Článek
Dnes ráno jsem narazila na tento článek ze serveru novinky.cz, pojednávající o tříleté dívence, kterou její otec opravdu brutálně zanedbával. Pro ty, kterým se nechce celý text číst, v kostce jde o to, že matka dívky si našla jiného partnera a své dítě tak ponechala v péči jeho nezodpovědného otce, který nepracoval, žil v polorozpadlém domě bez elektřiny a o holčičku se prakticky nestaral. Nechával ji špinavou a hladovou, nutil ji žebrat, dával jí jídlo z popelnice a běžně ji vodil mezi bezdomovce, alkoholiky a drogově závislé, s nimiž se sám stýkal. Sečteno potrženo, dívka po umístnění do pěstounské péče neuměla říct víc, než dvě slova, při snaze o komunikaci vydávala jen nesrozumitelné zvuky, neměla ani základní hygienické návyky (např. neznala zubní kartáček, bála se vody, nebo si neuměla dojít na toaletu) a byla celkově zanedbaná, nezralá, emočně frustrovaná a nesocializovaná.
Hrůza. Opravdu… A to zdaleka nejde o ojedinělý případ. Článků, diskuzí a reportáží o podobně zanedbaných dětech na zmiňovaném serveru i na celém internetu naleznete spousty. Jednou se týkají dětí žijících se psi, příště rodiny, která své nejmladší členy zavírala doma a přivazovala k postelím, jindy zase pojednávají o potomcích různých rádoby „alternativních“ existencí, které s nimi chtějí žít „v harmonii s přírodou“ (či bohem) a přitom je ani pořádně nenakrmí a neseženou jim adekvátní zdravotní péči. Jedno však tyto případy mají společné… Vždy jde o to, že děti jsou na první pohled podvyživené, nemyté, nečesané, neoblečené… Prostě je na nich hned na první dobrou znát, že jim něco schází, takže společnost se pochopitelně jak se patří pohoršuje a koná (i když i tak jí to někdy trvá, ale to je trochu jiné téma). A to je přesně to, o čem chci v tomto textu mluvit…
Víte, zmiňovaný článek mě velmi zasáhl, avšak kromě pochopitelné lítosti nad utrpením nevinné malé holčičky a silného opovržení vůči jejím rodičům, kteří oba jasně prokázali, že nikdy neměli mít ani křečka (natož dítě!!!), mě na celém případu (potažmo i na oněch dalších podobných případech, kterých je plný internet) zamrzela ještě jedna věc… A to je přístup mnohých komentujících, kteří se nepohoršují jen nad tím, že popisované dítě tříleté dítě nemělo uspokojovány a zajištěny základní životní potřeby jako je potřeba jíst, být udržován v čistotě nebo žít v klidu a bezpečí, ale i nad tím, že ve třel letech neumělo téměř vůbec mluvit, dojít si na toaletu, nebo si normálně hrát, soustředit se a „dětsky“ objevovat svět.
A přesně to je onen kámen úrazu, protože… Zatímco tady se za to na rodiče snáší oheň a sýra, v jiných případech tohle v posledních letech nikomu divné nepřipadá! Naopak. Mnohdy je to dokonce společností tolerováno, schvalováno či dokonce vyzdvihováno jako „vývoj vlastím tempem“ a „přirozené akceptování dětské osobnosti“. Rodiče jsou za takový přístup plácáni po ramenou a ujišťováni, že dělají „vše, co můžou“. A já se tedy ptám… Proč je pro nás, jako pro pokrokovou západní společnost, pořád ještě o tolik důležitější, aby dítě „vypadalo opečovávané“, než aby takové skutečně bylo? Proč jsme tak pokrytečtí a zaslepení, že nám dítě, které ve třech letech neumí téměř mluvit, komunikuje gesty a skřeky, nedojde si na nočník, neumí si vyčistit zuby a jeho „hra“ vypadá tak, že rozhazuje kolem sebe hračky, mlátí do věcí, na všechno leze a běhá a vříská jako opice, přijde jako problém jen tehdy, když je k tomu ještě oděné v hadech, špinavé a podvyživené?
Proč takové děti normálně nalezneme v téměř každé školce v téhle zemi a všem to přijde úplně OK, protože „ony to přece doženou“, „jsou osobnosti“ a "jsou jen pomalejší"? Proč stejně opovržlivě a radikálně nehodnotíme i je (potažmo samozřejmě jejich rodiče) a nevoláme po jejich okamžitém odevzdání OSPODu nebo někomu, kdo se o ně "lépe postará"? (což je samozřejmě přehnané, ale jde o ten kontrast). Protože mají dostatek jídla, značkové oblečení, adekvátní hygienu i „normální“ domov (kde funguje voda, elektřina, teplo i veškerý "komfort")? No a? To mění na jejich zanedbanosti a často i totální emocionální vyhladovělosti konkrétně co? Protože světe div se, i takovéto dítě, které vypadá na první pohled jako reklama na dokonale zvládnuté rodičovství, může být brutálně frustrované, vyrůstat bez lásky a mít opožděný vývoj vyvolaný nevyhovujícím prostředím (akorát, že to prostředí není „skvot“ mezi bezdomovci, ale krásně upravený rodinný domek, za jehož zdmi ale dítěti dělá společnost jen tablet a kde s ním rodiče za celý den nepromluví, natož aby si s ním hráli, nebo s ním skutečně aktivně trávili čas).
A dokonce tomu tak často i je, protože z osobní zkušenosti i zkušenosti mnoha mých kolegů a kolegyň, můžu říct, že čím víc se rodič snaží, aby na veřejnosti vypadal jako dokonale milující a pečující osoba, tím spíše tak činí z vypočítavosti nebo vlastní nejistoty a vnitřního pocitu, že se vlastně zas až tak moc „nepřetrhne“. Často jsou to právě ti nejbohatší, nejobětavější a nejpečlivější rodiče, kteří před námi své dítě neustále objímají, pusinkují, koupí mu všechno na světě a nedovolí aby se na něj kdokoliv jen křivě podíval, na které pak při povídání s oním děckem prasknou věci, které byste do nich fakt neřekli… A naopak mnohdy takoví rodiče, kteří svým dětem dají na svačinu jen chleba s pomazánkou (místo pětistovky na fastfood) a oblečou je do ošuntělé mikiny po starším sourozenci, bývají ti, co se jim ve volných chvílích skutečně věnují a nahrazují jim nóbl kroužky a drahé hračky tím, že je vezmou do lesa na houby, nebo si s nimi doma zahrají deskovou hru.
Takže co? Opravdu jsem dospěli do stádia, kdy je svět tak černobílý, že „problém“ problémem jen tehdy, když je vidět na první pohled? Nebo už by bylo pomalu na čase se nad tímhle vším pořádně zamyslet, začít vnímat i odstíny šedi a přestat si lhát do kapsy? Opravdu budeme nadále házet všechny ty psychické problémy, které má čím dál tím více dětí a mladých lidí, na uspěchanou dobu a přílišný tlak ze strany škol, sociálních médií a společnosti a nezamyslíme se nad tím, jestli to náhodou nějak nesouvisí s tím, že je dneska úplně normální, když tříleté (ne-li starší) dítě nosí pleny, žmoulá dudlík, cestuje zásadně v kočárku a komunikuje jen gesty a nesrozumitelným žvatláním á lá roční batole? Fakt to budeme dál tolerovat a řešit hlavně to, zda je u toho čisté, najedené (často spíš překrmené) a má pokojíček narvaný značkovými hračkami?
Víte, aby to někdo nepochopil špatně, tímto článkem rozhodně nehájím rodiče zmiňované tříleté dívky, ani jakéhokoliv jiného podobně zanedbaného dítěte. Ani neříkám, že když už dítě zanedbáváte na poli výchovy a socializace, klidně můžete pokračovat i na poli jeho fyzických potřeba a nebude v tom rozdíl. To fakt ne! Samozřejmě, že tahle holčička a další podobně postižené děti to mají mnohem těžší a trpí daleko více, než dítě, co má všechno, krom skutečné lásky a zájmu svých rodičů, ale to jaksi nic nemění na tom, že to druhé zmíněné dítě trpí taky. Jen to není na první pohled vidět a společnost to, na rozdíl od těch dětí, které jedí z popelnic a žebrají na parkovištích, zlehčuje či rovnou ignoruje. A co je nejhorší, dává tím mnohým rodičům pocit, že dělají dost, i když tomu tak není. Jen proto aby se jich nedotkli, aby je neurazili, aby jim nezničili rodičovské sebevědomí…
Jenomže někdy je prostě potřeba říct „děláte to blbě“, nebo „neděláte toho dost“, neboť dnes existuje i velká spousta rodičů, kteří nezanedbávají své dítě schválně. Vlastně bych řekla, že jich je ještě daleko víc, než těch, které jsem popsala výše (těch, co kompenzují svým potomkům svou nepřítomnost a nezájem materiální péčí). Oni totiž v téhle „pasti“ mnohdy uvíznou i lidé milující a obětaví, kteří si skutečně myslí, že pro své děti dělají to nejlepší. Zmanipulovaní a zpitomělí pseudovědeckými názory na výchovu a milionem protichůdných informací, které jsou dostupné na internetu, se naivně či tvrdohlavě domnívají, že své dítě „znají přece nejlíp“ a že když ho respektují a dávají mu najevo svou lásku tím, že mu dávají svobodu, nemůžou selhat. Ale přitom ho ve skutečnosti nevědomky týrají a odpírají mu jasně dané hranice, pocit bezpečí a možnost vybudovat si k nim adekvátní vztah. A když jim dojde, že to asi nebyla ideální cesta, je mnohdy už pozdě…
Ono totiž zjistit včas, že něco dělají špatně, nemají kde a jak, protože se jim všichni kolem bojí dávat „nevyžádané rady“. Jejich rodiče, tchán s tchýní, starší sourozenci, kamarádi… Ti všichni buď mlčí, nebo riskují obvinění z toho, že se jim pletou do výchovy, což je dneska považováno téměř za zvěrstvo. A odborníci z řad pedagogů, psychologů a lékařů ignorují také, protože, ty je dnes tak nějak obecně moderní spíše neposlouchat (nebo poslouchat jen tehdy, když přikyvují a ustupují). A pak ti stejní lidé zhnuseně píšou pod články o tříletých dětech, co neumí mluvit ani si vyčistit zuby, něco o tom, jak je to hrozné, trestuhodné a smutné… A večer pak svému tříletému dítěti zase sami vyčistí zuby (protože to furt ještě neumí a oni nemají nervy ho to učit) a pak mu místo čtení pohádky (které by mu pomohlo rozvíjet chabou slovní zásobu), pustí animovaný seriál na Netflixu. A vůbec jim to nepřijde divné, natož aby v tom viděli tu ironii…
