Školka za nás a dnes. Posun k lepšímu, ale něco se stejně nezměnilo

Školka, když jsem do ní chodil já, a když do ní chodí moje děti – to je téměř úplně jiná instituce. A ne, není to jen tím, že si na svá mladá léta nepamatuju. Ověřil jsem si i u svých rodičů, u manželky a jejích rodičů, že to, co si pamatuju, bohužel odpovídá skutečnosti. Kontrast mezi školkou před nějakými třiceti lety a teď je skutečně obrovský.

Třeba už jen tím, že některé školky najely na hybridní režim, takže jsou ve třídě současně předškoláci, středňáci i ti nejmenší. Neplatí to o všech školkách, ale aspoň mají jejich ředitelé na výběr. Za mých mladých let to bylo jasné – nejmenší dole, středňáci a předškoláci nahoře po schodišti.

Přes to prostě nejel vlak. Když jsem zjistil, že je městská školka našich dětí takto spojená (má sedm tříd, takže to není z kapacitních důvodů), ze začátku se mi to vůbec nezdálo. Ale víte co? Dnes už si neumím představit opak. Malí odkoukávají, co dělají starší, kteří zase pomáhají menším a drží je při procházkách za ruce (na straně u cesty). U našich dětí to fungovalo a funguje skvěle, navíc se kamarádily i s dětmi mimo jejich přesnou věkovou skupinu, což by se ve školce s tradičním rozvržením nestalo.

Pamatuju si své paní učitelky, které byly prakticky v důchodovém věku. Vyhořelé a unavené, navíc muselo být vše jako přes kopírák – procházky přesně v daný čas, stále na stejná místa. Nevybavuju si žádné výlety nebo něco speciálního, co by mi nebo mým rodičům utkvělo v hlavě. A dnes?

Školkové děti jezdí do aquaparku, několikrát za měsíc na výlety, do divadla. Každý týden jsou nějaké tvůrčí aktivity nebo dílničky z eurofondů. Pravidelně se pořádají schůzky s rodiči, mají stále nové a nové aktivity, tematické týdny a měsíce, denní úkoly v šatně… a to jsem toho zmínil asi jen půlku.

Hlavně za tím vidím kombinaci starší a zkušenější paní učitelky s mladší, která má plno nápadů a energie. Školka navíc brání vyhoření učitelek tím, že je po pár letech prostřídává mezi třídami.

Pedagogové navíc mají k ruce i asistenty, kteří se starají o konkrétní dítě, a to z různých důvodů, ale když mohou, vypomáhají i s ostatními dětmi. Zbývající dvě paní učitelky tak mají volné ruce k tomu, aby se mohly komfortně postarat o další děti a nevěnovat zvýšenou pozornost pouze jednomu, které to potřebuje.

Děti mají svou kroniku a třídního maskota, kterého si mohou vzít na víkend domů. Za mě nic takového nebylo. Nově se u nich testuje i možnost starat se o živého králíčka. Má jej letos několik tříd v naší školce a děti si jej mohou vzít (tedy jejich rodiče) domů na víkend.

Kdo chce králíka, musí si to domluvit dopředu. Zatímco přes týden má „šichtu“ ve školce, přes víkend si u nás odpočinul a nabral síly. Děti si s ním pohrály, ale také se o něj musely starat – krmení ráno a večer bylo v jejich režii. Už ve školce si tak děti osvojují smysl pro odpovědnost.

Oproti minulosti však vidím ústupek v tom, jaké děti se do školek přijímají. Za nás musely všechny děti chodit na toaletu a zvládat alespoň tu nejzákladnější hygienu. Dnes není problém ve třídách narazit na děti, které na záchod ještě neumí chodit, nosí pleny a pomocný personál je pak musí umývat. Myslím si, že pohled na pokakané děti ty ostatní nemají zapotřebí a chodit na toaletu je pro školkové děti absolutní základ.

Samostatnou kapitolou jsou pak obědy. Když jsem já chodil, tak neexistovalo, že bych nesnědl oběd. Ať to byly šišky s mákem, koprovka nebo nepopulární UHO, pod bedlivým dozorem jsem prostě oběd musel sníst. A nás mladé nenapadlo často nic jiného, jak z této situace ven (když jim jídlo opravdu nechutnalo), než si oběd dávat do kapes. Dnes už to není až tak ožehavé téma, ve školce zavedli pravidlo ochutnávání, takže děti alespoň ochutnají a neodmítají rovnou.

Na druhou stranu tu a tam je stále vidět snaha paní učitelek o to, aby děti jedly. A to jim rozhodně nemám za zlé, ale občas to má nádech dob dávno minulých (včetně ojedinělých kapes s jídlem), což je něco, co by dnes ze školek mělo vymizet. Pochválit ale zase musím jídelníček, který se za ta léta stoprocentně zlepšil.

I po letech je určitou mantrou odpolední spaní. Některé děti to potřebují, ale třeba předškoláci často už ne, a protože mají nařízeno spát, jen v posteli leží a nudí se.

Tento čas by šel trávit daleko aktivněji, zvláště ve smíšených třídách by měly paní učitelky více času na předškoláky. Je to z mého pohledu trochu nevyužitý potenciál.

I s některými hrami si mohou hrát děti potichu a nerušit spící děti. Od dětí víme, že i ve školce stále narazíte např. na stavebnici Seva, se kterou jsme si hráli ve školce už my.

Spousta věcí se ve školkách za posledních 30 let změnila k lepšímu, některé však (bohužel) zůstaly při starém. Ano, záleží i na konkrétní školce a hlavně na lidech. Pokud to máte ve svém okolí jinak, klidně se o to podělte v diskusi pod tímto článkem.