Článek
Konečně usedli ke slavnostně prostřenému stolu a maminka nalila rybí polévku. Jenže tu Květuška, ani její bratr nejedli, vůbec jim nechutnala. Takže čekali, až maminka přinese mísu s řízky z kapra a salát. Tatínek mezi tím donesl nějakou láhev vína a pro děti červenou limonádu. Byl přece svátek a muselo se to zapít. Maminka si s tatínkem ťukla, oba si sklenkou symbolicky ťukli i s dětmi a pustili se do jídla. Děti měly žaludky úplně stažené, vybrali si ty nejmenší řízečky a naložili si jen lžíci salátu. To tatínkovi šmakovalo, přidal si salát a přihodil druhý řízek. Byl takový jiný, děti ho nepoznávaly, celý zářil, jakoby se sám tentokrát těšil, až Ježíšek přiletí. Maminka vstala od stolu, sklízela talíře a zapnula rádio. Ozvaly se koledy. Tatínek do sebe rychle hodil zbytek salátu, popadl do ruky kus nedojedeného rybího řízku a běžel do pokoje zkontrolovat, jestli je správně otevřené okno.
Kontrola chvíli trvala, na tom by nebylo nic divného, to tak bývalo vždycky, jenže za chvíli se z pokoje začaly ozývat divné chrčivé zvuky. Květušku první napadlo, že místo Ježíška přiletěl čert a tatínka nějak dusí. Zbystřila i maminka, ale to už se rozrazily dveře obýváku a vyběhl tatínek, držel se za krk, chrčel a chroptěl, snažil se kašlat, byl rudý v obličeji a maminka ho začala pěstí tlouct do zad. Květuška si myslela, že z něj chce dostat toho čerta, nebo ďábla, který ho v pokoji napadl. Chtěla ho také praštit, ale netrefila asi správné místo a tatínek se kroutil ještě víc.
Náhle bytem zavanul nějaký průvan. Květě proběhlo hlavou, že ten čert asi právě odletěl. Maminka v té chvíli měla v rukou baterku a svítila tatínkovi do krku. Kroutila hlavou, slzy jí tekly po tváři, tatínek popadal dech a brácha se krčil strachy v koutě kuchyně. Náhle se v obýváku zjevila nebývalá záře. Dětem se úžasem rozšířily panenky a na místě zkameněly. Ustrnula i maminka a baterka jí vypadla z ruky. Chrčící tatínek ovšem v tom úkazu nejspíš neviděl žádné nevysvětlitelné jevy, vůbec se nebál a vletěl do pokoje. Ďábel jim zapálil obývák. Bylo slyšet jakési praskání, do kuchyně se linul podivný zápach spáleniny. Ďábel jim zapálil obývák. Směsice děsivých zvuků a k tomu chroptění tatínka připomínalo snad nějaký horor od Hitchcocka. Maminka s dětmi čekala stále v kuchyni. Děti byly mrtvolně bledé a maminka se ani nehýbala. Z pokoje se vypotácel tatínek. Měl pozvracenou sváteční košili, ale už mluvil.
Děti se už na Ježíška ani netěšily. Tatínek se šel umýt, převléknout a vyčistit parapet. „Že tys tam zapálil ty svíčky, že jo? A pak jsi běžel pryč s kostí v krku?“ Tatínek kývá. Zapálil františky, svíčky, pootevřel okno, aby Ježíšek mohl vstoupit, přitom hltal zbytek řízku a pak se to přihodilo. Zaseknutá kost v krku, svíčky hoří, okno otevřené zavane vítr a …Prostě stromeček vzplál neskutečnou rychlostí.
Jak vletěl do pokoje a viděl ten hořící strom, zachvátila ho panika. Musel zachránit ty vánoční dárky, na hašení nebyl čas. Sám se téměř dusil, ale jak uviděl tu zkázu, snažil se otevřít více okno, popadl stromeček, a jak s ním švihl, tak se mu udělalo tak zle, že šlo vše ven. Včetně salátu a pochutin, které ten den pojedl. A vlna zvratků vynesla seklou kapří kost a mohl už normálně dýchat.
Tak děti, stromek tedy nemáme, ale dárky, ty tedy doufám zůstaly. Pronesl tatínek.
A všichni se přesunuli do obývacího pokoje. Děti tedy napřed smutně vyhlédly z okna, kde spatřily torzo jejich ozdobeného smrčku, ležícího uprostřed dvora, na roztržené zácloně ještě visely střípky ze skleněných ozdob a nějaké třásně a kus papírového řetězu. Květušce bylo nesmírně líto toho stromečku a po tvářích se jí koulely slzičky. Přesto usedla vedle bratra na gauč a začala si také rozbalovat dárečky. Tričko, nové kamaše, panenka, bráška dostal kulicha a autíčko, maminka novou zástěru a utěrky. Tatínek si své dárky ještě nerozbalil, byl celý nervózní. A pak se začal tvářit strašně důležitě a slavnostně a mamince vtiskl do ruky jakýsi malý tenký dáreček. Květušku napadlo, že by tam snad mohly být nové silonky, ale ani ty, by se do takového balíčku nemohly vejít. Je takový tenký a navíc, proč by se tatínek tak tvářil, vždyť silonky nosí mamince Ježíšek každý rok. Maminka také neví, nejspíš si myslí, že si z ní tatínek dělá nějakou legraci, takové nic, přece nemůže být dáreček. Tatínek se tváří jako páv a maminka odhazuje stužku, uvnitř je zakřížkovaný tiket sportky. Maminka zírá, neví, co si má myslet, vždyť táta sází už léta a nikdy nic nevyhrál. Jenže nyní přiskočil k mamince a objal ji. „Mařenko, my vyhráli. Vyhráli jsme druhou! Víš, jak jsem se bál, že ten tiket shoří“ Maminka kouká a říká: „No já se zase bála, že se udusíš.“ A tatínek:“ A co byste si přáli?“ Maminka pláče, Květuška neví proč, když jim Ježíšek nadělil výherní tiket, to je přece dobře, ne? Milošek volá, že chce pejska. Živého. Ne hračku. Maminka stále pláče a tatínek září jako sluníčko. Co by sis přála nejvíc ty, Květuško? Já bych si přála vánoční stromeček.
„Bude, děti, všechno bude. I pejsek i stromeček. A Mařenko, ty když si neřekneš, tobě koupím kožich.“
Milošek tehdy dostal opravdu štěňátko, pro Květušku tatínek ozdobil živý smrček, který jim rostl v zahradě, ozdobami, které přežily, a maminka Maruška kožich odmítla. Byla ráda, že o tatínka nepřišla a přála si chladničku.
