Článek
Ne všichni lidé - a dokonce ani ne všechny ženy - mají rodičovský pud, ony příslovečné „biologické hodiny“. A ještě o něco horší je fakt, že i někteří z těch, kteří ony „biologické hodiny“ mají - nebo přinejmenším mají pocit, že je mají - nemají vůbec schopnosti (talent, chcete-li) na to, aby byli dobrými rodiči.
Ano, být dobrým rodičem je také svého druhu talent. Stejně jako schopnost být dobrým učitelem, lékařem, hudebníkem, malířem nebo třeba pekařem. Ovšem pokud někdo nemá příliš velký talent - lhostejno, zda na profesi lékaře, pekaře nebo rodiče - a ještě navíc byl do tohoto povolání nějak „natlačen proti své vůli“, nemůže to nikdy dopadnout dobře.
Určitě každý z nás zná - buď osobně nebo z vyprávění - příběhy o lékařích (ale i umělcích, pekařích, cukrářích nebo krejčích), kteří nestojí za nic. Klienti se jim obloukem vyhýbají nebo od nich houfně prchají - pokud tedy mohou. A jestliže člověk příběh onoho špatného lékaře, učitele, malíře nebo třeba cukráře zná do větších detailů, skoro vždycky je „pes zakopán“ v tom, že dotyčný či dotyčná tuto profesi nikdy dělat nechtěl(a). Zkrátka toužil(a) po něčem úplně jiném, ale donutilo ho/ji k tomu okolí, nejčastěji rodiče, případně tuto práci dělá „jenom pro peníze“, aniž by k ní měl(a) jakýkoliv vztah.
Myslím, že se shodneme v tom, že pokud někdo jakoukoliv práci dělá s lhostejností, nechutí či dokonce přímo odporem, nikdy ji nebude dělat dobře - a to ani kdyby pro ni talent měl. Máme všichni dost porozumění pro to, že pokud někdo chtěl být hercem, ale rodiče ho přiměli k tomu, aby šel studovat práva, bude z něj ve finále mizerný advokát nebo soudce. Stejně tak pokud někdo chtěl být pekařem, ale rodina jej donutila stát se lékařem (či obráceně), nikoho příliš nepřekvapuje, že není moc dobrý.
Znám případ slečny (dnes tedy už paní) z lékařské rodiny, kde do třetího kolena byli všichni doktoři, a tedy se vůbec nediskutovalo o tom, že by slečna mohla jít na jinou školu než na medicínu. Byla opravdu velmi inteligentní, takže ač s velkým odporem, přece jen ji nakonec vystudovala. A jak to s ní dopadlo? Jako potenciální pacienti můžete být klidní - slečna v den své promoce práskla rodičům diplomem o stůl se slovy, že tady mají ten mizerný lékařský diplom, když po něm tak toužili, a ona že odchází z domu otevřít si stánek se zmrzlinou, protože po tom vždycky toužila. Dnes má těch stánků několik a je navýsost spokojená - a my můžeme být spokojení také, že nás neléčí doktorka, která svou profesi nenávidí.
U doktora, učitele i třeba toho pekaře pro nechuť k profesi dokážeme mít jisté pochopení. Spoustu lidí však stále a znovu překvapuje, že je špatným rodičem ten, kdo jím původně vůbec být nechtěl. Ale co je na tom tak strašně moc nejasného? Pokud někdo něco dělá s odporem, dobře to dělat nikdy nebude. Se s tím už konečně smiřme.
Takže pokud má někdo pocit, že by nebyl dobrým rodičem, nesnažte se mu to rozmlouvat. Jestliže po čase změní názor a stane se rodičem proto, že to opravdu chce sám od sebe - a nikoli proto, aby udělal radost mamince, partnerovi nebo se děsí „co by na to řekli lidi“ - tak fajn. Ale pokud svůj názor na rodičovství nezmění nebo změnit nechce, prosím, nepřesvědčujte ho/ji!
Myslete si klidně, že je nedospělý nebo sobecký nebo obojí dohromady. Ale vážně si myslíte, že je dobře, aby nedospělí a sobečtí lidé měli děti? Co asi tak může z toho dítěte jednou vyrůst? Jak to dítě může dobře vychovat nedospělý člověk, který ještě pořádně „nedorostl“ a neumí tím pádem vychovat ani sám sebe? Jak „skvěle“ se asi tak budou mít děti sobeckých matek a otců? Kolik traumat jim bude už v raném věku způsobeno?
A když to vezmene zcela „materialisticky“ až brutálně prakticky - jak velká je asi tak pravděpodobnost, že nám na důchody jednou vydělají nevychovanci, případně chudáci od mládí plní všech možných komplexů a frustrací? To spíš za 30 let my coby (tehdejší) důchodci budeme dotovat jejich psychoterapie.
