Článek
S blížícím se létem se začínají na internetu už zase množit články a diskuze týkající se bezpečnosti malých dětí při nejrůznějších prázdninových aktivitách typu sport, výlety nebo nejčastěji vodní radovánky. A bohužel, tak, jak je v posledních letech smutným zvykem, se už zas na prvním místě řeší hlavně nepřetržitý dohled dospělých a důkladné zabezpečení prostoru, ve kterém se děti budou těmto aktivitám oddávat (typické jsou rady ve stylu "raději se ubytujte někde, kde není bazén ani jiná blízká vodní plocha"-a to je dneska krom vlastního stanu postaveného uprostřed polí jako kde?). A i když obojí je samozřejmě velmi důležité a může rozhodovat o životě a smrti, tak nějak se zapomíná, že ta skutečná záchranná síť, které nejednomu rodiči v krizové situaci zachrání zadek (ehm, tedy spíš ho zachrání jeho dětem, ale chápete, jak to myslím), není nic jiného, než důsledná výchova.
Jinými slovy, není nic špatného na tom přemýšlet trochu dopředu a nejít neštěstí naproti. Ale spoléhat se hlavně na to, že své malé, neposedné dítě uhlídám (respektive uhlídáme-protože na to nemá být nikdy nikdo sám) a udržím v bezpečném prostředí, kde mu nehrozí žádné zbytečné riziko, je hodně naivní. V první řadě se totiž musí o svou bezpečnost zasloužit ono konkrétní dítě a ne, opravdu tu nebudu diskutovat na téma „ale ono je na to ještě malé“. Ne, není malé na to, aby mělo alespoň elementární pud sebezáchovy s nímž se dá pracovat a hlavně není malé na to, aby vás chtělo poslechnout, protože vás má rádo a respektuje vás jako někoho, kdo vždy ví, co je správné (z tohohle vyroste až mnohem později). Pud sebezáchovy je totiž vrozený všem živým tvorům a přesto, že s věkem se samozřejmě zesiluje a vyvíjející se mozek, který je schopen lépe vyhodnocovat rizika, tento pud v průběhu let kultivuje a zpřesňuje, určité základy, na nichž se dá velmi dobře stavět, jsou člověku dány už při narození. A stejně tak jsou mu dány základy sociálních vazeb a touha potěšit lidi, které dítě miluje a respektuje (tj. hlavně rodiče). Akorát se třeba s tím „stavěním“ začít co nejdřív a co nejdůsledněji (byť samozřejmě i opatrně a citlivě).
Bohužel v současnosti je čím dál tím častější přesně opačný přístup. Místo výchovy k opatrnosti, zodpovědnosti a hlavně k respektování určitých zásadních pravidel a přání rodiče, přes která prostě nejede vlak (např. že do vody se bez rodičů prostě neleze a tečka!), se jako první řeší oblepování rohů molitanem, stěhování všech čističů do horních polic, shánění dětských zámků na skříně a šuplíky, šroubování nábytku ke zdi, pořizování čidel na hladinu zahradních bazénů a podobné pitominky. A nechápejte mě špatně, pokud se se všemi těmito serepetičkami a bezpečnostními úkony cítíte jako lepší a zodpovědnější rodiče a máte díky nim větší klid v duši a pocit, že jste pro své děti udělali maximum, klidně je využijte. Ony určitý smysl samozřejmě mají a mnohdy můžou opravdu pomoci a zachránit zdraví či přímo život. ALE fakt je neberte jako něco samospásného, co vás oprošťuje od nutnosti vést vaše batole k tomu, aby nešplhalo po nábytku, nekramařilo ve skříních, nepilo neznámé látky nebo nelezlo k vodě, když nejste poblíž.
Jasně, pravděpodobnost, že vás vaše dítě poslechne a nic z toho neudělá, i když mu to důsledně a odmalička vštěpujete, není ani trochu stoprocentní. Spíš se pohybuje tak někde lehce nad padesáti procenty, protože děti jsou prostě děti a můžou se snadno zapomenout, nechat strhnout, rebelovat nebo prostě jen špatně vyhodnotit situaci. ALE… i kdyby, padesát plus je pořád mnohem víc, než nula. A věřte mi, ta nula to bude, pokud je i sebe necháte odmalinka vyrůstat v tom, že „můžeš si dělat co chceš, protože všechno kolem tebe je zabezpečené a já tě hlídám a zasáhnu, kdyby něco“. Bohužel i tak stále více a více rodičů razí názor, že je lepší dítě nechat se svobodně rozvíjet a proplouvat životem bez zbytečných zákazů a příkazů. Zda mají skutečně pocit, že tím svému potomkovi prokazují nějakou službu a vychovávají z něj originální, silnou a sebevědomou osobnost (nebo jsou prostě jen líní a pohodlní) fakt netuším… Že to ale recept na malér, to vím zcela jistě a statistiky dětské úrazovosti to bohužel potvrzují.
Svým způsobem je to totiž stejné, jako kdybyste si řekli: „Hm, i když budu jezdit na motorce jen povolenou rychlostí a budu při tom mít na sobě helmu a kombinézu, můžu se vybourat a zabít, tak co se na to rovnou nevykašlat a nesednout na mašinu jen v tílku a šortkách a pak to kalit dvoustovkou po dálnici?“ Jako jo, můžete to tak udělat. A možná budete mít štěstí a žádná nehoda vás nepotká, takže dorazíte ve stejném stavu, jako ten kdo pojede maximálně sto třicet v „plné zbroji“ a budete se mu moct vysmát, jak zbytečně investoval tisíce do vybavení a omezoval své svobodné já. Ale pokud to štěstí mít nebudete a nějaká nehoda vás potká… No tak to holt asi bude to poslední, co se vám stane, zatímco váš „zodpovědný“ kámoš má velkou šanci vyváznout. Vidíte v tom ten rozdíl?
No a tohle je stejné. Dítě, kterému je od malička do zblbnutí připomínáno, že k bazénu se smí přibližovat jen pod dozorem dospělé osoby, vám tam možná taky uteče, když si zrovna skočíte na záchod a zapomenete zkontrolovat zámek na dveřích. Ale možná ho v rozhodující chvilce, než tam žuchne, něco zadrží a stáhne zpátky, protože „maminka by se zlobila“. A možná ho to zachrání a vůbec do té vody nesletí. A nebo tam stejně sletí, ale to malé zaváhání ho přitom zdrží natolik, abyste si stihli včas všimnout, že se něco děje a zasáhli (protože tady jde doslova o vteřiny). A přesně proto by tou první záchranou sítí, která přijde na řadu, když se něco šeredně pokazí, vždy měla být výchova a ne jen zamčené dveře a matka supermanka, která má oči i vzadu.
Tak na to myslete a nebuďte ti rodiče, co se bojí svým dětem něco zakázat, nebo je (samozřejmě přiměřeně!) potrestat, když v klíčové věci neposlechnou. A klidně znova a zas a desetkrát, když to bude nutné. Jasně, není to cool a moc to neodpovídá dnešnímu zpopularizovanému pohledu na „respektující výchovu“ (který je samozřejmě úplně zcestný a s reálnou respektující výchovou, tak jak je myšlena a jak funguje, nemá nic společného). Ale možná to vašemu dítěti zachrání život. A URČITĚ mu ho to zachrání spíš, než spolehnout se na to, že nikdy nepolevíte v hlídání a vždycky budete mít zamčené dveře, nebo se budete s dítětem pohybovat jen tam, kde nehrozí žádné nebezpečí.
Proč? No protože takové místo neexistuje a pokud ho ze svého domova uděláte (jako že neuděláte, protože nikdy nepodchytíte všechno, ale řekněme, že se k tomu můžete přiblížit), tak ale nezapomeňte také dohlédnout na to, aby vaše dítě ten domov NIKDY neopustilo, protože jinak je mu všechna vaše snaha o to udržet ho v bezpečí platná jak mrtvému zimník. Chrániče rohů a čidla na bazénové hladině si s sebou ke kamarádovi, do školky nebo někam do veřejného bazénu či herny totiž nevezme. A váš dohled také ne. Ale vaši výchovu a vědomí, že „maminka říkala, že tohle nemám dělat, protože se mi něco stane a maminka má přece vždycky pravdu“, tu si s sebou vzít může. A taky to udělá, pokud mezi sebou máte fungující vztah. A čím bude starší, tím spíš si s sebou vaše pravidla ponese. Vždy a všude… A i když je třeba(spíš určitě) nebude vždy respektovat, dávají jemu i vám slušnou šanci se znovu potkat ve zdraví a ne v nemocnici nebo nedej bože, hůř! A to už za trochu té námahy s výchovou stojí, nebo ne?
