Článek
Andrej Babiš před svým jmenování premiérem slíbil, že vyřeší svůj střet zájmů. Že se lidově řečeno zbaví Agrofertu. Jak se ukázalo, nebylo to nakonec žádné opatření, ale jen slib. Další ze slibů, které Babiš vypustí do světa a tím to pro něj celé končí. Sliby - chyby, řekly by naše Babičky. Andrej Babiš tak doposud je (nepřímým) majitelem potravinářského kolosu a podle toho se také směřuje jeho politika.
Pochopitelně těm občanům, kteří nejsou Babišovými fanoušky, se toto jednání vůbec nelíbí a rádi by nějakou nápravu. Obzvláště teď, kdy Evropská unie pozastavila Agrofertu dotace a reálně hrozí, že je namísto EU bude platit Česká republika. Tedy že Agrofert slízne Smetanu, kterou zaplatíme my, z našich daní. Z rozpočtu, ve kterém zeje obří díra, jíž hodlá vláda Andreje Babiše příští rok ještě rozpárat.
Odborníci dotace pro Agrofert ve střetu zájmů kritizují, lidé proti němu protestují. A to je slovy klasika asi tak vše, co s tím můžeme dělat. Doposud se nepodařilo z Agrofertu vymámit ani neprávem vyplacených 7 miliard, které si Babiš nechal nyní blahosklonně odpustit. Aneb jak je důležité osadit správná místa správnými lidmi, že?
Jenže za politickým bojem a střetem zájmů se schovává podstatnější problém, který je však nastaven plošně a netýká se pouze Agrofertu. Jsou to dotace samotné. Tento nástroj, který měl podnikatelům pomáhat, se jaksi zvrtl v něco, co absolutně postrádá smysl a kdyby existoval nějaký strůjce kapitalismu, asi by se velmi divil, co jsme si to vymysleli.
Pokud vzniká nějaká firma, je pro společnost velmi výhodné jí zpočátku dotovat. Firma, které v té době ještě nemá potřebné finance k rozvoji je obdrží ve formě dotací a její růst se může velmi zrychlit. Nebo přímo začít. Například firma, která chce začít podnikat v oblasti zemědělství potřebuje na nákup strojů vyšší miliony. Ty pochopitelně má málokdo, a proto jsou dotace na místě. Společnosti pak tuto investici postupně vrací na daňových odvodech i třeba tím, že zaměstnává lidi.
Jsou tu potom i dotace „z nutnosti.“ Do nich spadají dotace, které se nabízí firmám v oborech, které jsou málo lukrativní. Buďto pro nízké výnosy a nebo proto, že se jedná o nepopulární práci. Zajišťujeme si tím, že to v dnešní době bude vůbec někdo dělat. Ať už se jedná o pěstování málo výnosných plodin, nějaký nebezpečný provoz, nebo třeba úklid toalet.
Jak je vidno, dotace skutečně mají smysl. Pomáhají malým a začínajícím firmám vzniknout, vyrůst a nebo je motivují k tomu, aby dělaly nějakou nevděčnou či málo výnosnou práci.
Jenže pak tu máme dotace pro velké podniky. V nich se netočí miliony na nákup traktorů a kombajnů. V nich se už točí miliardy. Jsou to obří balíky peněz pro firmy, které už mají miliardové obraty. Pro tyto firmy jsou dotace spíše jen drobné. Drobné na přilepšení, ne na nutný provoz.
Mezi tyto obří firmy a obří požírače dotací patří právě i premiérův Agrofert. Agrofert je firma, která přinejmenším od roku 2008 nebyla ve ztrátě a každoročně vykazuje zisk počítaný v miliardách. Na co potřebujeme dotovat formu, která už nyní vydělává miliardy a evidentně má dost prostředků pro vývoj a inovace?
To, že Andrej Babiš se svým Agrofertem vysává rozpočet skrze dotace není proto, abychom tu měli salámy a mléko. Většinou ty salámy a mléko vyráběl někdo i předtím, než ho Agrofert odkoupil. Takže i argument, že bez Babiše bychom trpěli hlady a že zaměstnává tisíce lidí je docela plochý. Navíc proč dotovat firmu, které se evidentně daří i bez dotací?
Samozřejmě výše zmíněné neplatí jen pro samotný Agrofert, ale pro všechny velké zavedené firmy, které čerpají dotace jen proto, aby si přilepšily. Velká firma, která bez dotací nemůže přežít je zkrátka v kapitalistickém hospodářství odsouzena k zániku. Ne k umělé výživě z našich kapes tekoucí skrze státní rozpočet.
Možná bychom se nad tím měli zamyslet, až se opět budou přerozdělovat miliardy.
