Článek
Tvrzení, že být matkou (obecně vzato rodičem), je, práce je jakýsi nový, silně zvrácený módní trend, na který v poslední době narážím čím dál tím častěji, a to jak na internetu, tak v realitě. A upřímně řečeno… vždycky, když k tomu dojde, je mi z představy, že tenhle názor někdo opravdu má a obhajuje, fakt smutno. A víte proč? Protože ono je toto tvrzení jen málokdy myšleno jako nadsázka, hyperbola, nebo pouhý slovní obrat či přímo vtip. Pokud ano, tak OK (i když ani pak mi to nedává moc smysl, ale proti gustu…), ale bohužel… Většina lidí, kteří toto vypustí z úst, to myslí zcela vážně a ještě se za to ani nestydí! Naopak, mnozí to říkají zcela záměrně a mají přitom pocit ještě jakési nadřazenosti a dobře vykonané práce, protože „dělají mateřství/rodičovství obrovskou službu a aktivně bojují proti jeho znevažování, bagatelizaci a podceňování“. Hm… Akorát, že vůbec!
Být matkou (rodičem) opravdu NENÍ práce, je to životní etapa, úplně stejně, jako není prací být dítětem, seniorem nebo snoubenkou. Práce je práce. Způsob, jak si vydělat na život, získat určitý status a uznání, dosáhnout úspěchu a manuálně či duševně se realizovat. Nic víc a nic míň. Srovnávat tohle s mateřstvím (rodičovstvím) je na hlavu už od samotného začátku a vůbec nic na tom nemění fakt, že obojí má svou cenu a ani jedno není snadné (to bych prosím několikrát podtrhla, protože tento článek opravdu nemá na cíl tvrdit, že být matkou/rodičem je jednodušší, podřadnější či méně obdivuhodné, než chodit do práce-je to JINÉ!!!!). To, prosím vás, ani nikdo netvrdí. Mateřství (rodičovství) JE sakra velká dřina, která když je vykonávána správně, úspěšně a s láskou si zaslouží zatraceně velké uznání. Je to namáhavé, často nevděčné, málokdy adekvátně doceněné a celkově velmi komplikované, citlivé a bolavé životní období, ALE… furt to prostě NENÍ práce!
A než někdo začne ohrnovat nos nad tím, že zbytečně přeháním, slovíčkařím a dělám z komára velblouda, protože přeci máme svobodu a každý si může mateřství (rodičovství) vnímat a prezentovat po svém (a nikomu do toho nic není), tak rovnou říkám… Ne, není to jedno! A ne, není to ani něco, do čeho nikomu jinému nic není. Protože tady nejde jen o nějakou obyčejnou, nepodstatnou volbu slov. Kéž by šlo o něco tak banálního, nad čím by člověk mohl mávnout rukou, protože „růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně“. Jenže ne. V tomto konkrétním případě jde o něco mnohem, mnohem hlubšího, než je jen hra s jazykem. O něco, co mateřství (rodičovství) reálně ovlivňuje a fakt to není pozitivním směrem!
A proč že ho to ovlivňuje, když jde “ o řeči“? Protože pojem „práce“ je lidstvu znám prakticky už od počátku věků a přesně od oné památné chvíle, kdy náš pra-pra-pra-pra-předek metaforicky slezl ze stromu a vykopal svou první metaforickou díru na ulovení metaforického mamuta, má tento pojem určitý svůj specifický význam, který se přenáší i do reality! Význam s nímž se pojí způsob jak tento pojem vnímáme, jaké vůči němu cítíme emoce, jak moc si ho ceníme, jak ho začleňujeme do svého života i do celé společnosti a hlavně, jak k němu celkově přistupujeme. Zkrátka a dobře, když se řekne „práce“ 90 procent lidstva vnímá toto slovo velmi podobným způsobem a ruku na srdce… ten způsob není zrovna dvakrát pozitivní! A podle toho se taky chová, když o nějakou tu „práci“ jde.
Když totiž vynechám těch pár procent šťastlivců, pro které je jejich práce současně i jejich koníčkem a způsobem relaxace (případně těch pár dalších procent workoholiků, pro které je závislostí od níž se nemůžou odtrhnout), je pro lidstvo práce něco, co se prostě musí dělat, i když to nikoho moc nebaví a nenaplňuje. Bez práce by společnost (i jednotlivec) nikdy nemohli správně fungovat (a neřešme teď to, kdy a jak moc se tohle díky pokroku měnilo, mění a ještě bude měnit, protože podstata věci je furt stejná). To je prostě fakt, kterému není co vytknout… Dokud se něco takového, co skoro všechny vlastně tak trochu štve a otravuje a co by každý druhý ze svého života nejraději vyškrtl, nezačne srovnávat právě s mateřstvím (rodičovstvím). Pak je to jen jeden velký malér a kdo tomu pořád nevěří, tak tady jsou dva nejzásadnější body, ve kterých to srovnání drhne nejvíc a které mohou mít na svědomí hodně nepříjemná a jen těžko napravitelná dětská traumata:
1) Práce je něco, za co logicky přichází odměna, která je minimálně srovnatelná s vynaloženým úsilím aneb „Něco na něco“.
No jo, no. Zadarmo ani kuře nehrabe. Kdyby hrabalo (tj. kdyby život šel normálně dál i bez práce), drtivá většina lidí se s takovým žroutem času a energie vůbec neobtěžuje. Ale co konkrétního člověku kápne z mateřství (rodičovství)? Jasně, bude mít všechny ty krásné, rodinné zážitky se svým dítětem (první úsměv, slovo, krok, zub, jízdu na kole, vysvědčení, maturitu apod.). A až tohle období pomine, bude mít dospělého potomka s polovinou svých genů, vychovaného podle svého gusta (teoreticky), čímž získá důstojného pokračovatele rodu, nositele svého jména, zastánce svých hodnot a hlasatele svého pohledu na svět. Zkrátka někoho, díky komu bude tak nějak „žít“ ještě dlouho po svém skonu. A blá, blá, blá… Jasně, to všechno je fajn a k mateřství (rodičovství) a jeho radostem a přirozeným benefitům to samozřejmě patří. JENŽE…
Problém je, že pro lidi, kteří vnímají své mateřství (rodičovství) jako práci, je to pořád málo. A je úplně fuk, že to odmítají přiznat nejen svému okolí, ale často i sami sobě. Navenek jsou možná v klidu, ale uvnitř chtějí víc… A téměř jistě to časem začnou i vyžadovat. Od společnosti, od svých blízkých, ale hlavně od svých dětí! Mají na to za svou těžkou práci přece nárok! Mají právo na uznání, vděk, obdiv (a dost možná i na nějakou tu materiální odměnu např. v podobě „klidného stáří“). A v nejhorším případě na řadu přichází i touha po absolutní kontrole nad každým jedním aspektem života svého dítěte (a to často i dávno poté, co už dítětem vůbec není), což je tak dokonalá živná půda pro frustrace, traumata, psychickou labilitu a nulové sebevědomí i sebeúctu, že se jí máloco vyrovná. Takhle se přeci dobří rodiče nechovají! Ti mají své mateřské (rodičovské) povinnosti plnit hlavně pro své děti, protože jim chtějí dát ze sebe i ze světa to nejlepší a vychovat z nich silné, sebevědomé, šťastné a úspěšné lidi. A ne ušlápnuté, závislé věřitele, kteří žijí celý život s vědomím, že jim něco dluží a že jim to musí splatit tím, že budou v jejich očích dokonalí!
POZOR! Neplést s přirozenou úctou k vlastím rodičům a touhou jim vyhovět, pomoci, podpořit je a postarat se o ně (např. ve stáří). Nic z toho tímto rozhodně nekritizuji, jen je potřeba aby to vše vycházelo z lásky a upřímnosti a fungovalo na principu dobrovolnosti a pevných rodinných vazeb. Ne ve stylu „dali jsme ti život, tak jsi náš majetek a musíš se chovat tak a tak.“
2. „Nejdřív práce, potom zábava“ aneb práce je otravná povinnost, která se musí nějak přečkat a přetrpět, dokud nebude hotová a nepřijde volno.
Ne, nebudeme si nalhávat, že takhle nějak podobně (byť třeba ne tak dramaticky) nepřistupuje k práci většina lidí na světě. Samozřejmě, že přistupuje a i když je pochopitelně vždycky lepší, když nás práce alespoň trochu baví a naplňuje a když pro nás není jen čirým utrpením, tak nějak se dá akceptovat, že jde spíše o privilegium, než nějaké nezadatelné právo a nárok. JENŽE… jakmile takhle někdo začne vnímat mateřství (rodičovství) je to celé v kelu (což se bohužel dnes děje čím dál tím častěji).
Jinými slovy, když jste matka (rodič) tak prostě nemá existovat žádné striktně rozdělené „teď a „pak“ ve smyslu, „teď to musím vydržet, když je dítě vzhůru/je přítomno doma, ale hned jak usne/vypadne z baráku, budu moct začít zase žít“. Sorry, ale ne! Vaše dítě není váš projekt! Není to excelová tabulka, kterou vyplníte ani paleta, kterou složíte nebo stůl, který obsloužíte! Vaše dítě nikdy nebude „hotové“, abyste si mohli vydechnout a začít se konečně „bavit“. Vaše dítě je součástí vás! Součástí vaší každodenní existence, vaší rodiny, vaší duše! Vy se máte dokázat „bavit“ a „žít“ s ním, ne až PO něm nebo BEZ něj, protože ono má patřit do vašeho volného času a domova, ne pro vás představovat jen trudnou povinnost a součást „druhé směny“ (jak si s oblibou píší do statusu na facebooku moderní matky).
Jasně, někdy je to těžké a někdy člověk vážně šílí a potřebuje chvilku „pauzu“ (stejně jako ji potřebuje např. od svého partnera, přátel, koníčků, oblíbených jídel a milionu dalších věcí, které tvoří náš život a které milujeme, ale někdy jich jsme přesyceni). Ale fakt to nemá být ve stylu „osmihodinové šichty a pak konečně padla“. Tohle se má dít jen výjimečně, ne, že na to budete každý den čekat jako na smilování a o dovolených, volnech a svátcích budete jak šílení shánět hlídání, protože „já mám taky právo na svůj život“. Ne, nemáte. Nebo takhle… máte, ale vaše dítě má být jeho součástí. Ne překážkou v tom, abyste ho žili a byli šťastní a sami sebou. A pokud si to neumíte ani představit (natož zařídit), možná by bylo na místě zvážit, zda jste na matku (rodiče) ten správný materiál…
POZOR: Nikdo tu netvrdí, že matka má být s dítětem 24/7. To je nezdravé a dlouhodobě neudržitelné. Ale současně je třeba si uvědomit, že pokud matka chodí do práce a dítě do školky/školy, toho času, který mohou skutečně aktivně trávit spolu, jim moc nezbývá. A hlavně všechen se odehrává v době „osobního volna“, takže logicky na úkor dalších volnočasových a relaxačních aktivit a koníčků obou dvou. Taková je prostě realita mateřství (rodičovství). Pokud ho tedy chcete dělat dobře…
Co tedy říci závěrem? Že mateřství (rodičovství) zkrátka není práce ani zaměstnání a kdokoliv, kdo tvrdí opak a není to z jeho strany jen žert, provokace nebo hodně neohrabané přirovnání, by se měl vzpamatovat a zamyslet nad tím, jak se asi musí cítit děti, které tohle od svých rodičů slyší. Protože v jejich kůži bych tedy být nechtěla. Já jsem já… lidská bytost. Ne děrný štítek, který ráno a odpoledne strčíte do píchaček na vrátnici. A hluboce děkuji svým skvělým rodičům, že ke mě nikdy takto nepřistupovali!
