Článek
Tento článek je určen především pro skupinu lidí, kteří mají doma menší děti. Naši rodiče by nám prostě jen řekli, že je máme špatně vychované a že to je náš problém. Ale my, kteří každé ráno v pět hodin v ložnici slyšíme: „Mami / tati, já už nechci spinkat,“ víme, o čem je řeč, že to zase taková legrace není, a že kdyby s tím šlo cokoliv udělat, tak to, kruciš, už dávno uděláme.
Jak to bylo za nás
My, co jsme se narodili kolem osmdesátých let si jistě dobře pamatujeme rána, obzvláště ta víkendová, když jsme se vzbudili. Naší první bojovou misí dne bylo se co nejtišeji dostat z postele a zavřít za sebou dveře tak, abychom vůbec nikoho nevzbudili. Pamatuji si, když jsme několikrát pod peřinu nacpal polštáře, aby se zdálo že tam někdo je a mezitím se schoval, abych přečkal chvíli, než táta odjede do práce. Pak se nacpat tam, kde případným drobným hlukem nikoho nebudeme rušit, a bylo vyhráno. Měli jsme pak chvíli pro sebe. Chvíli, kdy jsme na televizi naladili vysílání pro děti, které začínalo v šest hodin, a seděli u obrazovky přikovaní, dokud neproběhli všichni ti Gumídci, Letohrátky, Želvy Ninja, Kočkopsi, Spidermani a podobné pořady určené dětem. Tehdy ještě bez rozlišení pořadů pro děti starší a mladší. Prostě jen pohádky. A nám to stačilo, hltali jsme všechny. Ideálně o samotě, nebo v dětském kolektivu (se sourozenci). Bez zásahu rodičů a jejich pohoršených frází typu: „Nečumte už do toho a běžte něco dělat.“
Když nebyly k mání televizní pořady, protože ve vysílání běželo zrovna nějaké Dobré ráno, receptáře, Snídaně s kýmkoliv, tak jsme si tiše zapluli mezi hračky a stavěli si třeba Lego. Což zrovna moc potichu nebylo, ale to nám jaksi nedocházelo. Lepší už byl třeba Merkur, který tolik nechrastil. Holky měly panenky, ty byly obvykle tiché. Zkrátka ráno jsme chtěli mít jen pro sebe, bez pokynů a příkazů od rodičů. S prarodiči to bylo horší, ti vstávali ještě dávno před námi.
Jak to je dnes
Dnes nám naše děti neoplácí situaci stejnou měrou, jako my rodičům, když naším cílem bylo zajistit, aby co nejdéle spali. Dnešní děti (co vím od známých, tak to je obvykle všude stejné), když otevřou oči, tak první, co je napadne, je jít do ložnice a vzbudit rodiče. Chtějí totiž asistenci ke hraní. Televize je nezajímá, přitom tam pohádky běží od rána do večera a když zrovna nevysílá Déčko, tak mají Youtube, který si umí spustit ještě dřív, než si umí sami dojít na záchod. V krabicích mají obrovské množství Lega, v policích bezpočet deskovek, interaktivních knížek, i štos knih z městské knihovny, určený speciálně pro jejich věkové kategorie. Někteří mají dovoleno vlézt si na tátův počítač, nebo mají svůj mobil. Ale to všechno je jim málo. Oni chtějí něco víc. Chtějí asistenci rodičů.
Už se vám stalo, jako mě tento víkend, že jste v sobotu ráno v pět hodin hráli Člověče nezlob se? Ano, slyšíte dobře, samotná hra po mě chtěla, abych se v tu chvíli nezlobil! Ale jak, když normální lidi ještě spí, nebo se pomalu probouzí u kávy? Předtím jsem zase hrál Carcassonne. Naléhání, že si má pustit televizi, zapnout počítač, nabídku Youtube i 200 GB filmů a pohádek z disku prostě děti odmítají. Chtějí mámu nebo tátu. Je jedno na co, hlavně aby je měli pro sebe a rodiče nespali. Protože bez nich je asi doma nuda.
Čím to může být?
Jelikož mě tato situace trápí a někdy bych se třeba rád vyspal, když už mě nevzbudí svědění od alergie, již dlouho přemýšlím nad tím, kde tkví chyba. Proč jsou dneska ty děti nastavené úplně jinak?
Není to tím, že bychom se jim jinak nevěnovali. Pokud to jen trochu jde, vždy vyslyšíme jejich prosbu o hraní. Samo sebou ne vždy se člověk může pustit do deskovky na celé odpoledne, ale pár partiček prší, jedno Člobrdo, to zvládneme několikrát denně. Večer se dětem před spaním čte. Že by trpěly nezájmem rodičů se rozhodně říci nedá. Jak jsem psal výše, mají i bezpočet her, hraček, možností. To, o čem nám se dřív ani nesnilo. Popelářský vůz po starším bráchovi, kterému chyběla dvě kola, hromada dřevěných kostek, nějaké to Lego a autíčko na kabel bez baterek. A nám to bohatě stačilo. Jenže se zdá, že čeho je moc, toho je příliš. Děti dnes neví, po které hračce sáhnout dřív. Již je hračky nalákají tak, jako nás, mají jich tolik, že pro ně nejsou vzácné. To samé platí u televize. Pohádky mají přístupné naprosto kdykoliv a téměř odkudkoliv. Nezřídka vídám rodiče, kterak pouští na mobilu dětem pohádky v autobuse nebo v restauraci. Jenže právě jejich absolutní přístupnost děti odrazuje, přestaly je bavit. Už to pro ně nejsou vzácné tři hodiny v sobotu a neděli, případně v sedm hodin večerníček přes týden.
Zkrátka veškeré dětské kratochvíle se našim ratolestem omrzely, protože je saturujeme přespříliš. Co se jim evidentně neomrzelo (možná naštěstí) jsou rodiče. Rodiče nejsou přístupní 24/7. Musí totiž chodit do práce. Musí nakupovat, vařit, uklízet. Běžné každodenní starosti, kdy se prostě máma nemůže sebrat, nechat cibuli na plotně a jít hrát Člověče nezlob se. To je to, co děti štve. A to je to, co z rodičů dělá lukrativní zboží, které je potřeba v sobotu v pět hodin vytáhnout z postele, protože to se ještě nevaří, ani nevysává.
