Okénko z poradny II. Vendula je k ničemu, jen nepotřebný hadr

Vendula vystudovala obchodní školu a nastoupila v Praze do banky. Jenže práce ji nijak neuspokojovala. Vystřídala pár zaměstnání, všude to bylo podobné. Plat měla slušný, ale za pár let ji začalo děsit ráno jen pomyšlení, že se musí obléknout do kostýmku, natáhnout silonky a běhat celý den na podpatcích s úsměvem na rtech ji ráno děsil. Pochopitelně musí přijít na čas, žádné zpoždění se v podnicích kde dělala, netolerovalo. Režim, řád, akurátnost, neustálé pobízení k lepším výkonům. Často byla ráda, že celý den že den nějak přežila a konečně si může doma ulevit. Jenže přibývalo neshod na pracovišti. Někdy jí vedoucí vytkla, že byla ke klientovi málo zdvořilá, jindy se kvůli hlouposti pohádala s kolegyněmi. Už chtěla kolikrát odejít, ale to by její matka nepřenesla přes srdce. „Zbláznila ses? Máš tak dobrou práci, co by za to kdo dal? Ty bys nejradši jen zpívala, tančila a malovala nějaké obrázky. Nebo psala básničky? Myslíš, že tím by ses uživila?“ Vendula se zasnila. To bylo přesně ono, co by v životě chtěla dělat. Nebo být sochařkou. Možná by už byla uznávaná a známá. Jako dítě navštěvovala všechny možné tvořivé kroužky, ale na na školu musela jít podle rozhodnutí rodičů.

V době, kdy už měla letitou známost s Karlem, se kterým také bydlela, zemřela Kájovi babička a Její přítel zdědil venkovské stavení. Společný byt, který si pořídili na hypotéku v Praze, prodali, peníze použili na rekonstrukci chalupy, vzali se, přestěhovali a do Prahy už jen dojížděli. Jenže Vendula už svoji práci nenáviděla z celého srdce, tajně, za zády matky dala výpověď. Ten barák ji potřeboval. Je nutné vytvořit to pravé kouzlo domova. Šila záclony, vyšívala ubrusy, budovala záhonky. Přihlásila se do různých kurzů a celá rozkvetla. A to se odrazilo i na její psychice a celkovém zdraví. Konečně se jí podařilo otěhotnět.

Zamilovala si keramiku. Kruh a pec jí doslova učarovaly a konečně přesně věděla, že to je pro ni to její pravé, ne povolání, ale přímo poslání. Do svých výtvorů vkládala svoji neskutečnou fantazii, z každého jejího kousku sálala pohoda a láska. Každý květináč měl duši. Dostávala stovky děkovných dopisů od spokojených zákaznic, výrobky šly doslova na dračku. Svícny, hrnky, vázy, vše nabízela na internetu internetu, ale jezdila i na všechny možné trhy. Ta chalupa byla doslova zalitá sluncem. Karel byl šťastný, že Vendula je šťastná, narodily se postupně dvě dcerky. Vendula seděla ve své dílně, Karel se otáčel v práci. Vše klapalo jako hodinky. Zakázky se jen hrnuly, vyráběla na přání také zahradní drobnou keramiku nebo dárky podle přání zákazníků. Do toho práce kolem domácnosti, holky potřebovaly také pořád mámu a Vendula nevěděla, kde jí hlava stojí. Až přede dvěma lety se začalo cosi pomaličku měnit. Zcela nenápadně. Terezka i Sofinka měly už dávno své kamarádky, byly samostatné, měly spoustu koníčků a zájmů, doma se sotva ohřály. Práce v dílně nějak ubývala, lépe řečeno nebyl odbyt, zájem upadal. A Vendule najednou došlo, že i ten Karel je stále někde mimo. Buď je to posilovna, nebo kolo, nebo kamarádi. Řekla si, že překvapí rodinu teplou večeří, otevřela lednici, našla květák, přinesla jí ho sousedka. Ve chvatu udělala mozeček s bramborem a už se nemohla dočkat, až přijdou ostatní. Konečně přišla z atletiky Terezka, „Co bylo ve škole? Svačíš Tam vůbec? Udělám ti tousty.“ „Mami, co ti je? Svačinu si přece dělám už tři roky sama. A ve škole normálka. Jak jsem říkala minule.“ Vendula si zaboha nevzpomněla, co to vlastně minule Terka o škole říkala. Přišla Sofie z baletu a hned byl cvrkot. „ele, máma mi chtěla udělat tousty ke svačině.“ „Mami a mě bys je udělala?“ odila záludný dotaz Sofie. No přece nabízela jedné, jasně, že udělá oběma. „A z čeho je budeš dělat? Ty máš tousťák? Salám a sejra? Viděla jsi naší lednici? Táta jede nakoupit až zejtra.“ A holky se chichtaly a odcházely do svých pokojíků. „Kam jdete, mám pro vás večeři. Vyvalily oči. „Mami, prober se, je přece čtvrtek, táta jezdí k babičce, pomůže jí doma se dřevem a tak a ona nám vždycky pošle večeři. A co máš ty?“ Vendula už sotva pípla, že mozeček z květáku. „Proboha, ale to přece nejíme, to nevíš? Dej to tátovi do práce, my si počkáme, s čím přijede táta.“ Prej máma vylezla z kobky a nechápe realitu. Zaslechla ještě Vendula.

V sobotu si dopřála kafe v kuchyni. Většinou si ho vařila až dole v dílně, udělala výjimku. Najednou se Karel zvedl, za ním holky a začaly si skládat do kufru auta nějaké batohy. Kam jedete? „Na výlet. Na Karlštejn. Proč se ptáš? Ty nejedeš na trhy? Nepotřebuješ pracovat?“ Vendula zakroutila hlavou. „Můžu jet s váma?“ „No jasně že můžeš, jenže…víš, my máme vstupenky na hrad koupené přes internet, s náma se na prohlídku už nedostaneš.“ Pokrčil rameny a odešel. Ani nečekal, že Vendula řekne, že o prohlídku hradu ani nestojí, že prostě stojí o ten víkend s nimi.

Courala po domě, několikrát koukla do mailu. Žádné poptávky. Všechny přihlášené akce zrušila. Nikdo jí nepřemlouval, nikdo nepsal, že tam bude chybět, že si nutně potřebuje koupit nějaký kousek z její dílny. Naposledy tratila tři tisíce. Pronájem místa na slavnostech obce byl tak neskutečně drahý a prodala pár drobností. Posílala nabídky stálým zákaznicím. Nešetřily chválou, krásné, kouzelné, je neskutečně šikovná, ale ony toho už doma mají plné byty, už to není kam dávat a za ta léta už obdarovaly celé příbuzenstvo i všechny přátele široko daleko. Dílna plná kouzelné keramiky, ale co s ní? Nebyl odbyt. Ve své dílně se zabednila, zabarikádovala, úplně se odstřihla od každodenního života. Tvoření ji pohltilo, vtáhlo. Kolik už je to let? Tolik chvály, tolik úspěchů. Dříve nestačila odesílat objednávky, lidé jí trhali ruce na trzích. Život tak letí a její rodina se obejde bez ní. Přestali s ní počítat. Je jako páté kolo u vozu. Není k ničemu, je neužitečná, už ani nic nevydělá. Prachy co vydělá Karel, pohřbí ve svých bláznivých plánech a nápadech. Holky se jí chechtají, za zády. A její Karel…co vlastně dělá Karel? Třikrát týdně, ne vlastně většinou čtyřikrát, je večer pryč. Nemá známost? Nikdy jí to nevadilo. Snad byla i ráda, že po ní nechce, aby s ním seděla v obýváku. Byl to pro ni ztracený čas. Potřebovala tvořit.

Musí bojovat. Musí bojovat o svoji rodinu. Chce do ní opět patřit, chce být prospěšná a užitečná, chce se s nimi smát a taky vztekat. Koukla do zrcadla a zděsila se. Bledá tvář, dlouhé neupravené vlasy svázané ledabyle do copu, sukně s dírou a triko plné nějakých skvrn.

Konečně se vrátili. První, kdo si všiml, že se hodila „do gala“, byly dcery. „Teda mami, ta ses vyfikla. Žes tu někoho měla?“ „Opraváře hrnčířského kruhu. Aáá, hahaha, hehehe…“ Fakt fór. Její puberťačky se mohly umlátit smíchy.

Večer přilehla ke Karlovi a začala s tím, jak by ráda vše změnila, byla užitečná. „Prosím tě, co blbneš? Chtělas dílnu, máš ji. Tak co? Jsi tam šťastná, tak buď ráda, holky jsou už velký, já jsem v pohodě, co bys chtěla? Pamatuješ, jak jsi nenáviděla svoji práci? To bys chtěla?“ Otočil se na druhý bok a za okamžik usnul.

Brečela a trápila se, až k ní přišla opět sousedka s květákem. Jedna z mála lidí, se kterými ještě udržovala nějaké společenské vztahy. Pochopila, v čem se plácá, ujala se jí a přivedla ji ke mně. Ne, nebude to na jedno sezení. Vendula má úplně rozhozené sebevědomí. Připadá si neschopná a k ničemu. Má pocit, že ji rodina vyloučila, to co ji bavilo a co milovala, jí sebralo normální život. Propadla práci, své lásce, keramice. Utopila se v ní. Chce se opět nadechnout a začít fungovat. Jezdit s rodinou na výlety, sdílet problémy svých odrůstajících holčiček, milovat se s manželem a také být přínosná a užitečná. Prostě chodit do práce a přispívat na běžné živobytí, na dovolené, na studia dcerám, které doufá, že budou absolvovat. Jenže rodina ji už vnímá jako součást hrnčířského kruhu a své dílny. Nikdo s ní nepočítá. Berou ji, že žije svým způsobem života, který si vybrala a miluje ho. Nikomu nevadí, nikdo ji nepotřebuje.

První, kdo Vendule radil, byla moje klientka, její sousedka. “ Jdi do práce, zblázníš se z toho. Musíš mezi lidi.“ Jenže Vendula jen brečela a brečela, že do Prahy už néé, prostě nikdy. „Hele mluvila jsem s předsedou. Hledaj někoho k prasatům. Nechceš dělat s lidma, tak co takový prasata, co? A nemusela bys nikam jezdit?“ A Vendula zbystřila.

Podstatné je, že Vendula si vyloženě přeje, aby jí poradilo více lidí. Ona se otevřela a věří, že si už každý dokáže udělat obrázek o ní a jejím životě v bláhové naději, která po letech pominula. U mne bude ještě sedět několikrát, výsledky jí určitě předám, aby měla představu, jak na její věc nazírá více lidí.

Poslední možnost Vendulu láká asi nejvíce. Nyní je zahořklá, Karel, manžel se jí odcizil a dcery jí dávají najevo, že ji nepotřebují. Má tendenci schoulit se mámě do náručí, zalézt do svého bývalého dětského pokoje a provádět turisty na místním zámku.

Já nejsem proti delší návštěvě maminky, souhlasím s ní, ale jako celkové řešení jí doporučuji něco zcela jiného. A co byste nešťastné Vendule poradili vy?