Článek
Pomalu se nám blíží svátek svatého Valentýna. Den lásky, den zamilovaných. Den romantického okouzlení, které má tisíc podob a… taky tisíc způsobů, jak se může šeredně pokazit a změnit v noční můru. A jelikož jsme společnost velmi pokroková, vyspělá a moderní, tak už přeci dávno víme, že takový vztah, který neklape, nemá budoucnost. Že je to jen zbytečné utrpení, které by mělo být promptně ukončeno a přesunuto do říše vzpomínek (a někdy ani tam ne). A já s takovým přístupem samozřejmě souhlasím. Násilníci, manipulátoři, závisláci, chroničtí lemplové, nepoučitelní dlužníci, nenapravitelní sobci… A mnohá další podobně nebezpečná, asociální individua obou (všech) pohlaví opravdu nejsou ideálními partnery a je zcela v pořádku je od sebe odstřihnout a vztah s nimi co nejdříve poslat do věčných lovišť (nebo ho raději ani nenavazovat, ale to je trochu jiné téma).
Svět se zkrátka mění a je opravdu skvělé, že máme takovou svobodu a že už dávno nežijeme v dobách, kdy ukončování takto nefunkčních vztahů nebylo vůbec obvyklé (ani přípustné a tolerované) a mezi „slušnými“ lidmi se nenosilo. Je totiž jen málo horších věcí, než nucené setrvávání po boku monstra, šílence či osoby z IQ houpacího koně, kterému člověk v jakémsi pomatení smyslů (či z donucení okolí) slíbil, že ho nekopne do patřičných míst přinejmenším „dokud je smrt nerozdělí“.
JENŽE… Jak už říkala postava Jiřiny Jiráskové v mém milovaném filmu Sestřičky, „Na krásnou myšlenku se krásně hřeší“ a přesně to se bohužel už nějaký ten pátek děje v naší západní civilizaci. Vlastně by se dalo říct, že jsme se, tak jako v mnoha dalších odvětvích naší existence, přesunuli „z extrému do extrému“. Protože zatímco ještě relativně nedávno bylo komplikované (ne-li nemožné) rozejít se i s agresorem, alkoholikem nebo člověkem, co vám byl nevěrný na každém kroku, dneska je naopak běžné pohřbívat nadějné vztahy kvůli naprostým prkotinám. A když říkám prkotinám, tak fakt myslím zcela bezvýznamné a zbytečně zveličené problémy, které často ani skutečnými problémy nejsou a jde jen o přirozený vývoj vztahu či běžné provozní zádrhele, které by vyřešil jeden delší rozhovor (a také dospělejší přístup k životu a ochota dělat kompromisy).
Naneštěstí, tento přístup se dnes už nenosí. Naopak. Jakmile se objeví sebemenší překážka, jako první není na stole snaha o její překonání, ale úvahy o rozchodu. A často bohužel nejen úvahy… A to vše samozřejmě ve jménu utopické představy, že každý má právo na „dokonalý vztah“ a pokud někdo začne mít podezření, že ten jeho tak úplně dokonalý není, má plné právo odejít, protože přece nemá smysl se dál „trápit“. To raději vyrazit po sto první na další „lov“, protože kdo by byl dneska takový chudák a podpantoflák, aby zůstával tam, kde ho denně nehřeje pocit totální euforie? A kdo by se navíc ještě ochudil o šanci na setkání s tím pravým/tou pravou, který na něj určitě někde čeká? Zvlášť když ten „pan božský“ má tutově podobu citlivého, fešného milionáře, který vás romanticky unese na svůj ostrov v Karibiku a tam vás bude do konce života nosit na rukou, a „slečna dokonalá“ je přinejmenším platinová krasavice, která vám doma denně michelinsky uvaří, perfektně uklidí, předvede žhavý striptýz á lá Demi Moore, a ve volných chvílích ještě stihne porodit a vychovat kupu dětí, vyhrát miss world a stát se ředitelkou nadnárodní korporace.
Jako jo, zní to hezky, vznešeně a romanticky… akorát, že „dokonalý vztah“ i bez milionářů a modelek je asi tak běžná věc, jako jednorožec zvracející duhu. A honba za takovouto chimérou je tudíž stejně smysluplná, jako Quijoteův pověstný boj s větrnými mlýny-aneb, nic z toho nebudete mít a ještě u toho budete vypadat jako blbec. A to fakt nejsem negativistka ani rozený cynik. Jen už mi prostě bylo dvanáct a na pohádkové prince na bílých koních a princezny čekající na kouzelný polibek, kteří nemají žádnou tělesnou ani duševní vadu či zlozvyk už jaksi nevěřím. A navíc… denně ve své práci vidím, jaké katastrofální následky a drtivé dopady tenhle přístup „nejsem s tebou dokonale šťastná/šťastný, raději to ukončíme“ má na ty nejzranitelnější z nás… Na děti.
Víte, ono se totiž snad i dá pochopit, že člověk tímhle „Qujitovským“ způsobem uvažuje a jedná, když je mu pod dvacet a má ještě dost času na všechno. Ne, že by to pak bylo zcela v pořádku, ale OK, pokud se někomu chce střídat partnera/partnerku pokaždé, když se mu na tom stávajícím něco nezdá dostatečně perfektní, tak směle do toho! Je to jeho volba a jen a jen jeho zodpovědnost. ALE… Ve chvíli, kdy si s někým pořídí společné dítě, by už prostě měl tyhle radovánky hodně rychle skončit a začít uvažovat trochu dospělejším způsobem.
A je fuk, zda jde o potomka plánovaného, nebo ne. Prostě to děcko je tady, vy, jakožto jeho rodiče jste to dovolili (což už dnes až na naprosto bizarní výjimky fakt není něco, co by nešlo ovlivnit) a to od vás holt vyžaduje v první řadě zodpovědnost. A zodpovědnost bohužel často znamená nadsadit potřeby a štěstí druhých nad své vlastní. Jinými slovy, když už někomu dovolíte, aby spojil své geny s vašimi, měli byste si sakra dobře rozmyslet, jestli od něj utečete jen proto, že už se na vás po pár měsících/letech vztahu vášnivě nevrhá třikrát denně, má rozdílné názory na politiku, nebo se spolu pokaždé děsně pohádáte, když plánujete společnou dovolenou.
Samozřejmě pokud vás dotyčný bije, nebo jakkoliv týrá, manipuluje vámi, chodí domů denně pod vlivem, nestará se ani o vás ani o vaše děti, zadlužuje vás, podvádí nebo rovnou není většinu času doma a vůbec ho to netrápí (neplést prosím s člověkem, který se snaží ze všech sil zabezpečit rodinu a prostě mu nezbývá čas na nic jiného), pak je nejvyšší čas zvednout kotvy a zmizet za obzorem. To je bez debat. Z takového úprku pro vás a hlavně pro vaše potomky rozhodně kouká daleko více pozitiv, než negativ (o strašlivých dopadech soužití s někým takovým na děti zase někdy příště). Ale ve všech ostatních případech je prostě potřeba se před spálením všech mostů důkladně zamyslet a pokusit se vztah za každou cenu zachránit. I kdyby to mělo stát hodně slz, krve, potu a nekonečných rozhovorů s mnoha kompromisy. Ano, nezní to zrovna pohádkově a není to vždy příjemné, natož abyste to našli v romantických filmech a knihách, ale je to prostě potřeba. Protože ve chvíli, kdy máte děti už prostě neexistuje nic jako JÁ a ON/ONA. Už jste jen VY. A VY bohužel není vždy vstupenka do bezproblémového, dokonalého světa plného nonstop štěstí a nekonečné blaženosti.
A víte co? Ani nemá a nemůže být, protože vztahy prostě takové nejsou. Bylo by krásné kdyby byly, ale nejsou. A po pár letech už nejsou ani plné vášně, bezpodmínečné souhry a neustálého okouzlení. Váš partner/partnerka je prostě jen člověk, stejně jako vy a stejně jako vy, má tudíž i spoustu vlastností, názorů, sklonů a zvyků, které vás budou časem štvát nebo minimálně obtěžovat. A téměř určitě si časem dost zevšedníte a sklouznete do stereotypu. A téměř jistě to mezi vámi nebude až do důchodu jiskřit a nebudete mít čas ani energii se pořád jen překvapovat, rozesmávat a cítit na jedné vlně. Takový je prostě život. A váš partner/partnerka není automat na vaše neustálé štěstí a na komplexní naplňování vašich potřeb. Je to především někdo, s kým jste se rozhodli sdílet svůj život a s nímž byste tudíž měli zvládnout přestát „dobré i zlé“. A to fakt není jen další fráze, která zní dobře u oltáře (kam už dneska stejně skoro nikdo nechodí, aby měl tu únikovou cestu jednodušší).
Je to hluboká pravda, protože život a tím pádem i dlouhodobé vztahy to „zlé“ prostě vždycky budou obsahovat. A to hodně… A proto je třeba to brát v potaz a být připravený se s tím vypořádat a ne hrát podle moderních pravidel a nalhávat si, že „pro vás i vaše děti je vždy lepší nežít v domácnosti, kde vše dokonale neklape, protože ty děti to vycítí a nezaslouží si žít ve lži“. Protože dámy a pánové, to není univerzální moudro platící za všech okolností! Ano, zní to hezky a moderně… Zní to jako něco, co má váš život zlepšit a zbavit pokrytectví, sebezapření a přetvářky… Ale má to své hranice, které je třeba rozlišovat!
Samozřejmě, že vychovávat děti v tichu a dusnu nebo naopak neustálých hádkách a napětí není správné a do života jim to nic pozitivního nepřinese! Jenže existuje spousta způsobů, jak se k takovéhle domácí noční můře nepropracovat, nebo ji alespoň včas zvrátit a ty zmiňované hranice nepřekročit (a jo, nejsou to vždy způsoby příjemné a občas je nutné do nich zapojit i nějakého toho odborníka). A v takovém případě je pochopitelně nutné se tak trochu přetvařovat a vůbec na tom není nic nečestného a nedůstojného. Jinými slovy, tvářit se před potomky, že se nic neděje, pokud vám jejich otec občas udělá monokl, nebo vás permanentně ponižuje? Ne, to fakt ne. Ale hrát dál roli funkční mámy a funkčního táty, i když už vám to třeba neklape v posteli tak, jako kdysi (kdy jste oba měli o deset let a kilo míň), nebo už si nemáte za všech okolností o čem povídat a váš vztah se propadl do stereotypu? Jo, to za pokud rozhodně stojí!
Ty první dva případy jsou totiž toxická patologie, zatímco ty další dva (a jim podobné) jsou dětem úplně putna a když se budete jen trochu snažit, žádné „nesnesitelné napětí“ z vás v tomto případě vycítit nemusí. Nebo alespoň rozhodně ne takové, aby pro ně rozpad rodiny a ztráta domova byly lepší alternativou… Zkrátka a dobře, i když váš vztah není zhmotněnou pohádkou a naplněním vašich vlhkých, teenagerských snů, pořád to ještě neznamená, že můžete žít v klidu a spokojeně a být šťastná a fungující rodina (minimálně do doby, než vaše děti prvně opustí hnízdo). Věřte mi, ono by to jinde a s někým jiným stejně brzy dopadlo… No, úplně stejně. Zase by zmizela vášeň, zase by přišel stereotyp a zase by růžové brýle letěly z okna… Akorát s tím rozdílem, že teď už byste ve jménu svého absolutního štěstí a ničím nelimitované svobody nerozbili jen jednu rodinu, ale dvě… A pak tři… A čtyři…
A že přeháním? Jo, kéž by… ale to jste si fakt nevšimli toho znepokojivého trendu, že dneska téměř nikdo u té druhé rodiny nekončí? Jasně, už za nás (cca třicet let zpět) se rodiny rozpadaly a vznikaly nové, ale jen výjimečně se to dělo takhle opakovaně. Prostě se někdo spletl, potkal někoho, kdo se k němu víc hodil, odložil mladickou nerozvážnost… Jo, to se dělo. Ale dneska se to děje v některých rodinách pomalu každou dekádu, ne-li častěji! Schválně jsem to s kolegyněmi nedávno počítaly a víte co? Víc jak 40% rodin, jejichž potomci u nás (na středně velké, venkovské škole) nastupovaly do první třídy, se během těch pěti ročníků, které u nás jejich děti navštěvují, stihlo rozpadnout! A víc jak polovina z nich se zase znovu „sestavila“, přičemž někteří už mají zase znovu před dalším „rozpadem“. To je poločas, který kdyby měl jaderný odpad, ani ho nestihneme dovést na skládku! A navíc je to ještě furt pod celostátním průměrem…
A my jako společnost ne abychom to odsoudili a snažili se proti tomu bojovat. Ne, my tomu ještě nadšeně jdeme naproti, hrajeme si na to, že je to úplně normální a plácáme se po zádech, jací jsme to filutové, když jsme vymysleli zvěrstva jako je „férová“ střídavá péče nebo „krásně komunitní“ patchworková rodina, která ctí kmenové tradice našich předků. Protože přeci není nic lepšího, než když se dítě změní v nomáda s batůžkem na zádech, který putuje každý týden pod jinou střechu nebo má tak velkou rodinu s nespočtem nevlastních rodičů, sourozenců, polovičních sourozenců a zcela „externích“ sourozenců (o hejnu babiček, dědečků, tet a strýčků ani nemluvím), že se v ní ani nevyzná. Vždyť to je adrenalin a dobrodružství a přirozený návrat ke kořenům, kdy děti vychovávala celá „vesnice“ (tlupa). A blá, blá, blá… Jo, jasně. A teď tu o Karkulce.
Na tomhle paskvilu není přirozeného vůbec nic a s dějinami lidstva má pramálo společného, protože společná a sdílená výchova, kdy se o děti sice starají různí členové komunity, ale současně všichni vědí, ke komu patří, je něco úplně jiného, než když děcko v tom nejzranitelnějším věku tráví týden v jednom domě a další týden v domě jiném, přičemž v obou žijí „cizí“ rodiny s „cizími“ dětmi a „cizími“ širšími členy rodiny. A všichni jsou tu „doma“, jen ono není doma nikde a nikdy…
A to fakt není, to vám může potvrdit každý, kdo dneska s dětmi pracuje, protože takovéhle děti nejen, že jsou mnohem nejistější, labilnější a problematičtější… Ony už ani nemluví o místě, kam se po škole či školce vrací, jako o „doma“. Ne. Tyhle děti jsou buď „u mámy“ nebo „u táty“ a když se jich zeptáte třeba na to, jaké mají doma hračky nebo domácí mazlíčky, nebo kam pojedou o prázdninách/víkendu, dostanete často jen prázdný pohled a krčení rameny, protože oni „doma“ nemají nic. Nemají žádné „doma“. A kam zítra pojedou, či co budou dělat, to nemůžou tušit, protože to záleží na lidech, které celé dlouhé dny vůbec nevidí (a někdy ani pořádně neznají). Na lidech, pro které jsou jen „hosty“ (často nevítanými)…
A byť by se to někomu možná může zdát přehnané a zbytečně zdramatizované, pro vyvíjející se dětský mozek, který potřebuje pevný režim, jasně vymezené hranice a bezpečné zázemí, je to katastrofa… Zvlášť, když se tento zvrácený systém neustále mění a ty nebohé děti pak už nemají dva tatínky, ale třeba čtyři (a od nich x sourozenců) z nichž ale o dvou už roky nic nevědí, protože „se od maminky už odstěhovali“. Nepřijde vám to hrozné? Fakt byste v tomhle chtěli vyrůstat? Mě to teda hrozné připadá… Protože víte jak si tyhle děti hrají "na rodinu"? Myslíte si, že tak, jako my kdysi, kdy „maminka“ doma vařila a přebalovala panenku, zatímco tatínek by „v práci“ a stavěl něco z Lega a pak přišel domů "na oběd"? Ne… Dneska hra vypadá často tak, že tatínek s dětským hracím mobilem v ruce „řve“ na maminku, a hádá se s ní kdy a jak si spolu vymění děti a maminka pak odejde „brečet“ do ložnice, protože „ten strejda, co nám teď dělal tatínka, od ní včera odešel k jiné paní“. A to fakt normálně v práci vídám, to si nevymýšlím! Uf…
Takže abych to nějak uzavřela… Můj názor a z něj vyplývající rada je jasná! Dokud nemáte děti, buďte si svobodní, jak chcete, a mějte třeba každý týden jiného partnera. Ale ve chvíli, kdy už s jedním počnete, vaše cestování z náruče do náruče je u konce! Teď se sakra zamyslete a zabojujte, než dotyčného necháte odejít, nebo od něj odejdete vy sami, protože těch situací, kdy je to pro vaše děti lepší varianta, není zase tak moc a mají své meze. A že je to lepší pro vás? Že chcete svobodu a život v pravdě, ne kompromisy a přetvářku? Že chcete žít s velkou láskou a ne „jen“ s kamarádem? No, tak to máte celkem smůlu, měli jste lépe vybírat. Teď to všechno hledejte jako první u stávajícího partnera a ne někde na cestě za dalším zářezem na pažbě, protože jen máloco z toho má ve výsledku větší cenu než klidný a fungující domov pro vaše dítě. Nebo čeho myslíte, že budete víc litovat na smrtelné posteli? Že jste včas neopustili svého partnera, se kterým už vás to v posteli moc nebavilo a nehledali vzrušení, nebo toho, že jste rozbili svým dětem domov a oni teď s vámi v dospělosti sotva promluví? Hm?
