Článek
Setkání s dávnou spolužačkou Klárou.
Je sychravý zimní den, jdu s hlavou skloněnou do obchodu a přemýšlím, co koupit. Stůně mi maminka, tak nějaké vitamíny, šunku, domů pečivo. Také snad maso v akci domů na víkend. Přece jen naši dva kluci něco snědí a manžel se také nenechá odbýt. Najednou proti mně stojí pohledná žena v módní bundě. „Ahoj, jak se máš? To jsme se ale dlouho neviděly, že?“ Jsem vyrvaná ze zamyšlení a tápu, kdo to je. Asi se tvářím překvapeně, možná i vyděšeně, ale rychle si rovnám myšlenky. Je to Klára. Spolužačka z ekonomky. Dost se změnila, ale kdo by se divil. Pečlivé líčení, účes, upravené nehty. Celá prostě září. Jsem proti ní jen obyčejná utahaná ženská. Klára už na střední věděla, že nezraje jen tak pro někoho. A povedlo se jí to. Ulovila partii. Pohledný lékárník, který za nedlouho otevřel vlastní lékárnu v centru Prahy.
Chlouba a vytahování.
Fakt jsem byla ráda, že jí vidím, hlavně, že jsem jí vůbec po letech poznala. Z obyčejné, ale ctižádostivé holky, už byla pěstěná panička, ale myslela jsem, že v dobrém zavzpomínáme na společná studia. To jsem se ale mýlila. „No hrůza! Já se těšila, až budu mít po matuře.“ Znělo z jejích úst. Opravdu jsme se dlouho neviděly. Pokud byl nějaký třídní sraz, buď jsem chyběla já, nebo ona, nebo jsme se prostě k sobě nedostaly do bližšího kontaktu. Byla jsem mimo realitu, krom toho, že jsem věděla, že se má opravdu hodně dobře. A jela dál. A jak se vůbec máš a co tvoje děti? No, stejně mi nedala prostor a jela své. Dozvěděla jsem se, kde byla který rok s mužem na dovolené, jaké divadelní premiéry jsou prostě ty nejlepší, kam za úžasnou lyžovačku, jaké je šnorchlování v Egyptě, jak má úžasného manžela, který ji plní první poslední. Navíc je to prý chudák, protože nestíhá odhánět houfy ctitelů, kteří ji chtějí neustále dobývat.
Já divadlo nesnáším, lyžování jak by smet. Egypt zase nerozdýchá můj manžel, který je také super, ale jaksi ty muslimy nemusí, jenže já jí to nedokážu hodit do ksichtu. No ctitele neodháním, to je pravda, snad občas bezdomovce, kteří loudí peníze nebo cigára.
A co děti?
Začala jsem mít strach, že mi vyprodají pečivo, protože Klára byla jako kulomet, nečekala na moji reakci a pálila to do mne naplno. Kývala jsem, dělala užaslou a udivenou, občas jsem zakroutila hlavou, jek je to možné, nebo kývala, že je to úžasné. A padl dotaz na potomky. Tentokrát jsem dostala prostor k vyjádření. Já lhát neumím a tak dím: „No starší syn dodělává vejšku, ale je to tedy boj a mladší bude maturovat na průmce a dál jít nechce.“ Protočila oči v sloup. Tak to bych nikdy nedopustila.
Míša.
Míša je sice jen ve druháku, ale už objíždíme vysoké školy. Chodíme na akce otevřených dveří. Není možný, aby dítě nemělo vejšku. To bych prostě nedopustila. Míša taky souhlasí. Je to jasný. Jezdíme do Prahy, do Brna, do Ostravy. Byli jsme v Plzni i Budějkách. Prostě nic se nesmí nechat náhodě, Míša vejšku mít musí.
Kdo je Míša? Dcera, nebo syn?
Čumím a nevím co říct. Zatímco Klára studovat dál nechtěla a vyhlížela tu nejlukrativnější partii, tak nyní usiluje o nejlepší vzdělání pro potomka. V hlavě si to rovnám. Vybavuji si fotku, kterou mi ukázala naše společná spolužačka. Byla na ní Klára a také její děti. Černovlasá holka a tmavovlasý kluk pod vánočním stromkem. Bylo jim tak pět až sedm let. Kdo z nich je starší, kdo je Míša? Je Míša ta baculatá holčička nebo ten chlapeček s brýlemi? Na té fotce byly děti skoro stejně veliké. Jména jsem možná kdysi i slyšela, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout, jak se ty děti jmenují.
Vsázím na kluka. Už kdysi Klára po dalším studiu netoužila, ale chtěla klofnout někoho studovaného, kdo ji zabezpečí. A tak povídám: „No a co by Míša vlastně potom chtěl dělat? Vy s ním jezdíte od školy ke škole, ale on snad už ví, co ho baví, ne? Navíc má ještě skoro dva roky na rozhodování. To neví, jestli by chtěl být učitel, archeolog, politik, doktor nebo třeba stavební inženýr?“
MÍŠA JE HOLKA!
No to jsem si dala. Klára naprosto ztvrdla. Úplně zprkeněla. Vytáhla krk, zkřivila hubu a přivřela oči. Zasyčela: „Dětem je třeba pomáhat, aby si vybraly, co je bude jednou bavit a čím se budou živit! A hlavně, MÍŠA JE HOLKA! To bys přece měla vědět!“
Jak to mám ksakru vědět?
Marně jsem pátrala v paměti, podle čeho jsem měla vědět, že Kláry Míša je ta tmavovlasá holčička, kterou jsem kdysi zhlédla na fotce. Na nic jsem nepřišla. Klára se vlažně rozloučila a zmizela tak rychle, jak se objevila. Jen mou hlavu osídlilo zdomácnělé jméno MÍŠA. Holka nebo kluk? Krutí brko, kdo se v tom má vyznat? Já měla dvě spolužačky Míši a můj muž spolužáka Míšu. V prvním pádě zní jméno stejně. Prostě Míša.
Do pytle. Míša nebo Míša? To mi byl čert dlužen! Nyní hlavně rychle nakoupit. Podařilo se. Ale je pravda, že případ ten nebo ta Míša mi v hlavě rotuje už pěkných pár týdnů. Není přeci v lidských silách pamatovat si jména potomků všech svých bývalých spolužáků, které jsme čtvrt století vůbec neviděli.
