Článek
Leona po dětech toužila, ale zatím se jí s jejím partnerem Lukášem nedařilo. Když otěhotněla, byla jako sluníčko. Každému se chlubila, ukazovala fotky z ultrazvuku a plánovala, jak dítěti udělají dětský pokojíček. Už se těšila, až bude na mateřské a měla velké plány, jak dítě nedá do školky, ale bude se mu věnovat sama. Vymýšlela jména a vybírala kočárek. Těhotenství probíhalo bez problémů a Leona se upřímně na mateřství těšila. Neměla ani sama žádné těhotenské problémy.
Jenže najednou se změnila. Byla zakřiknutá a podrážděná. O plánech na rodičovství přestala mluvit. Až po práci se uvolnila při posezení v kavárně, a já se opatrně zeptala na těhotenství. „Dítě nebude. Mělo rozštěp. Dala jsem to pryč. Nikdy nechci mít mrzáka. Nechci, aby moje dítě bylo zohavené. Od narození samé operace. Nikdy bych na svět nepřivedla takové dítě. Raději žádné. Chci mít prostě děcko zdravé. Ne postižené a nemocné.“ Leona do sebe kopla panáka a začala být útočná. „Co koukáš, starala by ses o takové dítě? Chtěla bys ho? Všichni by koukali, co to vezeš v kočárku. Děcko s rozštěpem. Doktoři to nechali na mě. Do ničeho mě nenutili. Já se rozhodla hned. Takové dítě prostě nikdy.“ „Leuš a jak moc byl ten rozštěp závažný, vždyť se to dnes tak zdárně operuje a děti potom nemají žádné problémy, ani to na nich není vidět.“ „Nenavážej se do mne, prostě rozštěp moje děcko mít nebude! Nemohla bych se na něj ani podívat a to samý mi řekl Lukáš. Nechce mrzáka. A co já bez Lukáše? A navíc s takovým dítětem?“ Leona pláče sebelítostí. „Tak dlouho jsme se snažili a takhle to dopadlo. Pořád po doktorech a k čemu to vedlo. Nechci nemocné dítě, nechci dítě s žádným rozštěpem. Prostě šlo to pryč. A je to vyřešené.“ Leona to už vyřešila. Není možné jí nějak poradit, ačkoliv její krutý postoj nechápu. Dnes je medicína na vysoké úrovni a rozštěp obličeje umí krásně vyřešit během prvních pár dní po narození miminka. Sedím zaražená a je mi smutno. „Hele, jdu domu, nepotřebuju slyšet tvoje kecy. Až budu mít krásný zdravý děcko, pošlu ti fotku, jo?“ Ušklíbla se Leona, nechala mě sedět samotnou u stolku s nedopitou sklenkou vína. Zaplatila u baru a odešla.
Několik let jsem Leonu neviděla, zmizela mi ze zorného pole, naše cesty se poněkud rozešly. Fotku miminka jsem neobdržela, ale jednoho dne jsem cestou z práce potkala jejího muže Lukáše. Poznal mě a pozdravil. Ihned jsem se optala na Leonu. „Ty to nevíš? S Leonou už nejsem dva roky. Po tom, co si nechala vzít naše dítě, kvůli nějakému hloupému rozštěpu, jsem se ještě snažil. Ale prostě to nešlo. Mám novou přítelkyni, o Leoně jsem celou dobu ani neslyšel.“ Koukám jako blázen. Leona tvrdila, že Lukáš by také nikdy nechtěl dítě s rozštěpem. Odvážím se a ptám se přímo jeho. „Ne, já to miminko chtěl, to Leona si postavila hlavu. Tvrdil jsem jí, že se to vyřeší operací po porodu. Nedala si říct. Mne to fakt moc mrzelo. Hele, já se o tom ani nechci bavit, do dneška je to ve mně.“ Omlouvám se za všetečnost a mizím. Tak vida. Vše šlo od Leony. To ona odmítla porodit dítě s handicapem.
A jak je to dnes s Leonou? Nedávno jsem ji zahlédla s nějakým usedlým pánem v předzahrádce místní restaurace. Dítě tedy zřejmě nemá. Raději jsem se nehlásila. Myslela by si, že jsem jen zvědavá a vyzvídám.
