Článek
Sousedka z našeho domu přišla rychle po sobě o oba rodiče. Napřed zemřel tatínek, který byl už dlouho ležící. Starala se o něj maminka za pomoci právě mojí sousedky. Běhala k nim domů každý den, vozila rodiče po lékařích, přinášela nákupy, nosila navařené jídlo, uklízela byt. Děti nikdy neměla, dokonce nebyla nikdy ani vdaná, tak svůj život podřídila práci a později i rodičům. Měla je moc ráda, a když zemřel tatínek, vzala si maminku k sobě. Před Vánoci cítila na mamince neobyčejný smutek. Plakala více než kdy jindy a řekla Zitě, že se musí jít projít, že půjde na hřbitov za tatínkem. Jenže Zita pekla zrovna cukroví, a ač by chtěla jít s maminkou, tak to nešlo a maminka měla také svoji hlavu. Prý musí odejít ihned, padá na ni strašný stesk a žal. A tak maminka vykročila, oči zalité slzami smutku. Měla sejít jen jedny schody a dostala by se k hlavním dveřím z domu. Jenže po pár vteřinách se z chodby ozval divný zvuk a sténání. Zity maminka snad přes slzy přehlédla schodiště a zřítila se dolů. Zlomený krček nic dobrého nevěstil a přes největší snahu lékařů maminka do jara odešla za tatínkem. Zita se snažila bránit smutku, našla si nové zaměstnání, pracovala na poště, kde se doslova nezastavila. Přišla domů unavená, najedla se a spala. Jenže měsíc za měsícem rychle běžel a na krku byly další Vánoce. Už nemusela shánět pro rodiče dárečky, pletla jim věneček na hrob. Vzpomínala na to, jak byla malá holčička a tatínek v kuchyni zápolil s kaprem a pak zapaloval prskavky a radoval se z Vánoc, jako malý kluk. Občas ty prskavky spolu házeli z balkónu na ulici a soutěžili, kdo dál dohodí. Také lili olovo a pouštěli lodičky ze skořápek vlašských ořechů. Maminka s velkým předstihem leštila parkety a myla okna a o svátcích upíjela vaječný koňak a ona se chtěla také napít. Kdepak, pít koňak, je jí přece jen dvanáct, musí si ještě počkat. Počkala si, ale vaječný, ani jiný koňak stejně nepila.
Pekla cukroví. Linecké a medvědí tlapky a také košíčky a vosí hnízda a vzpomínala na rodiče. Sama cukroví nejedla a pekla ho snad úplně zbytečně. Tehdy jsem od ní dostala krabičku a bylo moc dobré. A najednou ji to napadlo. Odnese to svoje domácí cukroví nějakým opuštěným starouškům. Usmála se své myšlence. Byla šťastná, jak to krásně vymyslela.
Zabalila své výtvory do krabice a vydala se k blízkému pečovatelskému domu. Byla sobota, pět hodin odpoledne, venku sice tma, ale nesvítilo se ani v mnoha pokojích. Zazvonila a sdělila, co má v úmyslu. Byla vpuštěna. Už ji čekal tým ošetřovatelek, či jakéhosi personálu. To víte, musíme ochutnat, abyste nám ty staroušky neotrávila. Řekla výrazně nalíčená mladá statná žena. Převzala krabici, vytáhla kousek, strčila ho do úst a libovala si. Natáhly se další ruce. Jste úžasná, je to moc dobré, my jim to tu rozdáme, nebojte se.
Jenže Zita měla nějaký divný pocit. Bála se, že ke starouškům se už žádný kousek nedostane, že všechny podlehnou ochutnávací misi. Zabalila tudíž druhou krabici a svůj příchod načasovala jinak. Přišla ve všední den už dopoledne. Byla uvítaná vrchní sestrou, která se chtěla cukroví chopit, že zajistí jeho předání. Jenže Zita už měla jiný plán. Přemýšlela o něm dlouho. Měla čas. „Ne, já bych chtěla dát to cukroví osobně nějakému pánovi, nebo paní, kteří jsou sami a nikdo za nimi o Vánocích nezajde.“
Tak. A vrchní sestra trošku mrskla koutkem úst, ale začala studovat seznam ubytovaných. „No to máme Marečkovou, za tou má přijít syn, pak Vránovou, za tou chodí na Vánoce vnoučata, Velebila, ten sladké nejí, ten by vás vyhodil, Kačírka, no to nevím, tam vás nepošlu. Jo. Jděte k Hromádkové. Pokoj sedm.“
A tak Zita šla. Zaklepala na dveře a čekala. Opakovala klepání a až po dlouhé době se ozvalo dále. Na posteli seděla stříbrovlasá drobná paní. „Na mě nikdy nikdo neklepal, za mnou návštěvy nechodí, nemám nikoho a sestry, to víte, ty sem vtrhnou jako vítr a zase odsviští.“
„Nesu vám cukroví, jsou Vánoce, chtěla bych, abyste si je trochu užila.“ říká Zita. Jenže z paní Hromádkové se stává hromádka neštěstí. „Hmmm, Vánoce. Já je nenávidím, nesnáším je a budu do smrti nesnášet. Už tak dlouho to trvat nebude.“ Pláče. Zita neví co s tím. „Ale mě sem poslala vrchní, že si to cukroví nejvíc zasloužíte.“ „Je to potvora, dobře ví…“
Zita je v šoku, objímá starou paní a pláče s ní. Připomíná ji její maminku. A paní Hromádková začíná mluvit: „Tehdy před Vánoci jsem přijela za svým chlapcem do kasáren, mě bylo dvacet let, čekala jsem s ním miminko a měli jsme se brát, ale musel odejít na vojnu. Jenže místo mého Františka na mne vyběhli tři jiní vojáci a všichni mě v křoví znásilnili.“ Hlas je tichý, paní Hromádkovou skoro není možné slyšet. I nyní se stydí za to, co se jí stalo a přitom za to vůbec nemohla. Už skoro šeptá. „On se jim František pochlubil, že za ním přijedu a vychválil mne. Řekl jim, že s ním čekám miminko. Můj František byl u velení oblíbený a ostatní to nemohli vystát. Pomstili se mu na mně. Křičeli na mě, tak ty jsi prý pohledná, koukni se na sebe, jak vypadáš! Umíš vařit? Tak to nevěřím! A čí to miminko vlastně bude?“ Pak Františkovi navyprávěli, jaká jsem lehká holka. Pláče. „On asi uvěřil.“ O miminko jsem po tom znásilnění přišla přesně na Štědrý den a můj František se mi už nikdy neozval. Od té doby jsem sama a Vánoce nenávidím.“
Zita chápe a pláče s paní. Je to strašné a nejraději by to cukroví vyhodila. „Víte, ale že jste za mnou přišla, to je od vás moc hezké, nemohla jste to tušit, co v sobě nesu a to cukroví, to za nic nemůže.“ Paní Hromádková zavřela oči, aby neviděla ten vánoční tvar a strčila kousek do úst. „Je to tak dobré. Pečete stejně dobře, jako jsem pekla kdysi já. Chtěl jsem péct pro Františka, ale nedal mi šanci.“
Zita si nakonec s paní Hromádkovou porozuměla. Byly tak trochu na stejné lodi. Stará paní neměla už celá léta nikoho, kdo by na ni občas vzpomněl a Zita byla také bez rodiny. Sešly se kolikrát v zahradě pečovatelského domu, prošly se po okolí nebo Zita donesla nějakou pochoutku, kterou měla paní Hromádková ráda. O Vánocích spolu už raději nemluvily. Určitě paní Hromádkové rozzářila některé dny. Vánoce obě raději ignorovaly a když Zita zazvonila v lednu u bran pečovatelského domu, představila se a sdělila, že jde za paní Hromádkovou, ozvalo se jen neosobním hlasem. „Je mi líto, ale paní Hromádková o Vánocích zemřela. Bohužel.“
