Článek
Součástí druhého pololetí deváté třídy na základní škole v našem městě je odevzdávání seminárních prací na vybrané téma, které si žák na začátku školního roku zvolí. Jedná se o práci, kterou zpracovávají za pomoci odborných a internetových zdrojů. Celá práce by měla mít osm stránek formátu A4.
Můj syn si zvolil téma už v září, a tak měl dostatek času na jeho zpracování. Na podzim to ale vůbec neřešil. Když jsem se ho ptal, jestli na tom už začal pracovat, vždycky mi otráveně odvětil, že je ještě dost času a ať s tím dám pokoj. Po Vánocích jsem na něj ale začal naléhat, protože termín odevzdání byl koncem dubna. Slíbil, že s tím začne po pololetí.
Bral jsem to tedy jako ujednání, protože když se na něčem dohodneme, tak to vždy platí. A já mu věřil i tentokrát. V únoru se ale neměl k tomu, aby mi řekl, kolik už toho má a o čem vlastně píše. Musel jsem to z něj doslova mámit. Vypadlo z něj vždy jen pár slov. To, co už má napsáno, mi nikdy neukázal.
Pak se najednou přehoupl březen na duben a on sám od sebe za mnou začal chodit, abych se podíval, kolik už toho napsal. Těsně před termínem odevzdání práce měl napsáno dokonce devět stran místo požadovaných osmi. Sice mi skoro vůbec nedokázal popsat, o čem v té práci píše, ale důležité pro mě bylo, že to má.
Asi před dvěma týdny za mnou přišel s tím, abych mu dal tisíc korun. Nemám problém dát svým dětem peníze, když si chtějí něco koupit, ale vždy se z opatrnosti ptám, na co to mají. Kapesné už dostal i na další měsíc, do školy nic nepotřeboval a o ničem, co by se mělo platit, jsem nevěděl. Nejdříve se z toho snažil vykroutit, ale když pochopil, že neustoupím, tak šel pomalu s pravdou ven.
Vypadlo z něj, že musí zaplatit kamarádce. Nejdřív jsem to vůbec nechápal. Proč by měl platit kamarádce? A hlavně za co? Nejdříve se to snažil svést na to, že si od ní párkrát půjčil, když si chtěl něco koupit, ale já ihned věděl, že je to lež, protože takový on není.
Když jsem se mu snažil vysvětlit, že takhle teda ne a že lži jsem ho nikdy neučil, začalo to z něj pomalu lézt. Přišel s tvrzením, že pro něj kamarádka něco udělala a že se jí chce odvděčit. Trvalo mi snad dobrou půlhodinu, než jsem z něj dostal, co to bylo. Tu tisícikorunu chtěl, aby zaplatil kamarádce za seminárku.
Myslel jsem, že vybuchnu vzteky. Pokaždé, když za uplynulé dva měsíce ukazoval, co všechno už napsal, jen mi sprostě lhal do očí. Všechno to za něj napsala jeho kamarádka, která si za to řekla tisícovku jako odměnu.
Měl jsem na něj takový vztek. Nikdy jsem ho neučil takhle podvádět. A on pouze z lenosti zaplatí tisíc korun, aby to nemusel dělat. Tu bankovku jsem mu dát musel, jinak bych potrestal tu dívku, která to určitě myslela dobře. Se synem si to ale ještě vyřídím. Takhle se moje dítě chovat nebude. A jestli je to jeho povaha, tak jsem zklamal jako rodič.
