Školkový den bez televize, byla výzva pro celou rodinu. Zkuste to i vy

Ne, že bychom byli doma na televizi nějak závislí – pouští si ji vlastně jen děti ráno před odchodem do školy a pak večer na chvíli před spaním.

Já si přes týden maximálně pustím fotbalová utkání, u kterých nevydržím celý zápas, ale jen poločas. A raději než v televizi si to pustím v telefonu se zvukem do sluchátek. Manželka se večer dívá na Netflix, já si místo toho raději čtu knihy. Už předem bylo jasné, že ze zákazu nebudou mít radost hlavně naše děti.

V pondělí viselo ve školce na nástěnce oznámení, že příští den – tedy v úterý – bude den bez televize. Není to samozřejmě nařízení, které by se muselo stoprocentně dodržovat, ale když se něco takového objeví, snažíme se dětem jít příkladem a tyto speciální akce respektovat.

Děti jsme o omezení informovali dopředu, aby o něm věděly a mohly se na něj připravit.

Podle školky bylo na nás rodičích dětem vysvětlit, že to není trest, ale příležitost zkusit něco jiného. Už ráno nastala první změna – děti se nedívaly na pohádky. A přineslo to i méně hádek u snídaně.

Ano, padly nějaké náznaky, že by se televize mohla zapnout, ale děti si nakonec hrály samy. Celkově bylo chystání do školy a školky bezproblémovější než jindy – normálně musím děti ráno opakovaně pobízet, ať se oblékají a připravují, abychom neodešli pozdě.

V té době jsem musel odpovídat i na zvídavé dotazy. Třeba proč neodložím telefon. Musel jsem dětem vysvětlit, že do něj ráno nekoukám jen tak pro zábavu, ale kvůli práci. Následoval upřímný rozhovor o tom, k čemu všemu displeje slouží – telefony, tablety, počítače, televize – a že pro rodiče jsou především pracovním nástrojem. Přinejmenším pro mě, protože bez displejů různého druhu bych vlastně pracovat nemohl.

Ve školce pak program pokračoval v podobném duchu: děti neměly přístup k televizi, byly na procházce v parku a víc si hrály spolu.

Další velkou zkouškou byl večerní program před spaním, kdy si děti obvykle pouští pohádky na Netflixu. To, že se děti nudí, nás s manželkou nijak nepřekvapilo. A děti samotné od požadování televize brzy upustily.

Nakonec jsme si přečetli více pohádek a ještě předtím zahráli deskovou hru – hledání objektů na rychlost v herním plánu, na kterou přes týden normálně nezbývá čas. Děti nakonec spaly lépe, pohádky se jim nehonily v hlavě.

To je argument sám o sobě, protože moderní pohádky na Netflixu jsou plné blikajících animací, efektů, překvapení a sugestivního hudebního podkresu. Vybrat něco, po čem by děti v klidu usnuly, je nadlidský úkol.

Mnohem raději jim přečtu více pohádek z knížky – aktuálně čteme Lichožrouty – než je nechávat sledovat pohádky, které se jim budou honit v hlavě každou noc.

V podvečer jsem si i já na mobilu pustil fotbal, ale pak mi došlo, že zákaz platí i pro mě, a sledování jsem vypnul. Mám tak čisté svědomí, že jsem se akce zúčastnil naplno. V našem běžném každodenním režimu to byla příjemná změna.

Sami bychom na to asi nepřišli, ale narušení stereotypu má něco do sebe. A díky tomu jsme se všichni i velmi dobře vyspali.

Syn však ze školky přišel s tím, že den bez televize mnoho jeho vrstevníků nedodrželo. A to je velká škoda, protože televize nemusí být automatickou náhradou za cokoliv kreativního. Jsem rád, že jsme se akce zúčastnili v celé domácnosti, a určitě si ji brzy zopakujeme – tentokrát bez ohledu na školku. Omezení televize jednou za čas rozhodně není na škodu.

K tomu samozřejmě patří i přísná regulace používání telefonů a tabletů u dětí. Zatím se tomu bráním, jak jen to jde – syn chce sledovat letadla na Flightradaru, dcera zase procházet fotky z telefonu. Zatím jsem ochoten ustoupit pouze u tabletu, kde si děti v neděli dvacet minut procvičují úkoly v aplikaci Školáček.

Ale i tady se obávám, že jsem ve velké menšině. Přesto rozhodně nechci, aby mé malé děti hrály hry na telefonech a tabletech – na to budou mít ještě dost času. I když je otázka, za jak dlouho podlehnu tlaku ostatních rodičů. Prozatím to ale nehrozí.

Zdroj:

vlastní zkušenosti a zážitky