Článek
Jak už jsem naznačila v perexu i v jednom ze svých předešlých článků, prarodiče (speciálně tchýně a tcháni, i když i vlastní rodiče v tomto často selhávají) jsou jedním z úhlavních nepřátel mnoha dnešních moderních rodičů a vycházet s nimi po dobrém je prakticky olympijská disciplína. Jsou nepoučitelní, svéhlaví, nespolehliví, mají zcestné a zastaralé názory na… no, vlastně úplně na všechno, rozmazlují či naopak traumatizují svá vnoučata jak na běžícím pásu a mohou prakticky za všechno zlé, co se ve světě děje od ozonové díry až po odlesňování krajiny v jižní Americe. A pokud s nimi náhodou zrovna vy nemáte problém, gratulujte si, protože jste trefili jackpot (nebo žádné prarodiče nemáte a to je snad ještě horší, ale o tom někdy jindy).
Zkrátka a dobře prarodiče jsou prostě „velký špatný“ a žít s nimi (byť jen v malých dávkách v podobě návštěv) se prakticky nedá. Problém ale je, že bez nich většinou taky ne, protože lidská děcka mají tu otravnou vlastnost, že i přes všeobecný technický pokrok, který dnes hýbe světem, z nich pořád nejdou vyndat baterky ani nemají žádné tlačítko, které by je na neomezeně dlouhou dobu uvedlo do režimu stand-by. Není tak možné je v případě, že na ně prostě není čas (nálada či energie) jen tak odložit někam do rohu, nebo za skříň a aktivovat opět až ve chvíli, kdy se to bude všem kolem trochu víc hodit (ideálně jen o víkendech a maximálně tak týden o letních prázdninách). Je tudíž nutné je po tuto dobu někam umístit a nechat někým hlídat (pokud tedy nejste ochotní riskovat konflikt s tou zlotřilou organizací OSPOD, která si libuje v šikanování nebohých rodičů). A k tomu jsou prarodiče jako stvoření, neboť to (většinou) dělají zadarmo, rádi, ochotně, bez reptání a… No prostě, co jiného (a lepšího), než hlídat potěru svého potěru taky mají ti senilové… ehm, tedy pardon, chtěla jsem samozřejmě napsat „senioři“, celý den na práci, že?
Jenže… tady se objevuje onen hlavní kámen úrazu starý jako lidstvo samo, protože u většiny normálních lidí prostě platí, že když po někom něco hodně moc chcete, ten vykuk má často tendenci dělat si to tak trochu po svém. A v případě že se vám to nelíbí a ozvete se, má ještě tu drzost vám připomenout, že to vlastně vůbec dělat nemusí, protože vy jste tu ten, kdo potřebuje pomoc. Jak hrubé! Ale bohužel, stává se to. A právě zde se rodí onen čím dál tím oblíbenější rodičovský nářek, říkající, že: „Prarodiče mých dětí kazí moji výchovu tím, že nedodržují moje pravidla.“ A ne, fakt mi netvrďte, že jste se s tím nikdy, nikde nesetkali. To byste museli žít někde na Měsíci nebo pod kamenem. Slyšíme, nebo čteme to prakticky všude, existuje na to tisíc různých variant, rozebírají to psychologové i životní koučové a… kromě asi dvou specifických situací, kdy to snad i může být pravda (a které si povíme na konci článku)… Je to pokaždé naprostá konina. Proč? No, to si pojďme rozebrat.
Za prve, lidé nežijí stále v tom samém prostředí a tudíž se nechovají neustále úplně stejně. To je prostě fakt. A děti jsou lidé (tak trochu), takže už samotná představa, že je možné je trvale „přeprogramovat“ tím, že se k nim prarodiče budou občas chovat trochu jinak, než jak se k nim chováte vy jako rodiče, je poněkud mimo mísu. Nebo jste se snad někdy setkali s tím, že by vám zavolal rozhořčený šéf vašeho partnera/partnerky a vyčetl vám, že tím, že doma svůj protějšek necháváte chodit jen ve spodním prádle a dávat si nohy na stůl, kazíte jeho morálku a chování v práci? Asi ne, co? A pokud jo, tak by váš milovaný/milovaná možná měli urychleně změnit práci, protože dělají na dost divným místě…
No, a s dětmi je to stejné. Dokonce ještě jednodušší, protože děti jsou jak známo velmi flexibilní a jejich schopnost adaptace je obdivuhodná. Proto ostatně taky máte doma naprosto dokonalého, ukázkového andílka, zatímco vaše učitelka ve školce, nebo škole, má pěkného raubíře (no jo, já vím, za to určitě může to, že je ta úča úplně neschopná). Jinými slovy, pokud své dítě vychováváte alespoň trochu správně (a jeho IQ nedosahuje maximálně tak čísla jeho botiček), nebude pro něj již ve velmi nízkém věku problém odlišit, zda se zrovna nachází u prarodičů, kde se to a to a to může a to a to a to nesmí, a ne doma, kde je to třeba dost jinak. A zařídí se podle toho, takže žádné „kažení výchovy“ pochopitelně neprobíhá. Pouze adaptace na různá prostředí a různé režimy a soubory pravidel, což se mu bude v životě sakra hodit!
Za druhé, je tu samozřejmě otázka času. Vy, jakožto rodič(e), se svým dítětem přeci trávíte nepoměrně více času, než kolik s ním tráví jeho prarodiče. Že jo? Jo? No… předpokládejme, že ano (protože pokud ne, tak sorry, ale možná by vás mělo vaše dítě reklamovat, protože jako rodič stojíte docela na pendrek). A v tom případě, je prostě už z logistiky věci nemožné, aby babička s dědečkem svou občasnou intervencí nějak zásadně ovlivnili jeho dlouhodobé chování (a „pokazili“ vám to, co už se vám podařilo nabouchat do jeho rozkošné, malé hlavičky).
A pokud máte pocit, že se to přesto děje a vaše dítě si víc bere k srdci to, co říká „babi s dědou“, než to, co mu tvrdíte vy… Možná by bylo celkem fajn jako první podrobit zevrubné kontrole (a třeba i přehodnocení) svoje vlastní výchovné metody, postupy a názory… A až pak, když fakt nenajdete žádnou chybu, třeba možná hledat kiks někde jinde. Případně právě v těch „vidlích“, které vám, dle vašeho názoru, hází do výchovy právě prarodiče. Já vím, není to příjemné ani populární, protože jako rodič přeci nikdy nic nemůžete dělat špatně (to je základní premisa moderního rodičovství, ne-rodič má vždy pravdu), ale fakt se to občas vyplatí. Protože světe div se, všichni jsme omylní. I to nejlepší z nás…
Za třetí, určité uvolnění režimu je někdy prostě potřeba. A to píšu jako někdo, kdo rozhodně není a nikdy nebyl zastáncem té otravné teorie, že „babičky a dědečkové jsou přece od toho, aby vnoučata rozmazlovali“. To prosí vás, platilo maximálně tak v dobách tvrdé dřiny na poli či v továrně, kdy měly děti sakra těžký život a prarodiče (jakožto někdo, kdo už většinou nepracoval a málo toho potřeboval a měl tudíž něco "navíc") pro ně tak představovali bezpečný přístav, který si mohl dovolit jim občas trochu dopřát. Ale ty doby jsou (naštěstí) dávno pryč a dnešní děti jsou většinou už z domova dostatečně rozmazlenými a nedotknutelnými princeznami a princátky, takže další „luxus“ navíc fakt nepotřebují.
Ale v rozumné míře a s velkou dávkou empatie a přesahu to svůj smysl prostě má… Pomáhá to upevňovat vztahy, buduje vlastní integritu a hlavně dělá život hezčím a zábavnějším. Však si to vezměte sami u sebe. To, že si občas o víkendu nebo dovolené dopřejete nějaký příjemný zážitek či „zhřešíte“ proti svému zavedenému režimu (ať už spacímu, stravovacímu nebo jakémukoliv jinému), je přeci příjemné, ne? Není to důkaz, že polevujete a váš život se rozpadá. Naopak, je to to potřebné nakopnutí a „sladká odměna“, která vám dá chuť a energii do dalšího normálního, „spořádaného“ života. A vaše děti to mají podobně.
Mají doma omezený přístup ke sladkostem? Pevně danou večerku? Vlastí domácí povinnosti? Systém "nejdřív práce a pak zábava"? Super, to je moc dobře! To děti potřebuj. Ale právě proto je sem tam nějaký bonbón, trocha ponocování nebo lenošení, určitě nezabije. A už vůbec jim to nedá pocit, že se takhle dá žít normálně a dlouhodobě a nezažehne v nich „plamen rebelie“, který pohltí všechno, co jste je doteď naučili. Nebo by alespoň neměl, pokud (opět) vaše výchova funguje a není pro ně jen otravným drilem nebo naopak něčím, co jim jde jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Ale to už musíte posoudit sami…
Za čtvrté, někdy naopak nezaškodí i trochu té „přísnosti“. Jo, i opačná strana škály má v životě dítěte své místo, protože prarodiče někdy nerozmazlují. Naopak… čím dál častěji jsou spíše těmi, kteří zas až tak moc nefandí „moderní výchově“. A je přitom celkem fuk, který z toho milionu druhů moderních a pokrokových (a instagram friendly) výchov to vlastně je (populární je dnes např. takzvaná „respektující“ výchova, která ale v podání mnoha pomýlených rodičů spíše funguje jako kódové označení pro "kašlu na výchovu, je to moc práce"). Tak jako tak, hodně prarodičů má radši „klasiku“ a pokud to není nějaký přehnaný extrém typu „škoda rány, která padne vedle“ nebo „řvu, řvu a řvu a jestli kvůli tomu brečíš, tak ti ještě přidám, ať máš proč“, není to nic, co by vaši „výchovu“ (a život vašeho potomka)kazilo.
Je to opět jen jiný (mnohdy střízlivější) přístup, který vašemu dítěti ukáže, že vztahy a vazby mezi lidmi mohou mít mnoho podob a přitom pořád mít co nabídnout a mít smysl budovat. A hlavně ho naučí, že svět se netočí jen kolem něj a jeho potřeb, práv a nároků. Jsou tu i povinnosti, potřeby a práva ostatních a jedinou cestou, jak z tohohle maglajzu vyjít jako vítěz a ne neurotická troska (nebo všemi nenáviděné individuum) je naučit se včas dělat kompromisy. A taky vnímat potřeby ostatních, být empatický, asertivní a… no, je toho hodně, co může pozitivně ovlivnit fakt, že doma se něco smí a u babičky a dědečka ne. A není to naschvál, nenávist ani šikana. Je to prostě život. Jako hodná a moderní maminka se necháte ukecat a uvaříte synáčkovi k obědu postupně tři různá jídla, aby byl spokojený? OK, dobře pro něj, skvěle si vás vycvičil (a špatně pro vás, ale to je vaše věc). Ale neměl by díky tomu čekat, že to pro něj automaticky udělá i babička. A pak paní kuchařka ve školní jídelně a pak jeho partnerka… A pak celý svět s čímkoliv, co ho napadne. Mohl by totiž taky skončit sám, bez práce a bez smyslu života a oproti tomu je jedna porce jeho neoblíbené rajské místo kuřecích nugetek docela malá daň, nemyslíte?
No a teď trocha vody na mlýn těm, kteří mají přesto stále pocit, že prarodiče někdy „kazit“ vnoučata fakt můžou. Pro ně i pro vás ostatní (kteří snad už tušíte, že jsou to dost specifické podmínky) si pojďme naopak shrnout těch nemnoho situací, kdy skutečně existuje nebezpečí a mělo by se pro dobro dětí i celé rodiny eliminovat. Vlastně… jsou jen dvě.:
1.Prarodiče svým chováním ohrožují zdraví dítěte: Ano, to se bohužel občas stát může a je to velmi nešťastné. A je celkem jedno, jestli je to proto, že dědeček s babičkou tvrdohlavě odmítají bezpečnostní prvky, které „za jejich časů nebyly“ (např. autosedačky či přilby na kolech a koloběžkách),"nevěří" v existenci alergií a intolerancí (a tvrdohlavě předkládají svým vnoučatům nebezpečné pokrmy nebo je dostávají do krizových situací-např procházka rozkvetlou loukou), nebo ignorují jejich reálné psychické diagnózy (např. autismus nebo poruchy učení, čímž je zbytečně vystavují stresu). V takovém případě je samozřejmě nutné se tvrdě ohradit a v případě, že to nepomůže klidně i přijmout drastická opatření. Bez debat!
ALE prosím vás i tady je potřeba zachovat nějakou rozvahu a odstup (čti: zbytečně nehysterčit) a pečlivě si vybrat, jaký „zvířecí rodič“ chceme být. Máma lvice dobrý, ale „opičí láska“ a „hovězí přístup“ špatný. Jinými slovy, výše popsané hrozby jsou samozřejmě bez debat, ale neplést s „hrozbami“ uměle vytvořenými, které se šíří mezi mladými rodiči jak mor a nabývají často až směšně extrémních podob. Např. něco ve stylu „na internetu psali, že cukr je bílý jed a tchyně dala synovi kousek čokolády, ach bože ona ho tráví!“ nebo „Mí rodiče odmítají opatřit celý svůj domov chrániči rohů a brzdami na šuplíky-už jim své dítě nebudu půjčovat, je to pro něj smrtící past“. Nebo nedej bože „vychováváme z našeho dítěte osobnost a nerespektování jeho názorů mu tak může způsobit doživotní trauma, takže prarodiče, kteří od něj vyžadují poslušnost a nediskutují s ním o každé maličkosti nepřichází v úvahu“. Prosím vás… Takhle ne. To není ohrožování, to je život!
2.Prarodiče vaši výchovu nevybíravě kritizují a zpochybňují přímo před vaším dítětem: Nebo hůř. A ano, tohle skutečně je „kažení výchovy“ a podkopávání vaší autority, protože malé děti jsou jak houby a nasávají úplně všechno. A nejraději informace, které by vůbec neměly slyšet, protože nejsou pro jejich uši. Všechno, co se před nimi vysloví si tak zapíšou do hlavy a v nestřežené chvíli z toho mohou vyvodit závěry, které by nás ani nenapadly (nebo napadly, ale nelíbí se nám). Když babička na maminku křičí a říká jí, že je neschopná, nebo když dědeček tatínkovi do očí řekne, že si to stejně bude dělat po svém… Tak kdo má vlastně pravdu? Nikdo? Oba? Sakra, to už není symbióza a domluva ani skrytá rivalita a konkurenční prostředí, to je chaos.
No a jelikož děti potřebují hlavně pocit bezpečí, režim a stabilitu, aby se cítily milované a chtěné a mohly se správně vyvíjet… tohle je pro ně fakt velká rána pod pás. Nic z toho totiž nemůžou mít, když se jejich nejbližší (a ano, prarodiče jsou hned po rodičích ti, kteří obvykle tvoří tvrdé jádro rodiny), otevřeně neshodnou a nahlas zpochybňují všechno, co bylo a je nastaveno. Děti jsou pak zmatené, rozpolcené a už nevnímají jiný režim u prarodičů jako další prostředí nebo příjemný únik, ale jako něco, co stojí v opozici a co možná lepší a vhodnější a co by mohlo přepsat jejich každodenní realitu. A to fakt nechcete.
ALE i tady je třeba být fér a uvědomit si, že to platí i opačně! Ani vy byste neměli svým dětem říkat něco ve smyslu „babička ti dala kus dortu, to je strašně špatně, to se už nesmí opakovat“, protože, bez ohledu na to, jaký názor na dorty máte, tím podkopáváte zase její autoritu. A matete své děti úplně stejně. V pořádku je říct něco ve smyslu „jo, babička ti chtěla udělat radost, to je dobře, ale nesmí se to přehnat a doma to dělat nebudeme“. To je OK. Ale otevřená válka… Ne, to neprospěje nikomu. Naopak to povede maximálně tak k tomu, že se děti začnou s prarodiči tajně spolčovat proti vám a vyvine se z toho akorát tak nekonečná pavučina lží, polopravd, zatajování a stresu. A sakra, toho snad máme mimo své rodiny všichni víc, než dost, ne? Domů si to netahejte!
Takže, co říci závěrem? Mějte trochu sebereflexe a neházejte selhání své výchovy na prarodiče. Jen výjimečně v tom hrají nějakou zásadnější roli… A taky myslete na to, že vaše dítě není projekt a neměl by se k němu dávat manuál. Prostě si nastavte s prarodiči hned na začátku pár pravidel a pak to nechte na nich, tak jak se to dělalo odnepaměti. Oni si poradí, konec konců, minimálně jedno dítě už přeci vychovali a asi ne tak špatně, když jste to buď vy sami, nebo váš partner (kterého jste si vybrali). A pokud máte se svou vlastní výchovou nebo s tou partnerovou přeci jen nějaký velký problém, tak prostě své dítě prarodičům nesvěřujte, nebo alespoň ne často a bez vašeho dohledu. Holt si to budete muset nějak zařídit, protože jet stylem „prarodiče jsou děsní lidi, ale co můžu dělat, potřebuju aby děcka někdo zadarmo hlídal“ je pěknej hnus, velebnosti. Takže asi tak.
