Článek
Asi jsem naivní, ale až do nedávna jsem žila v domnění, že my ženy dnes žijeme v mnohem lepších a příznivějších časech, než například naše babičky, nebo prababičky (o dalších vzdálenějších předcích ženského pohlaví nemluvě). Že časy, kdy jsme byly jen majetkem otce (případně bratra) a později manžela a nemohly jsme rozhodovat ani o těch nejzákladnějších a nejdůležitějších aspektech našeho života (jako například kde, jak a s kým budeme žít, kdy a zda vůbec si pořídíme děti nebo jakou práci budeme vykonávat), jsou už dávno pryč. A stejně pryč že už jsou i doby pozdější, které nám už sice možná byl přiznán statut živé osoby (ne jen věci), ale ani tak jsme neměly čas a energii nějak dlouze mudrovat nad takovými drobnostmi jako zda a koho budeme volit (když už teda konečně můžeme), co si vezmeme na sebe (když nemusíme řešit, zda je to dost „cudné“, aby se to líbilo bohu), nebo jak budeme trávit svůj volný čas (který konečně taky tu a tam máme).
Jenže… zatímco já si toho, že ten sešněrovaný, hororový svět, plný utrpení a útlaku, který ženy nutil podřídit se, mlčet a vyšlapovat, je už dávnou minulostí, užívám plnými doušky, mám čím dál tím silnější pocit, že při porovnání s ostatními mladými moderními ženami jsem v žalostné menšině. Konec konců, určitě už jste to zaregistrovali i vy… Sílící vlnu odporu vůči líným a nepozorným partnerům očekávajícím stoprocentní servis a s ním spojené nářky, články, diskuze a zpovědi ve virtuálním i reálném prostředí, které se podobají jako vejce vejci (i když v tomto případě je to spíš hodně smradlavý pukavec) a které vypadají, jako by se sem propadly časem z dob, které už máme znát jen z vyprávění pamětníků a učebnic dějepisu.
Týkají se totiž jednoho jediného tématu… Že zatímco žena je služka, kuchařka, uklízečka, taxikářka, opatrovatelka a chůva na plný úvazek a k tomu ještě každý den na osm hodin chodí do práce, její partner/manžel jí vůbec s ničím nepomůže, v domácnosti je naprosto nemožný, neobratný a ztracený, odmítá dělat „ženské práce“ a po příchodu domů se jen svalí na gauč (případně zamíří někam ven za zábavou a přáteli). V horším případě k tomu ještě nadává, rýpe, kritizuje, manipuluje, očekává že ho bude partnerka obskakovat a je naprosto neschopný a neochotný jí s čímkoliv pomoci (a to i v krizových situacích, např. při její nemoci, nebo když jejich potomek už čtvrtou noc nespí, protože mu rostou zuby).
Zkrátka a dobře chová se jako moderní kombinace neandrtálce, středověkého otrokáře a socialistického „fotra“, který uměl jen polehávat na gauči v sepraných trenkách a škrábat se v rozkroku. A jeho partnerka, studovaná, sebevědomá a samostatná žena žijící v jednadvacátém století… mu to světe div se klidně toleruje a jediná na co se zmůže, je stěžovat si kamarádkám nebo kňourat na internetu, jak už je hrozně unavená a vyšťavená a jak se cítí nedoceněná a nemilovaná. No ještě aby ne! Sorry, ale za tohle si ocenění a lásku fakt nezaslouží, protože nechat se sebou v dnešní době takhle zacházet a myslet si, že to prostě musím nějak vydržet, protože tahle to mezi muži a ženami za zavřenými dveřmi vypadá, to by snad mělo být označováno za sebepoškozování!
Copak tohle má být výsledek té moderní emancipace? Takhle má vypadat život žen, které mají odmalička ve všem na výběr, jsou rovny mužům, smějí studovat, cestovat, pracovat kde se jim zachce a celkově mají prostor svobodně rozhodovat o svém životě? Fakt? Tohle je to „moderní partnerství“, kde se oba partneři dělí o radosti i starosti rovným dílem? A jestli ne, tak proč proboha to ty ženy dělají? Proč si dobrovolně vyberou k soužití takovouhle kreaturu a omlouvají to slovy jako „on je prostě takový“, nebo "takhle špatně ho vychovala jeho matka"? Nechápu… Nebo spíš, nejsem ochotná to akceptovat a to fakt nejsem žádná feministka a propagátorka misandrie, která by v mužích viděla maskované satanáše a původce všeho zla. Naopak!
Abyste mě totiž správně pochopili, tento článek není kritikou takových mužů (byť fakt netvrdím, že si ji nezaslouží). Ne. Tenhle text je o jejich ženách a o tom, že ti chlapi jsou možná líná a sebestředná pakáž, ale člověk je musí ve skrytu duše tak trochu obdivovat, protože i přes své velmi nízké charakterové kvality a vrozený hendikep v podobě lenosti a arogance, dokázali v dnešní době zakotvit v dlouhodobém vztahu a dokonce mnohdy i založit rodinu. A za to před nimi chtě nechtě smekám, zatímco jejich partnerkám bych nejraději dala z každé strany jenu výchovnou, aby se jim rozsvítilo a přestaly nám normálním ženským dělat ostudu. A hlavně aby konečně pochopily, že hlavní podíl viny na jejich zpackaném životě nenese jejich mizerný, líný a egoistický partner bez špetky lásky a empatie, ani společnost, která dovolila takovému tvoru existovat, nýbrž jen a jen ony samy!
A jasně, už vidím ten řev, že ony jsou přece oběti a že s tím nemůžou nic dělat, ALE… Jako nezlobte se na mě, jak oběti? Jak nemůžou nic dělat? To myslíte vážně, milé dámy? To individuum co ani neví (nebo spíše úspěšně předstírá, že neví), jak se zapíná pračka, kde mají vaše děti uložené oblečení nebo jak si v mikrovlnce ohřát večeři, vám přeci nikdo za partnera nevybral! Nevyhrály jste ho v tombole ani vám nebyl přidělen státem. Zvolily jste si ho samy a zcela dobrovolně, přičemž na výběr jste měly spoustu jiných a daleko kvalitnějších "modelů"! A když už jste se teda při tom výběru sekly, tak ani pak vám nikdo nedržel pistoli u hlavy, abyste s dotyčným tvorem začaly chodit. Natož žít. Natož si ho vzaly a jako vrchol mu ještě povily jedno či dokonce několik dětí, které nejen, že budou mít jeho nekvalitní geny, ale ještě budou celé dětství vychovávané v tom, že chovat se takhle k „milovanému“ člověku je úplně normální a v pořádku!
Nic z toho na nikoho cizího nehodíte. A i když se to určitě neposlouchá dobře, je to jen a jen vaše vina a vaše rozhodnutí a nějaké alibistické žvásty o tom, že „on se změnil“, tady absolutně neobstojí, protože drtivá většina výše jmenovaných nářků začíná slovy „on byl takový vždycky, ale doteď mi to nevadilo, protože jsem to zvládala“. A tušíte vůbec co je na tom všem nejhorší? Že místo toho, abyste tuhle situaci nějak smysluplně řešily (třeba se jen pokusily s ním narovinu promluvit a jasně nastavit hranice, že "takhle prostě už dál ne"-což někdy kupodivu pomůže, protože spousta chlapů funguje stylem "dokud mlčí, tak je asi spokojená"), zavíráte před ní oči. A co víc, přesvědčujete sebe i své stejně „postižené“ kamarádky a známé o tom, že je to normální a „chlapi jsou přece takoví“ a se zatnutými zuby táhnete tu káru naloženou tímhle staromódním a dávno přežitým hnusem dál a dál… A budete to dělat tak dlouho, dokud nepadnete (tj. nezhroutíte se, nechytne vás amok a neprovedete nějakou hloupost, nebo rovnou neskončíte pod drnem), nebo dokud se váš vyvolený sám od sebe nerozhodne od vás po tom všem, co jste pro něj udělala a obětovala, hrdě odejít (nejspíš k nějakém mladší a hezčí verzi vás samých, které také nebude vadit, že si domů nasadila takovou…věc). Pěkný…
Ruku na srdce, dává vám to smysl? Vidíte v tom, byť třeba jen jednu jedinou, malinkatou výhodu? Já totiž fakt ne. A prosím, nezačínejte s láskou (ne, takový chlap vás fakt nemiluje a nikdy nemiloval a to, jestli ho milujete vy, je v téhle situaci asi stejně tak relevantní, jako řešit zda bych náhodou neměla zůstat na palubě potápějícího se Titanicu, protože tu tak pěkně hrajou). A už vůbec na mě nechoďte s penězi a s tím, že „nemáte kam jít“ a „nechcete dětem brát zázemí a rodinu“. Za prvé, jak už jsem zmiňovala, vaše děti žádnou skutečnou rodinu, která by jim dala zázemí a dobré základy do života, nemají a nikdy neměly (protože tohle není rodina, ale nedůstojný cirkus) a za druhé, i kdybyste měly žít v azylovém domě a žebrat před kostelem, je to stokrát lepší, než ze sebe dobrovolně dělat hadr na podlahu a ještě se s tím „chlubit“ na internetu a stylizovat se do role ubohé oběti.
Vy totiž v tomto případě nejste oběť, ale spolupachatel a to jak na vlastním „týrání“ a utiskování, tak na utrpení vlastních potomků. A jestli s tím něco neuděláte, budete mít sakra velké štěstí, když vás vlastní děti za to, jaký jste jim zařídila „milující domov“ a „šťastné dětství“ časem totálně nezavrhnou. Nebo nebudete muset mlčky přihlížet tomu, jak sami trčí v podobně nefunkčním vztahu (ať už jako oběti, nebo ti "agresoři").
Abych to nějak uzavřela… Víte, někdy si při čtení či naslouchání zmiňovaným nářkům představuju, co by podobně „utrápené a vyčerpané“ puťtce, řekla nějaká cestovatelka v čase. Třeba žena z období antiky, kdy bylo běžné, že pár byl prohlášen za sezdaný jen proto, že spolu měli pro ženu zcela nedobrovolný, styk. Nebo jiná, která by se sem dostala z období vrcholného středověku, kdy byla žena brána jen jako doplněk domácnosti s nímž se normálně kšeftovalo a který když se „rozbil“ (např. při porodu) byl obratem vyměněn za novější model. Nebo třetí, která by sem zabloudila z konce osmnáctého století, kdy vznikalo první ženské hnutí a ženy bojovaly za svá práva jako lvice. Popravdě… myslím, že by se všechny tři dámy výjimečně shodly na tom, že tady jsou slova zbytečná a vysvětlily by to milé „moderní emancipované ženě“ hezky ručně a to tak, že by se plazila po zemi a hledala chybějící chrup.
A víte co? Zasloužila by si to, ne že ne. Takhle zahodit úplně všechno, čeho jsme jako ženy během historie dosáhly, co jsme si vybojovaly a jakou svobodu dnes máme a připravit příštím generacím zase to samé peklo… to je fakt trestuhodné! A žádná omluva ani výmluva to nedokáže ospravedlnit. Zvlášť, když mužů, co se takhle nechovají a kteří si své partnerky váží a chtějí se na budování společného domova podílet, je ve společnosti čím dál tím víc, takže je rozhodně z čeho vybírat…
