Retro hračky, které nadchnou i nyní, aneb poklady ze skříní babiček

Kdo by neznal céčka? Původně plastové výlisky ve tvaru písmena C o výšce zhruba centimetr a půl se dříve vyráběly jako součást závěsů do oken a dveří, až poté se staly v Československu hitem. Byly doslova fenoménem 80. let a ovlivnily život natolik, že díky nim vznikla známá píseň „Céčka“ od Michala Davida, jejíž text zná hned několik generací.

Postupem času se k písmenu C přidala různá další písmena a znaky, a to v různých barvách a provedeních. Mimo základních barev se objevily perleťové odstíny, průhledné varianty nebo céčka, která svítí ve tmě.

Jako dítě jsem si s nimi hrál ve škole, o každé přestávce se natáhla čára a házela se jednotlivá céčka nebo řetězy. Kdo byl nejblíže, bral všechna rozhozená céčka. Někdy člověk prohrál, někdy vyhrál. Zvláště ceněnými kousky byly (alespoň v mých dobách) paragrafy, které mnohdy vyjadřovaly určitý sociální status. Asi něco jako iPhony dnes, ale podstatně levnější.

Telefony se dnes nosí po kapsách, před lety jsem měl aktovku napěchovanou sáčky plnými céček. Tahle doba se už nevrátí, ale…

...když jsem svým dětem vyprávěl o céčkách, hned se pro ně nadchly. A zatímco spousta dalších hraček se vyrábí v Číně, céčka, která jsem dětem pořídil, byla vyrobená v Česku.

A co na to děti? Byly nadšené! Hned si všechna céčka rozdělily a začaly z nich stavět řetězy. Házení céček na čáru je ještě nebaví, ale už samotný zájem o ně mě hodně překvapil. Je to hračka doslova za pár korun, která v popularitě překoná i různé elektrické hračky a nesmysly za tisíce. A když dojdou nebo se ztratí, za pár desítek korun pořídíte nová.

Šroubky, matičky, kola a kovové plíšky, pásy a profily – k tomu klíč a šroubováky. Když jsme s dětmi u babičky ze skříně vylovili krabici s napůl postrádanými komponenty Merkuru, začaly jim svítit oči. A když jsem se podíval na internet, zjistil jsem, že Merkur i po letech stále žije. S překladem do světových jazyků, s různorodými modely, s malými i velkými stavebnicemi. Merkur existuje od 20. let 20. století a své zájemce si najde i v roce 2025.

Merkur má stavebnice od úplně nejmenších až po profesionály. Složíte z něj cokoliv, od dinosaura až po kombajn. Ty největší stavebnice jsou za několik tisíc, ty běžnější stojí pár stovek. Dětem jsme pořídili tři stavebnice – vtulník, formuli a motorku, které se dají podle návodu přeskládat do různých dalších podob.

Ano, pro ty menší je to složité, pro ty, kteří nemají velké odhodlání a výdrž, to možná úplně není. Ale k procvičení jemné motoriky je to k nezaplacení. Ještě když si s poskládanými modely mohou třeba jezdit a pak je přeskládat na něco jiného.

Manuály jsou vizuálně dobře zpracované, brousí u dětí zaměření na detaily. A když jim třeba občas trochu pomůžete, vznikne z toho zajímavá konstrukce, ze které budou mít radost.

Časem pak s větším počtem stavebnic začnou kombinovat více prvků a stavět podle sebe. A to je na tom zřejmě to nejlepší. Když je to chytne, pár hodin o nich nebudete vědět. A to i ve světě, kterému dominují hry na mobilu, YouTube nebo Netflix. Mám to ověřené v praxi.

Dávala zabrat dětem a stále dává zabrat dospělým. Kostka 3 × 3 v šesti barvách má pro vás jednoduchý úkol: složit ji tak, aby na každé straně bylo devět polí ve stejné barvě. Zdánlivě jednoduchý mechanický hlavolam se stal hitem v 70. a 80. letech 20. století. Stojí za ním Maďar Ernő Rubik, který vytvořil hříčku bavící generace.

Pro skládání kostky se používá několik algoritmů a řada různých přístupů. Mistrovství světa se zaměřují na tzv. speedcubing – skládání kostky na čas. Když pochopíte mechanismus skládání, je to pro mnohé už hračka, ale než jej pochopíte, pořádně vám to potrápí mozkové závity. Rekord ve skládání je 3,057 sekundy a drží jej sedmiletý chlapec z Číny.

Já jsem maximálně po půl dni práce složil jednu stranu kostky s tím, že to pak půjde daleko rychleji. Jakmile ale pochopím princip základních algoritmů a začnu se soustředit na konkrétní dílky, věřím, že kostku jednoho dne sám složím celou.

Zajímavostí je, že v každou chvíli můžete kostku složit méně než 20 správnými tahy. Existuje dokonce mobilní aplikace, která vám podle aktuální podoby kostky ukáže, co musíte pro složení udělat. Pro ty, kterým je základní podoba kostky příliš lehká, existují ještě těžší varianty 4 × 4 nebo 5 × 5.

Další česká stavebnice, Seva, vznikla v roce 1979. Hráli jste si s ní ve školkách za socialismu (protože moc dalšího vlastně k dostání úplně nebylo), a hrají si s ní děti ve školkách i dnes.

Ne, původní generace stavebnic se nemusela dochovat – je to proto, že se stavebnice Seva stále vyvíjí a stále je možné ji zakoupit. Její práva získala v roce 2005 firma Beneš a Lát, a.s., která k výrobě využívá dceřinou firmu Seva-Czech s.r.o.

Když jsem dětem ukázal Sevu, okamžitě ji chtěly mít. Proč? Protože ji mají a měly ve školce. Základem jsou modré plastové dílky s výlisky a bílé spojovací kříže. Čtvercové konstrukce můžete vyplnit barevnými destičkami, navíc jsou k dispozici kola, jeřáby, hřídele a další speciální díly.

Pořádně velká stavebnice Sevy může stát i několik tisíc, já jsem dětem zvolil jumbo box v plastové krabici, který má široké možnosti využití. Pokud však chcete, jsou k dispozici speciální sady se zaměřením na dopravu, vojsko, zvířata, domy, vesmír apod.

Seva je skutečně hra mnoha generací a dodnes si mé děti tuto hru s chutí vytáhnou a staví. Nedávno jsme postavili dvoumetrovou věž s podstavcem, do které jsme nastěhovali zvířata. Kdo ví, za pár let možná budeme tvořit funkční výtahy.

Novodobé jojo je modernější hračkou, přesto je to oproti současné době zaměřené na elektroniku a displeje vlastně hodně velká nuda. I když nezastírám, že jsem si jako dítě hrál s průhledným jojem, které mělo reproduktor, a při dělání určitých triků se rozezněla skladba, kterou bych asi zazpíval i dnes. O to více mě překvapilo, že mé děti zaujalo i obyčejné nehrající jojo, které jen rotuje a natočí se zpátky do dlaně.

I jojo se časem posunulo dopředu, dnes je hlavně u profesionálů známé hlavně v podobě „butterfly“, dětem může bohatě stačit jeho klasická časem prověřená podoba. A ani nemusí svítit a blikat jako prakticky všechno ostatní kolem.

Mě zaujalo hlavně to, že už od roku 2005 existuje Česká yoyo asociace, která každý rok pořádá mistrovství ČR a v nedávné době uspořádala i Mistrovství světa v yoyování. Ani tady nemusíte dětem kupovat nic extrémně drahého, ale začít jednoduššími modely a postupem času upgradovat na komplexnější modely. Jojo je navíc i dobrý antistres, a pokud to tak budou cítit i děti, bude to jen a jen dobře. Chce to jen chvíli cviku a pak se mohou pustit i do základních triků, které nastudují třeba na YouTube. Na to, abyste začali s yoyem, nikdy není pozdě.

Když zmiňuju retro hračky, asi vás toho napadne spousta. V paměti mám např. české Dostihy a sázky, kdy chtěl každý vlastnit koně Napolitána. Stavebnici Cheva, Igráčka nebo třeba stolní fotbálek, který měl fotbalisty umístěné v důlcích a na pružině.

Hodně podobnou věc jsme s dětmi objevili u babičky ve skříni – konkrétně stolní hokej z roku 1977. Hned vedle abecedy – zelené tabulky, na které jste do vylisovaných čar vkládali písmena a číslice. A to ještě musím zmínit hnědou plastovou krabičku hry Logik, kdy jste museli uhádnout kombinaci pěti kolíčků – jak jejich barvy, tak i přesné umístění. Kloboučku Hop, Člověče nezlob se… asi každý by si našel to své.

Zmiňovaný hokej není žádná „Čína“, ale ještě poctivá československá práce. Krabici s nápisem „Hockey“, které v manuálu říká puku „touš“, vyrobil Chemoplast Brno, a tato hra vydržela bezmála padesát let bez poškození. Pouze brankář červeného týmu má poškozený mechanismus pro pohyb v brankovišti, jinak však všechno funguje. Drží hřiště, táhla, branky a podařilo se najít i puk.

Když jsem krabici našel ve skříni, byla na ní centimetrová vrstva prachu. Děti se na hokej seběhly a půl dne o nich nebylo ani slyšet. I doteď si občas zahrajeme, já tedy hraju za červeného, jehož brankář je na tom hodně špatně, ale děti to baví. A to je to nejdůležitější.

Kdybyste si dnes koupili stolní hokej, bude vyrobený v Číně. A dám ruku do ohně za to, že skoro padesát let nevydrží.

Populární mončičák přišel do Československa z Japonska, před revolucí se u nás jednalo o hodně oblíbenou hračku. Nejdřív byl jen v Tuzexu, později i ve volném prodeji. Já jsem měl hnědého, kterého jsem tahal s sebou doslova do roztrhání těla (opravdu doslova!), a až postupem času jsem zjistil, že se mončičák prodával i ve žluté, modré nebo bílé barvě.

Na mončičáka jsem si vzpoměl i díky tomu, že je aktuální módní ikonou Labubu. A to vlastně není nic jiného než převlečený mončičák, ale s dávkou exkluzivity (ve stylu herního lootboxu).

Pořizujete jej v krabici a v neprůhledném sáčku a vlastně nevíte, která verze se na vás dostane.

Může to být jedna z několika základních verzí, nebo „tajemný“ Secret. A přidejte k tomu ještě napodobeniny Labubu, které pořídíte za pár stovek, a máme tu další hračku, kterou zažilo už několik generací.

Moderní podání je samozřejmě zajímavější a navíc má i přívěsek – základ se ale nemění.

A já jsem vlastně rád, že i přes moderní dobu, které vévodí telefony a tablety, YouTube, Netflix, sociální sítě a online hry, si děti dokáží hrát i s hračkami, které vznikly v daleké historii.

A co víc, hraní s nimi je baví možná ještě více než s moderními blikajícími hračkami, které na ně útočí všemi smysly.

Nebojte se retro hraček, třeba se do nich zamilují i vaše děti. Vyzkoušejte a uvidíte.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Speedcubing

https://www.amsp.cz/aktuality-a-multimedia/sbirali-jste-cecka-rudolf-chmela-je-vyrabi-uz-temer-40-let

https://cs.wikipedia.org/wiki/C%C3%A9%C4%8Dka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Merkur_(stavebnice)

https://www.cya.cz/