Článek
Zato všichni ostatní jsou buď „úplně neužiteční“, nebo - v tom lepším případě - část „absolventů vysoké školy života“ milostivě uzná, že potřebujeme také učitele, univerzitní profesory a vědce. Jedním dechem ovšem hned uvádějí, že tyto profese přece „nemůže dělat každý“, a tedy že je zbytečné, aby vysoké školy studovalo „příliš mnoho lidí“. O nesmyslnosti a nelogičnosti pseudoargumentu „co kdyby to dělal každý?“ píšu podrobněji v tomto článku.
Daleko podstatnější je ovšem skutečnost, že vzdělání - a to včetně univerzitního - nikdy není úplně zbytečné. Dokonce ani v případě, že člověk nakonec tu školu nedokončí, a už vůbec ne v případě, že úspěšný absolvent ve finále dělá úplně jinou práci, než co původně vystudoval. Dobrá vysoká škola totiž člověka naučí dvě velmi podstatné věci: jednak „jak se učit“ a za druhé pracovat se zdroji včetně cizojazyčných, což je velmi významné pro rozvoj schopnosti kritického myšlení.
Jestliže tedy někdo studuje třeba i některý z těch údajně „zbytečných“ oborů typu sociologie, dějiny umění nebo třeba klasická filologie, tak i kdyby se nakonec živil třeba jako umělecký kovář nebo pletařka kabátků pro domácí mazlíčky (či dokonce jako ten stále omílaný prodavač hamburgerů v rychlém občerstvení - ačkoliv oproti všem tradovaným legendám se doktoři filosofie mezi nimi prakticky nevyskytují), rozhodně to nebyly z hlediska společnosti „vyhozené peníze“. Kdyby pro nic jiného, tak kvůli tomu, že kdo se jednou „naučí učit“, velmi pravděpodobně bude svůj mozek trénovat do vysokého věku, což je jednou z dosti efektivních prevencí stařeckých demencí (více k tomu zde).
Ostatně o mnohém svědčí i fakt, že z veřejných rozpočtů jsou podporovány i tzv. „univerzity třetího věku“ (kdyby měli jejich studenti platit skutečné náklady, rozhodně by se nejednalo o pár stovek až tisícovek za rok) - a těžko někdo vymyslel jen tak z plezíru takové „zcela zbytečné vyhazování peněz“ z rozpočtu na školství (který je věčně zatraceně napjatý). Dokonce současný vysokoškolský zákon nijak nezakazuje seniorům ani řádné vysokoškolské studium - pokud se někdo v 65 rozhodne studovat na univerzitě, tak udělá-li přijímací zkoušky, není možné jej „z důvodu jeho věku“ ke studiu nepřijmout. Ačkoliv asi jen málokdo předpokládá, že sedmdesátiletý absolvent astronomie začne po promoci pracovat na hvězdárně.
Když tedy máte chytré dítě, které fantazíruje o tom, že chce studovat palenotologii (protože ho „baví“ dinosauři) nebo třeba egyptologii (protože ho nadchla výstava o Tutanchamonovi), nerozmlouvejte mu to. Možná ho to nadšení po čase přejde - a i kdyby nepřešlo, tak pokud po gymnáziu opravdu půjde studovat tu egyptologii, paleontologii či podobný „divný“ obor, u kterého nechápete, „jak se tím proboha bude jednou živit“, je to přece jeho život. Od 18 je člověk dospělý a plně svéprávný, takže je snad na něm, jak se se svým životem nadále „porve“.
Ať už ten „zbytečný obor“ nakonec vystuduje, nebo si to časem radši rozmyslí - a snahu o vysokoškolské vzdělání buď skončí úplně, nebo opustí pouze určitou konkrétní školu, ale začne studovat obor úplně jiný („praktičtější“) - dříve nebo později si bude muset najít práci.
V žádném případě byste jej však po skončení jeho vysněné školy neměli podporovat ve „válení se na pracáku“ pohodlným „mama hotelem“. Hezky jej „vykopněte na mráz“, ať se snaží sám/sama. Nemyslím tím tedy, že pokud opravdu hned po škole nesežene práci, že jej doslovně uprostřed ledna vyhodíte na ulici. Ale pokud jej necháte bydlet u vás, nuťte jej si práci co nejrychleji najít - i kdyby to měla být jenom ta brigáda v KFC - a samozřejmě vám adekvátně přispívat na nájemné a další provoz domácnosti.
Jestli váš absolvent teoretické biologie opravdu bude po zbytek života dělat párky v rohlíku, sedět na vrátnici či prodávat módní kabelky, nebo si najde sice poměrně kvalifikovanou práci, ale nijak nesouvisící s tím, co vystudoval(a), to už nemusí být vůbec vaše starost. Můžete mu leda poradit, co by mohl či měl dělat, ale to je asi tak všechno.
A pokud se absolvent jaderné fyziky nebo klasické filologie s červeným diplomem nakonec rozhodne, že úplně nejspokojenější bude jako pekař, cukrář, instalatér nebo automechanik, tak na tom přece není vůbec nic špatného. Jak praví klasik, „i skladník ve šroubárnách si může přečíst Vergilia v originále“.
V době minulého režimu často existovaly případy, kdy bývalí univerzitní profesoři „z politických důvodů“ umývali výlohy, kopali kanály, přikládali v kotelnách nebo - v těch nejlepších případech - prodávali v obchodech či řídili tramvaje. Slyšela jsem „veselou historku“ na téma, kterak v Praze někdy v 80. letech byla velká mezinárodní konference o teoretické fyzice, část jejichž účastníků se vracela do svého ubytování tramvají, při této cestě stáli hned u kabiny řidiče a dosti hlasitě se spolu (a to ještě německy) přeli o jakési vědecké otázce. Po dvou zastávkách tramvaj zastavila, z kabiny vyšel řidič a začal jim vysvětlovat (samozřejmě také plynnou němčinou), jak to podle jeho názoru je - ano, hádáte správně, byl to bývalý profesor z matfyzu po roce 1968 pro své názory vyhozený.
Osobně si zase pamatuji situaci, kdy jsem jako malá holka s rodiči čekala ve frontě v řeznictví, kde za pultem stála osoba vypadající jako ten nejtypičtější možný řezník, která po chvíli na celý krám zařvala: „Játra, zase všichni chcete samý játra! Milá paní, prase není Prométeus.“ Kdo ví, asi to byl nějaký absolvent klasické řečtiny - a možná byl z politických důvodů „odejit“ a nakonec se stal řezníkem, ale taky se mohlo jednat o případ, kdy tu klasickou řečtinu sice studoval, ovšem v řeznickém povolání nakonec nalezl smysl svého života.
Naštěstí dnes už nehrozí, že by vysokoškolský profesor nebo významný vědec musel jít „tahat gumy do mišelinky“ jenom kvůli tomu, že má nějaké názory (a ne, žádný člověk ještě pro „politickou nekorektnost“ takto nedopadl - o čemž píši velmi podrobně zde), ale pokud někdo vystuduje libovolný obor a nakonec se dobrovolně rozhodne, že se bude živit rukama, je to pouze jeho soukromá věc. Takže pokud si váš potomek bude při bouchání kladivem do kovadliny nebo při obkládání koupelen recitovat Kristiánovu legendu ve staročeštině, případně v duchu počítat Lorentzovy transformace, a bude tak šťastný a spokojený, je vám po tom naprosté houby.
Snad jediné, co je zatím stále určitý problém, je skutečnost, že náš vzdělávací systém vůbec nepočítá s možností, že majitel doktorského diplomu by mohl zatoužit stát se řemeslníkem - a tedy na to vůbec není připravený. Osobně mám dva kamarády, z nichž jeden je doktor přírodních věd z teoretické matematiky a druhý je strojní inženýr, kteří si spolu založili firmu a potřebovali získat výuční listy jako elektrikáři. Tak se přihlásili do učení - a za rok všude dávali k lepšímu zábavnou historku o tom, jak musí chodit na hodiny středoškolské matematiky, protože nebylo možné jim jako „dostatečné“ uznat jejich zkoušky z vysokoškolské matematiky (naštěstí jejich učitel měl zdravý rozum a když zjistil, co jsou zač, absolutně přestal vyžadovat jejich účast na hodinách a automaticky jim na vysvědčení psal výborné).
Takže stejně jako jsou naprosto pitomí rodiče, kteří pro své zběsilé ambice nutí svoje dítě studovat či vůbec dělat něco, na co buď vůbec „nemá“, nebo jej to k smrti nebaví (více k tomu zde), o nic menšími pitomci nejsou rozhodně ani rodiče, kteří svým dětem něco, co je baví, dělat zakazují.
Pokud jsou vaše děti manuálně šikovné, ale současně jsou také inteligentní a chtějí studovat, nebraňte jim v tom! Maximálně jim tak můžete poradit, ať si k té vysoké udělají „pro každý případ“ také nějaký praktický výuční list. Případně, až tu školu skončí, jim můžete sdělit, že jako truhlář, instaletér, elektrikář nebo dokonce jenom jako „hodinový manžel“ si vydělají neporovnatelně více než jako průvodce na Karlštejně, astronom na hvězdárně nebo kustod v muzeu, ba dokonce i více než jako odborný asistent na vysoké škole či mladý začínající vědec.
Volba je ovšem pouze na nich!
