Článek
Jak město, tak vesnice, mají pro život spoustu pozitiv, ale také negativ. S čímž je nutno předem počítat - přesněji řečeno udělat si podrobnou soupisku, co je pro mě příjemné, co nepříjemné, co „nepřekousnutelné“ a bez čeho mám naopak pocit, že se v životě „rozhodně neobejdu“. V závislosti na tom, jak tato moje soukromá „analýza“ dopadne, si pak musím vybrat, kde budu bydlet.
Rozhodně bych se však neměl nechat „opít rohlíkem“ od nějakého kolegy či kamaráda, který mi (velko)městský či naopak venkovský styl života bude do nebe vychvalovat a jeho negativa zamlčí. Pokud vím či zjistím, že život na vsi- nebo naopak ve městě - zkrátka „není pro mě“, nemá žádný smysl se do něj nutit. Jsme svobodní lidé žijící ve svobodné zemi, takže každý může bydlet tam, kde mu to vyhovuje.
Pravda, preference každého se během života mohou také změnit, někdy i zásadně. Na tom rozhodně není nic špatného - pokud někdo ve dvaceti či třiceti preferuje rušný noční život ve velkoměstě, zatímco po padesátce mu vyhovuje klid „na samotě u lesa“ (či naopak v mládí chce žít co nejblíže lesu, zatímco ve stáří co nejblíže špičkově vybavené klinice), je to úplně v pořádku.
To jediné, co fakt není fajn, je snažit se své „osobnostní nastavení“ a z něj plynucí životní styl vnucovat všem kolem sebe jako „normální“, správný či dokonce jako „jediný možný“. Rovněž není dobrý nápad pokoušet se změnit „z lásky“, tedy zvolit vám nesedící životní styl kvůli snaze přizpůsobit se svému partnerovi/partnerce. Lidi, nedělejte to, nedopadne to dobře! Nikdy.
Pokud jenom proto, abyste si udrželi muže/ženu, bez které(ho) máte, pocit, že „nemůžete žít“, se snažíte předstírat, že jste někdo úplně jiný, dřív nebo později vás to dožene. Předstírat celý život nedokáže nikdo. V tom lepším případě se vám ten vztah stejně rozpadne, v tom horším budete mít až do smrti zahořklý pocit, že jste si „zničili život“ - a svým způsobem to bude pravda. (To stejné platí i pro situaci, kdy jeden z páru chce být bezdětný a druhý chce mít pět dětí - tato rovnice zkrátka nemá řešení, nejde najít kompromis, který by vyhovoval oběma.) Mnoha moudrým antickým filosofům se připisuje výrok o tom, že velkou část života promarní člověk, kdo nedělá nic, ale celý život ten, kdo dělá něco, co dělat vlastně vůbec nemá. Tedy něco, co je proti jeho osobnosti.
Nenadávejte „na Pražáky“, nebo naopak „na venkovské burany“, pokud se vám nesnaží nutit násilím svůj životní styl. A když vás „osud zavane“ na čas do prostředí, které je proti vaší přirozenosti, snažte se to brát trochu s nadhledem. Jestliže vám připadá, že je to strašně těžké, tak si řekněte, že vždycky by mohlo být hůř. Ať už žijete na vsi, kde vás to nebaví, nebo ve městě, kde jste nespokojení, pořád žijete mezi bytostmi, které nejsou od vás zas tak zásadně odlišné, a také jste stále na té stejné planetě. Svítí na vás stejné Slunce a prší na vás stejný déšť, ba dokonce i gravitace je jak v té nejmenší vesnici, tak také v centru New Yorku úplně „na chlup“ stejná.
Pokud máte pocit, že se už každou vteřinou nezbytně nutně musíte zbláznit z těch „šílenejch uspěchanejch Pražáků“, případně „z těch venkovskejch drben, co vám čučí i do talíře“, snažte se počítat do deseti a zhluboka dýchat. A až přijdete domů, jako relax vám vřele doporučuji sci-fi detektivky Ocelové jeskyně a Nahé Slunce od Isaaca Asimova.
Ty popisují dvě tak zásadně odlišné lidské společnosti - které však hlavní hrdinové přesto musí „nějak přežít“, že budete ve finále ještě moc vděční za všecky své „nemožné sousedy“. Zjistíte totiž, že jsou vlastně (skoro) stejní jako vy.
