Článek
Článek na který odkazuji je dalším zajímavým textem i praktickou sondou do reálného života dnešních rodin, na který jsem tu narazila a který ve mě vyvolal touhu se k němu blíže vyjádřit. Stejně jako minule, v případě článku týkajícího se přílišného sledování televize a dalších multimediálních zařízení malými dětmi, i zde bych ráda začala pochvalou autora.
Na celém článku je totiž nejpozitivnější a nejsympatičtější to, že si pisatel zjevně uvědomuje, že jeho přístup k dětem (potažmo přístup mnoha dnešních rodičů) asi není úplně OK a že by nebylo od věci, kdyby se více podobal tomu, co zná sám ze svého dětství. Čímž nejen, že projevuje určitou dávku zdravé sebereflexe a ochoty něco změnit, ale také se odchyluje od dnešního rodičovského dogmatu, který tvrdí, že vše, co dělaly svým potomkům předchozí generace rodičů (od lovce mamutů až po Husákovu éru) bylo špatné, zlé a zničující a dětem to způsobovalo akorát ošklivá traumata a šrámy na duši.
Tento toxicky paušalizující trend, kterým mnoho dnešních rodičů ospravedlňuje jakýkoliv jejich aktuální (ne)výchovný styl aplikovaný na vlastní potomky (protože prostě dřív bylo všechno špatně a cokoliv je lepší, než to, co bylo) a který povětšinou vede jen k chaosu a zbytečnému napětí, v tomto článku nepozoruji. A to je dobře. Protože světe div se, lidé dělali chyby vždy, ale taky vždycky dělali i něco správně a alespoň některé generacemi prověřené výchovné vzorce prostě fungovat musely, když je lidstvo furt tady a až na nějaké dílčí detaily vlastně celkem vzkvétá.
A vzkvétá dokonce natolik, že to začíná být docela brutálně na škodu, což je další pozitivum zmiňovaného článku, které bych ráda vypíchla. Konkrétně jde o tvrzení, že dnešní děti jsou už prakticky od plenek přesycené naprosto vším (kromě pozornosti a zájmu vlastních rodičů, ale k tomu se ještě dostanu), s čímž naprosto souhlasím. A stejně bezvýhradně souhlasím i s tím, že to je pro jejich zdravý vývoj a psychický stav natolik nebezpečné, že bych se nebála použít ani slovo devastační. A ne, fakt nevolám po tom, aby se vrátily ty krušné doby, kdy si děti musely při hraní vystačit s polínkem a několika kameny. To už máme za sebou, ale dnešní doba je bohužel zase druhý extrém. A to možná dokonce i ten nebezpečnější, protože zatímco nuda a nedostatek podnětů může vést (a často také vede) k rozvoji kreativity a fantazie, nic není pro vyvíjející se lidský mozek tak zhoubné a degenerativní, jako je nečinnost a rezignace. A přesně k těm bohužel dnešní přemíra podnětů a okamžité uspokojování všech dětských potřeb vede, byť jejich původní funkce měla být přesně opačná (měly naše potomky všestranně rozvíjet a dát jim možnost být čímkoliv).
Jinými slovy, dnešní děti mají všeho daleko více, než vůbec mohou potřebovat a využít (a hlavně si užít) a tak, jak správně píše autor citovaného článku, jsou tím vším natolik přehlcení, že se to pro ně stává běžným standardem, nebo dokonce až obtěžujícím a ubíjejícím „vězením“, ve kterém přestávají mít chuť a sílu zkoušet a objevovat nové věci. Hry, hračky, pohádky, zážitky, koníčky a kroužky… Toho všeho mají mnohé dnešní děti nadbytek už od chvíle, co se vůbec naučí samy udržet hlavičku. A nic z toho tak pro ně už vlastně není nijak zajímavé, nové a lákavé. A tak tu máme šestileté děti, které ještě než poprvé zasednou do školních lavic, mají za sebou zkušenosti s milionem nejrůznějších kroužků a volnočasových aktivit (od sportu a tance, přes hudební i umělecké obory až po cizí jazyky), nekonečnou řadu výletů, dovolených a pobytů v cizině i tuzemsku a škálu zážitků tak dlouhou, že by jim ji mohl závidět kdejaký zasloužilý kmet.
Ale zatímco ten kmet by na to mohl v klidu a míru vzpomínat někde u krbu v křesle, protože by to měl rozložené do desítek a desítek let života, na jeden dětský, nevyzrálý a nevyvinutý mozek je taková nálož prostě příliš. Je to jako atomovka devastující vše v okolí, nebo silný elektrický výboj, který spálí všechny dostupné obvody. A proto není divu, že takové děti pak nudí a nebaví vlastní život, který už nejsou schopné ani ochotné aktivně a produktivně žít. Protože už mají to „nejlepší“ vlastně za sebou… Už je „nic“ nečeká (nebo jejich stále ještě plně nevyvinutým mozečkům s dramaticky sníženou schopností fantazírovat to tak přijde). Všechno měly, všechno viděly, všechno zažily a všechno zkusily (a když ne osobně, tak prostřednictvím sociálních sítí a nejrůznějších youtuberů a influencerů určitě ano-protože díky nim můžou být v jednu chvíli na dovolené v Karibiku, v další otevírat blind-boxy s nejnovějšími hračkami a v příští zase letět do Disneylandu). Těšit se tak už vlastně nemají na co (nebo to spíše už ani neumí, protože se nikdy na nic těšit nemusely-všechno dostaly okamžitě, jak po tom zatoužily, nebo dokonce ještě dřív). A ta „bouře“ vjemů a podnětů navíc nikdy nekončí a valí se na ně jako lavina každý den. Lavina, která už dávno nic nerozvíjí ani nepřináší žádné pozitivní pocity. Jen dusí a tíží a s každým dalším dnem se ten tlak stupňuje a zatlačuje jakoukoliv jejich chuť do života hloub a hloub…
Upřímně, dokážete si takovýhle prázdný a šedivý život pod minometnou palbou nezpracovatelných podnětů, které jen přispívají k pocitu malosti a bezvýznamnosti, vůbec představit sami pro sebe? Já ne. A ani nechci. A to jsem už pěknou řádku let dospělá a přesto mě to děsí. A jsem nesmírně vděčná za to, že je na světě pořád ještě spousta věcí a zážitků, které jsem nezkusila a které mě právě proto, že jsem se jimi nikdy nenechala „předávkovat“, nepřestávají lákat (a nudit se „umím“ maximálně při čekání někde ve frontě, kde fakt není co dělat). Ale nastupující generace je v nudě naprostou jedničkou, takže ony hlášky, že „dnešní děti se neumí nudit“ jsou vlastně v jádru mylné. Ony se naopak nudí vlastně pořád. Nudí se u hraček. Nudí se i když hrají na mobilu nebo počítači (jen ne tak moc, aby je to motivovalo přestat a aktivně hledat zábavu jinde). Nudí se při sledování a poslouchání pohádek a filmů. Nudí se při čtení knih. Nudí se doma. Nudí se ve škole a školce. Nudí se s kamarády (to je takzvaná upgreadovaná „kolektivní nuda“ vyznačující se otrávenými obličeji, postáváním nebo posedáváním vedle sebe a opakovanými stížnostmi, že „to je otrava“, které ale nevedou absolutně k ničemu a není možné je rozptýlit žádnou nabídnutou aktivitou-což je mimochodem něco, co jsem ještě poměrně donedávna ani netušila, že by mohlo existovat a velmi těžko si na to jako pedagog zvykám, protože fakt není nic beznadějnějšího než pohled na otrávené, nudící se dítě, které ale samo neví, co by vlastně chtělo dělat).
V čem se ovšem citovaný článek i jeho autor podle mě naprosto mýlí, je tvrzení, že s tímhle stavem není možné nic udělat a že se mu rodiče prostě musí přizpůsobit a akceptovat ho. Protože ne, fakt nemusí. Tohle všechno, co jsem doteď popisovala totiž není zakódováno v DNA dnešních dětí. Nenarodily se s tím. Narodily se naopak úplně stejné, jako jejich rodiče a prarodiče. A tím pádem je i možné je úplně stejně jako jejich rodiče a prarodiče vychovat, jen je právě klíčové to slovo „vychovat“, protože výchova není něco, co začíná někdy v batolecím věku. Ne, ta probíhá prakticky už od porodu a nejdramatičtěji působí právě v tom krátkém období mezi miminem a školákem, kdy do dítěte vkládáme jeho „operační systém“ (nebo spíš ten systém, který už v sobě dítě má od přírody zaplňujeme aplikacemi a programy). V téhle době vznikají naprosté základy a pilíře lidské psychiky a chování a to, co v téhle době dětem „dáme“, to v nich bude.
Takže když si autor stěžuje na to, že jeho děti neustále chtějí mít po ruce někoho dospělého s kým si můžou hrát, není to proto, že by takové byly od přírody, ale proto, že si je ti nejbližší dospěláci (rodiče) takhle „naprogramovali“. A bohužel jde o chybu, kterou dnes dělá drtivá většina moderních rodičů (proto jsou dneska matky tak šíleně „přetížené“ a neustále volají po odpočinku a relaxaci-jak by taky nebyly, když svým potomkům nonstop zajišťují kompletní servis). Právě v té snaze být „dokonalí“, dělají sami se sebou vlastně přesně to, co se dětem děje i se vším ostatním, o čem jsem mluvila výše. Prostě je „předávkují“ a přemíra hraček, her a aktivit pokračuje i přemírou rodičovské asistence a přítomnosti (bohužel často povrchní a bez skutečné hloubky a zájmu, o tom ale později).
Akorát, že ta se dětem, jakožto živočišnému druhu, který má v sobě zakódované sociální chování a touhu po vazbám, nepřejí tak rychle, jako vše ostatní a není to tak v tomhle nízkém věku ještě tolik vidět. Proto malé děti pořád ještě chtějí mít rodiče za zadkem prakticky nonstop, až jsou tím otravné. Jednak je to pro ně výhodné (s maminkou připravenou kdykoliv přiskočit a pomoct nemusí samy vlastně vůbec nic-hlavně myslet a plánovat) a jednak jsou na to zvyklé a pořád jim to ještě přináší víc pozitiv, než negativ. Ale ono to bohužel nevydrží. Naopak. Nejpozději tak ve věku třetího ročníku základní školy se tohle zlomí a otočí a děti se přejí i svých vlastních rodičů (vidím to bohužel v práci denně). Stanou se pro ně všední, nezajímaví a změní se z bezpečného přístavu a nejbližší bytosti jen v zaopatřovatele, chodící kasičky a otroky plnící dětskou vůli (a když ne, je zle a nastupuje frustrace a destrukce vzájemných vazeb). A rodiče si pak drbou hlavu nad tím, kde se to vzalo a kde udělali soudruzi z NDR chybu. A přitom ta chyba „vnikla“ už dávno a pak už se jen nabalovala jako sněhová koule.
Jak tohle ale tedy efektivně "napravit"? No… ono by bylo ideální se do toho stavu vůbec nedostat, což je přesně to „kouzlo“ o kterém autor v článku nepřímo hovoří, když vypichuje své vlastní dětství a to, že on a jeho vrstevníci své rodiče takhle ukrutně nepotřebovali a naopak si cenili toho, když měli chvíli pro sebe. Jasně, že to tak měli, protože tak byli zvyklí a vychovávaní odmalička a proto jim to ve chvíli, kdy o tom začali skutečně uvažovat, už přišlo úplně normální (jako něco přirozeného, co s nimi bylo vždy). Ale chápu, že taková pravda je dnešním rodičům, co už doma toho „závislého“ předškoláka mají, celkem na dvě věci. Chyba už se stala, škoda byla způsobena. Takže co teď? No… vlastně totéž, jen to bude bolestivější, delší a možná i „hlasitější“, protože někoho převychovat je vždy těžší, než ho jen vychovat. A není to příjemné. To je bohužel smutná pravda, takže veškerý ten dnešní křečovitý důraz na „wellbeing“ dětí budu holt muset na chvíli stranou.
Budete se muset naučit říkat „ne“ a být v tom důslední (a hlavně oba rodiče, případně celá rodina musíte být za jedno, protože není nic horšího, když jeden něco řekne a druhý udělá pravý opak). Budete muset své dítě naučit, že každá akce má i reakci a že je třeba nést následky svých činů (takže pokud vás dítě ráno nepřiměřeně brzy vzbudí a nebude to proto, že by mu něco bylo, ale jen proto, že se nudí a „chce“, nedělejte s ním to, co si zvolí, ale schválně něco, co víte, že ho tak moc nenadchne např. úklid-věřte mi, ono si to zkusí ještě jednou, dvakrát a pak si ti sakra rozmyslí). Budete muset své děti skrze oddalování jejich uspokojení a slibování (ne planému samozřejmě) opět naučit to, co jsme my „uměli“ naprosto přirozeně. Čekat. Těšit se. Přát si. Musíte jim prostě dopřát „detox“ od té přemíry všeho. Takže žádné nové hračky jen tak, žádné obdenní výlety do heren, na hřiště a do cukráren, protože je to pro vás pohodlné, žádné každodenní organizování jejich času minutu po minutě… Vše omezit, nechat na nich, nebo změnit z každodenní rutiny na výjimečnější okamžiky, na které je možné se nějakou dobu chystat a těšit.
A hlavně… Musíte vy sami sebe naučit nebát se být přiměřeně „tvrdí“ a komunikovat jasně, přímo a bez ústupků. To není krutost. To není „bude to tak, protože jsem to řekl/a“. To je: „bude to tak a tak, protože proto a proto a když ne, tak přijde taková a taková reakce“. Nemějte strach, ono z toho vaše zlatíčko žádné trauma určitě mít nebude. Jak už jsem ostatně psala mnohokrát, způsobit dítěti trauma vůbec není tak snadné, jak se dnes všude tvrdí a strach mnoha rodičů z takové situace je naprosto nepřiměřený. A pokud tomu nevěříte, uvědomte si, že často ani děti, které by trauma rozhodně mít „měly“ (mají za sebou opravdu nepříjemné věci) ho jako zázrakem nemají, takže se opravdu neděste, že když si váš potomek projde chvilkovým nepohodlím, párkrát od vás uslyší „ne“, nedostane hned všechno, co jeho vrstevníci nebo bude přinucen dělat něco, co teď zrovna nechce, stane se nějaká tragédie.
Maximálně si trochu popláče, pokřičí, povzteká se a bude po všem. A příště to bude lepší a pak ještě lepší a pak… Si prostě zvykne a poučí se a uvědomí si, že se svět netočí a ani niky nebude jen kolem něj. Protože děti jsou v tomhle „gumové“ i psychicky, nejen fyzicky. A že to není zrovna sluníčkový přístup hodný focení na Instagram a oslavování v maminkovských skupinkách na netu? No a? To je naopak dobře! A hlavní je, že není pro dítě ani zničující ani mučivý a jeho psychika tím trvale nijak neutrpí. Naopak se dostaví pozitiva a celé ho to zocelí (pokud si to vůbec bude do života nějak víc pamatovat). Vy však za tu trochu úsilí a pár slziček (svých i jeho) získáte obrovský bonus… Mnohem víc času a volnosti pro sebe a vlastně i pro své dítě, protože nejen, že se váš potomek bude moci (a muset) více sám projevit, objevit v sobě své skutečné názory, talenty a dovednosti a najít si nejen zábavu, ale i své vlastní já, také si bude víc vážit času s vámi, snadno přečká nutné odloučení (např. v době, kdy musíte být v práci, což je další moderní "rodičovský mor"-nedostatek času) a začne vás vnímat jako člověka, který má také své vlastní potřeby (a ne jen jako něco pro jeho uspokojení, co tu prostě "vždycky je").
Rodič, co není dostupný vždy a za všech okolností (nebo dostupný je, ale nechová se vždy jen a pouze tak, jak dítě požaduje), může totiž být skutečným průvodcem a mentorem, který svému potomkovi dá mnohem víc, než otrok, co za ním jen běhá a dělá „podržtašku“. Stačí jen skutečně BÝT S dítětem a ne jen BÝT VEDLE něj. Být tu opravdu PRO NĚJ a ne jen PRO JEHO USPOKOJENÍ. Psychologové tomu někdy říkají „aktivní a pasivní rodičovský čas“, přičemž ten „aktivní“ může být klidně i chvíle, kdy matka vaří a dítě je s ní v kuchyni. Stačí si s ním totiž při tom povídat a zapojovat ho do práce. Naopak „pasivní“ může být klidně i na první pohled rozkošná, „fotogenická“ rodinná idylka, kdy rodiče vezmou dítě o víkendu na výlet (ale ve skutečnosti ho jen doma posadí do auta, dají mu do ruky tablet, na místě ho vysadí a strčí do mini-zoo nebo herního centra, kde dítě běhá a funguje samo, zatímco oni běhají za ním nebo sedí opodál v jídelním koutku). Přičemž bohužel druhá zmíněná situace už začíná pomalu být symbolem moderního rodičovství…
Protože na rovinu říkám, že pokud někdo pochopil mé řádky tak, že se moderní rodiče mají méně starat o své děti, tak to fakt není to, co jsem měla na mysli. Naopak! Moderní rodiče se o své děti starají mnohdy daleko méně, než předešlé generace, jen to není na první pohled vidět, protože jsou jim neustále v patách, neustále s nimi něco pořádají, organizují a „prožívají“, všude je vozí a eskortují, tahají je úplně všude, včetně míst, kde se jim nelíbí a kde nemají co dělat (ano, zdravíme kavárny, letiště a restaurace). A ještě si to fotí a dokumentují každé dvě vteřiny. Jinými slovy, jsou tu přeci neustále „pro děti“, tak jak by mohli být špatní rodiče, co se nezajímají a nestarají?
No, paradoxně velmi snadno, protože tohle všechno je jen „na povrchu“. Je to jen pozlátko… Ale uvnitř je často prázdno. Rodič si s dítětem sice „hraje“ ale tak, že u něj sedí, maximálně mu podá nějakou hračku a pak po něm uklidí. Rodič si s ním sice „povídá“, ale tak, že na něj něco chrlí a ani ho nenapadne taky občas poslouchat, ptát se a zajímat se (důkazem toho jsou dnes tak populární „konverzační karty“ pro rodiče a děti, které radí rodičům a dětem o čem si mají spolu povídat-to jako fakt potřebujeme???!!!). Rodič se sice „stará“, ale jen o primární potřeby dítěte, ne o něj jako o člověka s vlastní osobností a cítěním (a ano, dítě je člověkem už od narození-šokující, že?). Stará se o něj jen jako o svou zodpovědnost a problém, který je třeba řešit. A tak dále a tak dále. Pointa je asi jasná…
Tkví zkrátka v tom, že dítě není věc, zvíře ani projekt. Není to něco, co když budete neustále zahrnovat povrchní péčí, bude v pohodě a bude vám vděčné. Není to „tamagoči“, na kterém stačí zmáčknout pár tlačítek a bude kolem sebe rozhazovat usměvavé smajlíky. A není to ani něco, co prostě „nějaké je a my s tím nic nenaděláme“. Jistě, každé dítě má svou osobnost a své já se kterým nehneme, nebo jen minimálně. Ale ani v jedné lidské osobnosti není od narození zakódováno, že „rodič je další hračka pro mou zábavu“ a „nuda je zlá a musí být z mého života důsledně vytlačena neustálými podněty“.
Tak na to při výchově svých dětí myslete a hlavně to dělejte včas. Začít s tím ve školce či škole, to je jako vzpomenout si, že jsem do těsta nedal vejce až ve chvíli, kdy ho už beznadějně sražené vytahuju z trouby…
