Článek
Předesílám, že o 50. letech vím jenom z učebnic, starých filmů a vyprávění prarodičů a pokud jde o „zlatá šedesátá“, tak je tomu podobně - tady už mi tedy mohli i něco málo z vlastní zkušenosti říct rodiče. Osobně si pamatuji akorát tu „perestrojku“ a možná nějaký ten rok před ní. Ovšem (jak jsem už psala několikrát) ve fandomu jsou lidé nejrůznějších věkových kategorií - a stále je v něm aktivních pár lidí, kteří zakládali první české (československé) sci-fi kluby, jak jsem o tom velmi podrobně psala zde.
Přece jen je třeba být trochu realisté - normalizační režim vážně nebyl diktatura ve stylu Severní Korea.
Z toho, co vím ze své vlastní omezené zkušenosti a hlavně z vyprávění druhých, pokud jde o oblečení a vůbec celkovou úpravu zevnějšku, tak jistě, že ve svém volném čase si každý mohl nosit, co ho zrovna napadlo.
Tedy klidně i ty minisukně, dlouhé vlasy, trička se „západními“ nápisy nebo džíny. Ovšem pokud se svým zevnějškem příliš odlišoval od běžných „spořádaných socialistických občanů“, každou chvíli ho otravoval nějaký esembák, aby se legitimoval. A pokud už měl nějaký jiný „kádrový škraloup“ - třeba kvůli své rodině (rodiče měli „nesprávný“ třídní původ, případně odmítli souhlasit s „bratrskou okupací“) nebo proto, že už jej samotného jednou „vyhmátli“, jak se účastnil nějaké „černé“ burzy gramodesek, nepovoleného koncertu či nedejbože demonstrace - mohlo to skončit i zmlácením na služebně, případně tím, že měl dveře ke slušné kariéře navždy zavřené a o devizovém příslibu mohl pouze po nocích snít.
Ty „pravé“ džíny a trička s cizími nápisy či obrázky populárních kapel mohl někdo nosit samozřejmě jen v tom případě, že je sehnal. Já ani mí rodiče se sháněním džín a „vexlováním“ bonů zkušenosti nemáme. Měli jsme naštěstí poměrně dost příbuzných v Rakousku, tzv. „Západním Německu“ a dokonce i v Kanadě a USA. Takže džíny a další tehdejší „módní hity“ jsem měla většinou dovezené „přímo ze Západu“ a ten zbytek se holt nakoupil v Tuzexu. Ostatně si pamatuji, že jsem měla nejen klasické modré džíny, ale také černé a dokonce džíny v různých pastelových barvách - růžové, fialové, zelinkavé… navíc zdobené flitry, perličkami a výšivkami.
Něco úplně jiného ale byly základní a střední školy, tam to, jaké oblečení bylo „povolené“, záleželo na konkrétních lidech, především pochopitelně na řediteli/ředitelce příslušné školy a pak také na jednotlivých učitelích, zejména třídních. Existovaly školy, kde byly minisukně, džíny i trička s anglickými nápisy tolerované - ale stejně tak existovaly školy, kde byli nějací „zarytí“ soudruzi a soudružky schopní posílat žáky a studenty domů se převléct - s tím, že pak měli neomluvenou hodinu - kvůli kdejaké blbině.
Případně pokud je neposlali rovnou domů se převléct, tak jim přinejmenším za „nevhodné oblečení“ aspoň psali poznámky či udělovali třídní důtky. Slyšela jsem ve fandomu, jak byl někdo od fanatických soudruhů ve škole podobným způsobem „popotahovaný“ jen kvůli tomu, že přišel do školy v tričku s velikým nápisem „peace“ (pro neznalé angličtiny to znamená „mír“) a nějaký zarytý (a nevzdělaný) bolševik to považoval za „imperialistickou propagandu“.
Kapitola sama pro sebe pak bylo nošení křížků na krku, dlouhé vlasy u kluků a líčení u holek. Zase to bylo škola od školy - znám vyprávění o třídní, která vždy den před návštěvou divadla nebo tzv. „výchovného koncertu“ všem dlouhovlasým klukům rozdávala natáčky s tím, že když už se jim líbí nosit dlouhé vlasy, tak ať v tom divadle nevypadají rozcuchaní jak nějací loupežníci. Ovšem stejně tak znám historky o učitelích, kteří kvůli dlouhým vlasům odmítli dát i žákovi s vynikajícím prospěchem doporučení na střední nebo vysokou školu se zdůvodněním, že „takový buržoasní element si nezaslouží studovat za dělnické peníze“.
A různé zapšklé a ohyzdné soudružky měly obzvláště spadeno pro změnu zase na všechny dívky, které se líčily a lakovaly si nehty. Opět nebylo neobvyklé, že dotyčnou - samozřejmě s neomluvenou hodinu - poslaly domů se odlíčit nebo jí dokonce veřejně před celou třídou strčily hlavu pod vodovod či jí líčidla z obličeje umývaly houbou na tabuli.
Zde pak hodně záleželo na třídních učitelích/učitelkách, případně také na řediteli/ředitelce celé školy. Byli takoví (takové), co se svých žákyň a studentek proti podobné zvůli dokázali/y zastat a neomluvené hodiny škrtli/y, dokonce někteří mladší třídní a ředitelé/ředitelky pro podobné „jedubáby“ i psali/y potvrzení, že dotyčná má líčeni výslovně od nich povolené, s čímž pak ta megera už nic nenadělala. Dokonce jsem slyšela o učitelce ručních prací, která dvě vyučovací hodiny věnovala tomu, že holky spolu se svou kamarádkou herečkou učila se líčit tak, aby vypadaly dobře a ne „zmalované jak plakát“.
Jenže podobně osvícených bylo minimum. A s výše popsanými ježibabami se většinou nikdo z vedení školy nechtěl dohadovat - někdy i ze strachu, protože se často jednalo o nějaké zasloužilé komunistické či odborové funkcionářky, případně manželky významných papalášů - a tak šikaně mladých holek zpravidla nikdo a nic nebránilo. Také rodiče se své dcery málokdy zastali - pokud se jim holka vůbec měla odvahu svěřit, často jí spíš vynadali či rovnou „dali pár facek“, protože razili puritánské názory typu, že „šminky“ jsou jenom zlo, případně, že na něco takového „má ta naše holka ještě dost času“, tedy jinak řečeno souhlasili s onou protivnou soudružkou.
Když jsem cosi ohledně festivalů hledala ve starých číslech Mladého světa, začetla jsem se trochu víc a jak v rubrikách „Sally“ a „Pedagog ve výslužbě odpovídá“, tak i v dopisech čtenářů jsem dost často narážela na stesky, jakými všemi možnými způsoby jsou mladé holky od svých učitelek, středoškolských profesorek a mistrových šikanované kvůli rtěnkám, namalovaným očím a nalakovaným nehtům.
A opravdu nechybělo nic, strkání hlavy pod vodovod, umývání obličeje houbou, násilné stříhání a odlakovávání nehtů, posílání domů s neomluvenými hodinami, třídní důtky, ba (jako asi úplný vrchol debility) i strhávání kapesného učnicím, které byly mistrovou přistižené nalíčené v době svého volna (!!!). A to nebyla žádná padesátá léta, ale polovina let osmdesátých! Dostalo se mi do ruky i jedno „perestrojkové“ číslo, které se všem podobným otázkám a stížnostem dost věnovalo a redaktoři je řešili dokonce i s tehdejší ministryní školství Synkovou.
Na minulém režimu podle mého mínění bylo obludné především to, jak obrovskou moc měly nad mladými lidmi všechny ty zapšklé ježibaby a „zapálení komunisté“, co viděli „ideologickou diverzi“ za každým rohem a „imperialistickou propagandu“ v sebenevinnějších věcech. Pokud se někomu takovému žák či student znelíbil, mohl mít klidně zničený celý život - prostě jenom proto, že se dotyčnému soudruhovi nebo soudružce zachtělo.
Když měl člověk štěstí, chodil na školu, kde se podobní pitomci buď vůbec nevyskytovali, nebo je nějaký osvícený ředitel či ředitelka dokázali patřičně „srovnat do latě“. Ovšem pokud měl smůlu, buď musel „držet hubu a krok“ - a tedy na džíny, minisukně, líčení, dlouhé vlasy, trička s nápisy a křížky na krku ve škole úplně zapomenout a ještě i ve svém volném čase raději dávat dobrý pozor, aby jej s něčím podobně „nevhodným“ nezahlédl žádný takový „bdělý soudruh“ či protivná soudružka - a nebo se smířit s tím, že holt místo studovat půjde „bouchat do Kolbenky“.
Nechápu, jak něco podobného může lidem připadat normální - nebo dokonce „v pořádku“. Nedovedu si představit, že by nějaká výše popsaná protivná megera měla nade mnou takovu moc, že by mi mohla úplně zničit život. Ještě navíc když jsem ještě i já sama pár podobných exemplářů na střední škole potkala - protivné bývalé soudružky a k tomu ohyzdné tak, že by je nechtěl snad ani slepý, které nenáviděly všechny hezké mladé holky. Jenže už neměly tu moc zakazovat nám džíny, trička se sci-fi a fantasy hrdiny nebo rockovými a metalovými kapelami, ba ani ty namalované obličeje a nehty hrající všemi barvami duhy.
Viděla jsem na jejich kyselých ksichtech, jak je šíleně žere, že mi už nemůžou zničit život, že už nemají tu moc rozhodovat o tom, zda mi milostivě povolí jít studovat na vysokou školu nebo vyjet do zahraničí. Jedna taková milka mě sice chtěla rok před maturitou nechat propadnout z branné výchovy, ale naše třídní byla natolik rozumná osoba, že ji s tím poslala někam, a také ostatní učitelé, v jejichž předmětech jsem excelovala, se mě proti ní zastali. Takže babizna byla namydlená.
Ano, přiznávám bez mučení, že jsem si ji po zbytek studia vysloveně „vychutnávala“ - to nejvýstřednější oblečení, co jsem jen ve skříni našla, jsem zásadně nosila v den, kdy byla v rozvrhu branná výchova. A pokud jsem měla ráno dostatek času, dala jsem si zatraceně záležet také na výrazném nalíčení a extravagantním účesu. Ona nejspíš tušila, že jí to vše dělám naschvál - jenže s tím už nemohla nic dělat.
Dobře jí tak, to měla za všechny ty stovky chuděr přede mnou, které mohla šikanovat a ničit jim život jen tak z plezíru. Teď jsem zase pro změnu já jí jen tak z plezíru „skákala po nervech“.
Později jsem zaslechla něco o tom, že asi rok či dva po mé maturitě prý skončila na delším léčení na psychiatrii a poté se na „můj“ gympl už nevrátila, ale odešla učit tělocvik kamsi na venkov.
No, líto mi jí vážně není.
Na podobná témata:
