníze či velký majetek a byla finančně závislá na muži. A její pozice ve společnosti byla mnohem méně emancipovaná, než je tomu dnes.
Málokterá žena by se za takových podmínek vzepřela konvencím a řekla, že prostě nebude dědovi dělat každý den večeři, protože už tak má práce nad hlavu, nebo se přiznala, že nezvládá skloubit práci s domácností, a tak by jí mohl manžel trochu pomoct.
Vždyť to byla podle tehdejší společnosti její jediná role, tak jak se mohla přiznat, že v ní selhává? A kapitulovat a odejít od toxického či násilnického manžela? „Buď ráda, že máš chlapa a střechu nad hlavou,“ pravděpodobně by ji odbyla její matka.
Tak zatnula zuby, neodcházela a nenechávala si pomoct. A všechno (zdánlivě) zvládala.
Ničivé sebeobětování
Také si musíme uvědomit, že teprve několik posledních let konečně myslíme na štěstí a psychiku jedince. Naše babičky však byly vychovávány k tomu, že blaho ostatních má přednost před vlastní pohodou. „No tak aspoň nebyly takoví sobci jako dnešní ženy,“ napadá vás možná. Jenže důsledky tohoto jednání byly mnohdy devastující.
Kromě těch bájných „stále usměvavých babiček“ tu máme taky ženy, které byly už ve třiceti ztrhané životem. To vám doloží i nejedno rodinné fotoalbum. Ženy, které celý život upřednostňovaly ostatní, až už jim nezbyl kousek pro ně samotné. Které zadupaly všechny své sny pro jiné. A vlastně nikdy nebyly pořádně šťastné. To není nic úctyhodného, to je zkrátka jen smutné.
Žádný rodič by svému dítěti takový osud nepřál. Tak proč to říkáme cizím ženám?
Je v pořádku nezvládat a myslet i na sebe
Ale negeneralizujme. Jistě se našla i spousta babiček, které to opravdu zvládaly. Ručně praly látkové pleny. Vychovaly tři děti. Chodily do práce. Obstarávaly pole. Doma měly vždy čisto a navařeno a jejich víkendy se neobešly bez moučníku. A třeba byly i šťastné. Třeba jim vůbec nevadilo, že už nemají čas vůbec na nic ostatního. Třeba na sebe. Opravdu je ale toto kýžený stav?
Je v pořádku, aby na jednom člověku ležela téměř veškerá péče o děti a domácnost? Aby z práce běžel domů na druhou směnu, kde zakopával o odpočívajícího partnera, čekajícího na jídlo a čisté prádlo? Aby pro všechny povinnosti neměl už čas přečíst si knihu nebo si zajít ke kadeřnici?
Dnešním ženám to už v pořádku nepřipadá. Nechtějí, aby na jejich bedrech ležela veškerá péče o domov a potomky a do toho ještě plnily úlohu druhého živitele. Chtějí funkčního partnera, spolurodiče a spolubydlícího. Chtějí mít čas i pro sebe a myslet i na své štěstí a blaho.
A to je v pořádku.
