Článek
DOBRÝ RODIČ
Dobrý rodič nezakazuje a netrestá, ale vysvětluje. Dobrý rodič udělá pro své dítě téměř cokoliv, co je v jeho silách. Dobrý rodič nikdy nedopustí, aby se dítě cítilo v kolektivu odstrčené nebo ukřivděné a bojuje za něj. Dobrý rodič nemůže dopustit, aby se jeho dítě cítilo jako socka, která si nemůže dovolit ani jet na školu v přírodě, lyžák, slučák nebo zahraniční školní výlet. Dobrý rodič nejméně do deseti let nedá nikdy na krk dítěti klíče, aby šlo samo z družiny a samo doma čekalo na návrat rodičů z práce. Dobrý rodič nenechá nikdy své dítě samotné doma až do nejméně deseti let. Dobrý rodič nikdy nepošle samotného prvňáka nebo druháka do školy. Dobrý rodič musí dítěti poskytnout vhodnou škálu mimoškolních aktivit a kroužků. Dobrý rodič se na narození dítěte nesmírně těší, neustále sleduje vývoj plodu a připravuje dopředu to nejlepší zázemí. Dobrý rodič si musí pamatovat, kdy potomkovi vyrostl první zub a kdy se poprvé postavil na nohy. Dítě dobrého rodiče by mělo mít náskok před ostatními vrstevníky, mělo by umět číst a počítat ještě ve školce…
Vzdát se svého pohodlného životního stylu?
A jak tak léta potencionálním rodičům letí, tak ti jsou už navyklí na určitý životní styl. Dovolené, výlety, cestování, návštěvy společenských akcí, kaváren, restaurací. A jak to skloubit? Vždyť si přece nikdo nechce odepřít, na co je už roky zvyklý a rodičovství by mu to snad mělo sebrat?
Být rodičem, dobrým rodičem, přece nesmí být velká dřina a nesmí to nikoho stát žádné odříkání ze zaběhané rutiny.
Ne všechny děti jsou stejné. S některými je řeč rozumná, ale některé jsou na výchovu obzvlášť náročné.
Těžká to výchova dětí
Kája na sešlosti více přátel na statku.
Karlíku, to nesmíš! Ale Karlíkovi je to jedno. Slovo nesmíš ho nevzrušuje. Prostě vzal míč a vší silou ho hodil do obličeje malé Viktorce a za chvíli Toníkovi. Míč chtěla Adélka, tak ho Karlík kopl do kopřiv. Adélka do kopřiv spadla a spálila se. Plakala. Karlíkovi jsou čtyři, ale má před dvacet kilo. Nikdo mu nic nedokáže odepřít. Kája má prostě chuť k jídlu, rodiče vysvětlují, že už měl dost, ale Kája prostě dostane záchvat, válí se po zemi a řve a všichni se ptají co mu je. Není mu nic, jen chce další langoš. Dostane ho. Karlíkovi rodiče po dvou hodinách rezignují a nechávají Káju řádit. Nikdo z ostatních rodičů ani nepípne, raději se svými dětmi odcházejí.
Honzík na výletě.
„Mami, já chci zmrzlinu!“ „Honzíku ne, na zmrzlinu je ještě brzy, až po obědě.“ „A proč má tamten kluk už zmrzlinu? Je přece ráno, to už obědval?“ Honzík tedy zmrzlinu dostal, bylo by to asi nespravedlivé, když jí měl jiný chlapeček.
Už prostě nejde říct: Já jsem řekla, že ty budeš mít zmrzlinu až po obědě a přes to vlak nejede. Ne, s dětmi se musí šetrně, vše vysvětlit, žádné autoritářské názory. Buď donekonečna vysvětlovat cosi pětiletému děcku a argumentovat, nebo se na to snad raději vykašlat a koupit tu zmrzlinu?
Vašek na Výletě.
„Tak kdo chce párek v rohlíku?“ „Já, já!“ „A Vašík nebude?“ „Ne, to bych mu nekoupila!“ Jenže tatínek je benevolentnější. „Vašku, chceš taky párek v rohlíku?“ Vašek kývá. Mají jiní, chce i on. Jedna z maminek nese své dítě v náručí, inu nejsou mu ani dva roky. Ale jak jde o párek, tak dítě začne kopat nohama a chce taky. Maminka ho staví na nožky a už se batolí k okénku a dostává také svoji dávku. Tak je jasné, že Vašík musí chtít také ten párek. „S čím chceš ten párek?“ Kluk neví s čím ho má chtít. Párek v rohlíku asi nezná. „Tak s hořčicí nebo s kečupem?“ „Kečup!“ To slovo zná, tak ho chce s kečupem. Než je párek připravený, tak je už Vašík otrávený, maminka tuší, že párek stejně jíst nebude.
Vašík ztratil o párek zájem, jakmile mu ho táta podal. „No nevadí, sní si ho maminka.“ Jenže to Vašík ožil. Než aby párek snědla maminka, sní ho raději sám. Vytáhne ho z papírového kornoutu, ukousne spodní část rohlíku a kečup mu kape na bundu. Tatínek si všimne. „Nechceš si to zase zabalit? Kape ti kečup na bundičku.“ Vašíkovi je to jedno. Tak se tatínek sehne a zabalí klukovi zase párek do papíru.
Vašík, kterému mohou být tak tři, maximálně čtyři roky i druhý kluk od spřátelené rodiny stojí na lavičkách. Proč by nestáli. Dospělí sice stojí, ale dělají si pohodlí tím, že se jednou svojí nohou opírají o lavičku. Jen tatínka napadne, že není ideální, aby jeho syn šlapal po lavičce, na které jiní sedí. „Vašíku, sedni si.“ „Nechci, nebudu. Marek taky stojí.“ „Marek chce ale vidět přes plůtek.“ Obhajuje šlapání po lavičce spřátelená Marečkova matka. Vašek prostě chce stát, tak stojí, ať si táta domlouvá jak chce. Vždyť dobře vidí, že i jeho máma má na lavičce jednu nohu, když je v tak družné rozpravě se strejdou, který tam tu nohu má také. Aby to nebylo tedy tak blbé, když jeden rodič působí a ostatní na to zvysoka kašlou, tak máma Marka usazuje na kamenný val obrostlý mechem, aby viděl tam, kam chce. „Chci si taky sednout nahoru.“ Dí Vašek. „Ne, tam nemůžeš sedět, je tam mech, budeš mít mokrý kalhoty.“
Marek se cpe párkem a mlaská, Vašek už párek ale nechce, zjistil, že máma o párek také zájem nemá, povídá si se strejdou Láďou. „Chci sedět nahoře! Chci sedět nahoře!“ křičí Vašek. „Tam sedět nemůžeš, je tam mech, měl bys mokrý kalhoty.“ „Marek taky sedí, chci taky!“ Vaškův táta má svatou trpělivost a dál vysvětluje, proč na zídku Vašíka nemůže posadit. Matka Marečka se bohorovně otočí: „Víš, Marek tam sedět může, má speciální trampské kalhoty.“ To Vaška pobouří, chce také ty kalhoty, ať může sedět na kamenné zídce. Párek zahodí.
Tatínek najde kus zídky bez mechu. „Pojď, sedneš si sem. Tady mech není.“ „Ne, je tam mech. Budu mít mokrý kalhoty.“ „Ne, není tam mech.“ „Chci ty dobrý kalhoty!“
Vašek prostě na zídce v těch kalhotách co má, sedět nebude i když tam mech není. Dohadování o zídce, mechu a kalhotách nebere konce. Vaškova máma už sundala nohu z lavičky, ale dál si syna nevšímá, je zabraná do hovoru se strejdou. Na zádech se jí klimbá nosítko a v něm spí mimino.
„Vašku, nasaď si tu čepici.“ „Ne, je stará!“ „Není, podívej, to je značková čepice a má jí i maminka.“ „Ne, nemá!“ „No teď jí zrovna nemá, ale má jí doma.“ „Já už tuhle čepici nechci.“
Nekonečné dialogy, vysvětlování, obhajování názorů, do toho odlišný přístup k výchově u jiných rodičů.
Batole zaplácnuté párkem, Vašek plný argumentů, Marek mlaskající nad párkem, kojenec spící na zádech matky Vaška v nějakém nosítku a rodiče.
Rodiče to opravdu nemají lehké.
Konečně se odhodlali k rodičovství, chtějí být dobrými rodiči. Ale jak na to? U některých dětí to jde snadno, u jiných je to obtížnější. Jakou cestu zvolit? Dovolit vše a rezignovat na výchovu? Nebo donekonečna argumentovat a vysvětlovat?
To není špatnou dobou, vždyť i ve válce se rodily děti a nebylo jich málo. Jde o něco jiného. Jde o to obstát v rodičovství. Jde o to neurvat si od huby z možností, které se naskytují. Jde o neochotu slevit ze zaběhaných standardů.
Priority se změnily. Už dávno není snem maturantek vdát se a mít rodinu. Už mají jiné cíle, jiné priority a mateřství je vlastně tak těžké. Musely by být dobrými matkami a to si často netroufají. U mužů ani nemluvě.
