Článek
V diskusi ke článku, na který reaguji, většina lidí nesouhlasila s tím, že by si dítě mohlo samo rozhodnout o tom, zda bude chodit do školky nebo do školy. Já jsem toho názoru, že rozhodnout o tom klidně může, byť se samozřejmě může stát, že dítě řekne, že neví, kterou možnost si vybrat.
Má to ovšem ten háček, že dítě nechám rozhodnou pouze to, v čem jsem ochotná jeho rozhodnutí akceptovat. Pokud je pro mne z jakéhokoli důvodu neakceptovatelné, aby dítě nechodilo do školky/školy, tak ho o tom samozřejmě rozhodovat nenechám. Pokud jsou pro mne však obě možnosti přijatelné, nevidím důvod, proč by o tom nemohlo rozhodnout dítě.
Stejně tak je to s jídlem, o kterém autorka psala. Pokud je pro ni přijatelné, aby pokaždé vařila čtyři jídla, aby měl každý člen rodiny k jídlu to, co si zrovna přeje, nevidím důvod, aby děti nemohly rozhodnout o tom, co si dají k jídlu. Pokud je to pro někoho však příšerná představa, dělat by to takhle neměl.
Má to však ještě jeden háček. To vše, co jsem psala, platí jen za podmínky, že máte děti, které o sobě v takovýchto věcech chtějí rozhodovat a zvládají to. A takové nejsou všechny děti. Některým dětem dělá rozhodování problém a cítí se lépe, pokud za ně rozhodují dospělí. Nutnost se rozhodovat v nich vzbuzuje úzkost. Takové děti potřebují proniknout do „světa rozhodování“ postupně po malých dávkách.
Mnoho lidí v diskusi si také myslí, že takto vychovávané děti budou rozmazlené, zvyklé na to, že se svět točí jen a jen kolem nich a nemusí se nikomu a ničemu přizpůsobovat. A v dospělosti pak budou nepoužitelné.
Já si to nemyslím. Nebo spíš jinak. Nemyslím si, že respektující výchova a možnost dětí rozhodovat se o tom, co se jich týká, vede k jejich rozmazlenosti, sobeckosti nebo k tomu, že by byly jednou v dospělosti nepoužitelné.
Podle mne v tomto směru není ani tak důležité totiž to, o čem všem dítě rozhoduje a kolika věcem se musí přizpůsobit jako spíš to, jak si rodiče umí chránit své hranice. Je totiž rozdíl, zda rodiče nechají o něčem dítě rozhodnout, protože je jim jedno, jak se rozhodne, jelikož jsou pro něj všechny možnosti přijatelné. Či protože se jim zdá správné, aby určitou věc rozhodlo dítě samo. A nebo jen pro to, že nezvládají, pokud se dítě rozčiluje, brečí nebo jinak vyvádí, protože není po jeho.
Pokud je hlavním důvodem posledně jmenované, pak je to samozřejmě průšvih. V takovém případě budou děti opravdu rozmazlené. Nebo lépe řečeno, budou mít pravděpodobně značné mezery ve zvládání negativních emocí. A pokud jim budou rodiče běžně vyhovovat i přes to, že se jim do toho vyhovění vlastně vůbec nechce, jen se jim ještě mnohem více nechce třeba poslouchat dětský řev, tak je tu podle mne značné riziko i toho, že z dětí vyrostou sobci, které zajímají jen a jen jejich zájmy, a na jiné lidi neberou ohled.
Také vidím jako zásadní to, zda rodiče dítěti nechají nabít si nos, aby se poučilo ze svých chyb, nebo ho sice nechají o všem rozhodovat, ale problémy plynoucí z jeho rozhodnutí za něj vyřeší sami. Pokud dítě za svá rozhodnutí nese následky (samozřejmě přiměřené) a musí si s nimi poradit, rozhodně pak nelze mluvit o rozmazlenosti.
