Článek
„Neboj, on/ona z toho vyroste…“ To je věta, kterou poslední dobou slýchám a čtu ve vztahu k výchově dětí a mladistvých snad každý druhý den a která mi, jakožto někomu, kdo s dětmi pracuje a o jejich výchově a psychickém vývoji tak něco málo ví (ze studia i z praxe), už pomalu začíná způsobovat tik v oku. Přijde mi totiž, jako by se stávala novou rodičovskou mantrou, která ospravedlňuje již tak dost alarmující fakt, že až příliš mnoho moderních rodičů dnes místo aktivní výchovy jen mlčky (většinou s mobilem v ruce) přihlíží tomu, jak jejich děti rostou. Jako by byly od okamžiku, kdy jsou jejich potomci schopní samostatně fungovat (což je podle nich cca v době, kdy je odloží do školky, takže klidně už ve dvou letech), jen pozorovatelé.
Jako by se stali jen „údržbáři“, kteří dítě zabezpečí po materiální stránce a přitom ve skrytu duše (a někteří bohužel i zcela veřejně) očekávají, že o výchovu se už postará někdo jiný. Ideálně nějaký „odborník“ v té školce (či dětské skupině) a poté ve škole. Nějaký ten „všemocný pedagog“ který se jim velice hodí do krámu, když za ně přebere zodpovědnost a povinnosti, ale který se současně strašně dobře kritizuje (zvláště, když si po nich dovolí taky tu a tam něco chtít, např. nedej bože spolupráci na péči a rozvoji vlastního dítěte). A jako bonus je pak samozřejmě možné ho i pohodlně obvinit ze selhání, nedbalosti a neschopnosti, protože to přeci on a mizerné české školství může za to, když celý tento vachrlatý proces selže a z jejich „dokonalého“ dítka vyroste buď nezvladatelný spratek, asociál nebo uzlíček nervů a duševních chorob.
Ale to je až příliš komplexní téma na jeden krátký článek, takže se pojďme raději vrátit zpět k té prokleté větě „Z toho vyroste…“, kterou naneštěstí opakují i někteří pseudo-odborníci, a to nejen na internetu a v knihách pochybné kvality, ale často i v různých poradnách (přičemž právě oni by měli nejlépe vědět, že lidská psychika takhle nefunguje). Takže abych uvedla věci na pravou míru… NE, milí rodičové. Vaše dítě z drtivé většiny svých špatných návyků, vlastností a vzorců chování fakt samo od sebe nevyroste a bude to chtít váš aktivní zásah, aby se přestalo chovat destruktivně, divně, trapně, sobecky, nezvladatelně a já nevím jak ještě jinak (protože ono se to dnes fakt používá už skoro na všechno, co může být s dětmi „špatně“).
Jinými slovy, je úplně jedno, jestli je řeč o batoleti, které neustále lítá jak potřeštěné, ječí na celé kolo, není schopné minutu posedět a všechno zničí (tj. má ADHD jak prase ze kterého samo od sebe a bez odborné pomoci a přijetí adekvátních výchovných opatření opravdu nevyroste). Nebo o dítěti předškolního či mladšího školního věku, které ještě pořád chytá hysterické záchvaty kdykoliv není po jeho (z čehož opět bez důsledného přístupu a pevně stanovených hranic jen těžko vyroste, protože období vzdoru a „neschopnosti poradit si se svými emocemi“ má mít dávno za sebou). V obou těchto případech je ta věta cestou do pekel… A vrcholem všeho pak je očekávat, že z něčeho sám od sebe „vyroste“ puberťák, protože puberta je sice náročné období a může (dokonce měla by) se během ní objevit revolta proti rodičům a autoritám, zpochybňování dosud přijímaného i určité hledání sama sebe, které mohou doprovázet zmatky, ale např. to, že vaše děcko v tomto věku zajímá jen ten nejdražší mobil na trhu a značkové oblečení a všechno míň je pro něj „pro socky“ a „trapné“ (a to včetně vás, kteří se pro něj měníte jen v chodící kasičku), k normálním projevům puberty skutečně nepatří. To je úplně obyčejná rozmazlenost a povrchnost ze které dotyčný bez pořádné „facky“ od života nevyroste, ani kdyby jinak aspiroval na svatořečení.
Ano, bylo by to krásné, kdyby prostě stačilo počkat a všechny tyhle problémy by se samy od sebe vytratily, ale takhle svět prostě nefunguje. Děti zkrátka musíte vychovávat, tak to vždy fungovalo, funguje a hlavně už napořád fungovat bude (nebo minimálně do doby, než si implantujeme do hlav čipy a budeme se místo výchovy „programovat“). Lišit se mohou jen výchovné metody a individuální potřeby jednotlivých rodičů a dětí. Někteří potřebují pevnou ruku, přísně nastavené hranice, důslednost a jasný řád, jiným stačí volnější přístup a domluva a některé dokonce zvládne vychovat jen pozitivní příklad a silné emoční vazby na jejich nejbližší. A jo, asi tak jedno dítě z milionu se vychová „samo“, i když třeba žádné vedení ani příklad nemá, ale věřte mi vždy je lepší předpokládat, že zrovna vy takové zázračné dítě nemáte a raději se do procesu aktivně zapojit, než očekávat, že vaše dítko je malý genius (a pak zjistit, že je mu šest a pořád ještě neumí jíst u stolu, protože z toho pobíhání při jídle, které jste mu dovolili v batolecím věku, jaksi samo nevyrostlo).
Ale abych byla fér, tak ano samozřejmě existuje určitý omezený okruh toho, z čeho je „lidské mládě“ schopné samo vyrůst, aniž by si způsobilo neblahé následky na celý život, které se budou zatraceně těžko napravovat. Ale fakt toho není moc a hlavně každé dítě je jiné, takže proč to zbytečně podceňovat? Vždy je lepší udělat víc, než je nutné, než míň. A naše matky a babičky (a prababičky) tohle věděly, proto se děti dříve daleko více napomínaly, hlídaly a usměrňovaly. A i když občas (no, dost často) se to až přehánělo, bylo i hodně těch, kteří to uměli a pro které to bylo sakra užitečné… Ale dnes je bohužel takový rodičovský přístup plošně považován za relikt minulosti, přežitek a zbytečnou omezující buzeraci a je nahrazen totální pasivitou s níž mnohé matky nechají své děti dělat absolutně cokoliv a ani se nepokusí je napomenout (takže opět skáčeme z extrému do extrému). Jenže ruku na srdce… Co je lepší? Častěji „okřiknout“ (přičemž řvát a být zlý fakt není potřeba-jde to i jemně, s respektem a láskou) batole, které si to stejně nebude pamatovat, nebo pak řešit sociální a psychické problémy větších dětí či teenagerů jen proto, abychom měli dobrý pocit, že „to děláme moderně“? Odpověď je asi jasná…
A ano, pochopitelně vím, že najít ten správný balanc není nikdy snadné. Že rodičovství je komplikované a neexistuje na něj univerzální návod, ale když už sakra jednou přivedu na tento svět nového človíčka, je mojí povinností a odpovědností pomoci mu stát se nejlepší možnou verzí sebe sama. A to holt ode mě vyžaduje zasáhnout, když se mi na jeho chování něco nelíbí. Tohle vědí přece i zvířata (stačí chvíli pozorovat kočičí nebo psí matky). A čím dřív se s tím začne, tím líp, protože dítě se musí naučit své chování regulovat i samo, protože ne vždy bude mít vedle sebe někoho, kdo mu bude říkat „tohle dělej a tohle ne“. Pokud ho místo toho nechám růst jak dříví v lese, zakrní a nevytvoří se mu ty správné spoje v mozku (laicky řečeno, samozřejmě) a časem nebude prakticky vůbec schopné přirozeně a bez námahy kontrolovat a ovlivňovat své chování. Proto mnoha dnešním dětem musíme všechno opakovat pořád dokola, protože u nich prostě nefunguje seberegulace bez vnějšího zásahu.
A to je průšvih, protože nejde jen o to, že je to zdlouhavé a otravné. Jde hlavně o to, že na takové dítě se jen těžko můžeme plně spolehnout, že v nějaké zásadní situaci (např. týkající se bezpečnosti) udělá to, co jsme mu řekli, protože pro něj není přirozené se kontrolovat. Prostě dostane okamžitý nápad a jde a udělá to (stejně jako když bylo malé a chtělo se mu z ničeho nic řvát jak na lesy, tak řvalo a rodiče ho nechali, protože „je to přeci jen dítě a děti jsou při hře hlučné“). A jasně, teď někdo namítne, že všechny děti jsou přece od přírody impulsivní a nevypočitatelné a navíc do určitého věku ani nejsou schopné domyslet následky svého chování a blá, blá, blá… Ale fakt je potřeba tomu jít naproti?
Zvlášť, když nejhorší na celé věci není to, že se na takovéto dítě bez schopnosti seberegulace nemůžete spolehnout vy, ale to, že ani ono samo si nemůže plně důvěřovat a to často ani v banálních, každodenních situacích, neboť na rozdíl od ostatních pro něj není sebekontrola přirozená a automatická. Takoví lidé bývají často nejistí, mají problémy s chováním (často jsou choleričtí a mají výkyvy nálad) a hlavně jen velmi těžko navazují a udržují funkční vztahy, přičemž s věkem je to jen horší a horší (protože malé děti ledacos zkousnou, ale dospívající nebo dospělí lidé už prostě málokdy chtějí mít něco společného s někým, kdo je totálně nevypočitatelný, chová se impulsivně a není na něj spolehnutí). A to přeci není osud, který byste svému dítěti přáli, no ne?
Tak na to příště myslete, až zas někde uslyšíte (nebo dokonce budete sami chtít říct) větu: „Nech ho/ji, z toho vyroste…“. Jasně, někdy to tak bude, ale mnohem častěji je potřeba alespoň minimálně zasáhnout. Třeba jen mírným napomenutím nebo krátkým rozhovorem nebo prostě jen tím, že se samy budete před dítětem chovat jinak (ideálním příkladem jsou např. právě mobilní telefony-když visíte celý den na sociálních sítích, těžko můžete čekat, že vaše dítě samo vyroste ze závislosti na hrách). To není šikana ani buzerace… A dokonce to není ani snaha deformovat dětem jejich přirozenou osobnost. To je prostá péče, láska a elementární výchova.
