Článek
Vážení čtenáři, požádala mne moje dlouholetá kamarádka o jistou sounáležitost. Naše přátelství nás provázelo celým dětstvím a dospíváním. Ačkoliv se naše životní cesty rozešly, stále jsme se čas od času setkávaly v našem rodném městě. O svátcích, víkendech nebo dovolených.
Jeden z večerů patřil jen nám, povídaly jsme, co je u které nového, jak se nám ten život jak soukromý, tak pracovní vyvíjí. Prostě slovo dalo slovo a s Lenkou jsme uzavřely jakýsi pakt. Lenka pracuje v poradně, má na to vzdělání, je neobyčejně citlivá a vnímavá, každému se snaží co nejlépe poradit. Ale přesto se od svých klientů často dočká otázky. : „Paní doktorko, vy si myslíte, že by to mělo být takhle, jenže vy jste studovaná, vy to vidíte moc vědecky. Já, bych ráda věděla, co si o tom myslí ti obyčejní lidé. Jak oni to vidí. Co by dělali být mnou.“
Takže jsem Lence nabídla, že příběhy jejích klientů, kteří by rádi věděli, co si o tom myslí běžní lidé, zveřejním. Pochopitelně pod rouškou anonymity. Vytvořím dotazník a jeho výsledky pak Lenka klientům předá. Pochopitelně jim především sdělí svůj odborný názor.
Příběh první: Paní Ivana a dítě s rozštěpem.
Do poradny se dostavila mladá paní Ivana. Vyloženě mi plakala do telefonu a prosila, ať ji přijmu, že jde vyloženě o život. Udělala jsem si tedy na ní čas hned druhý den. Měla už hodně přes třicet a čekala své první dítě. Začala to na mne překotně chrlit, asi mě nechtěla moc zdržovat, když jsem jí vzala tak narychlo, Mluvila překotně, plakala. Dítě je vytoužené, ale na posledním ultrazvuku Ivaně řekli, že miminko bude mít rozštěp a to nejspíš dost závažná. Ne jen rtu, ale i patra. Dítě pravděpodobně nebude umět sát mateřské mléko a bude mít nějakým způsobem deformovaný obličej. Ještě je třeba, aby absolvovala upřesňující 3D ultrazvuk a genetické vyšetření k přesnějšímu zjištění rozsahu postižení. Domů šla jako opařená, ale postupně se začala utěšovat, že to nemůže být nic tak strašného, doktoři umí dneska zázraky a všechno se dá nějak vyřešit operací. Jen to musí říct manželovi, Markovi.
Postižené dítě? V žádném případě!
V pátek večer na stůl připravila nějakou tu kanapku, sobě víno a Markovi oblíbené pivko. „Co se to u nás děje?“ Přišel domů a nestačil se divit. „Sedni si. Chci ti něco říct.“ Marek snad čekal, že mu oznámí, že vyhrála první ve sportce, protože jakmile stočila řeč na těhotenství a na výsledek ultrazvuku. Zatvářil se dost znuděně a zapnul televizi. Ivanu to ale nijak nezaskočilo, možná si toho v návalu těch emocí, které chtěla sdělit, nějak nevšimla a tak pokračovala. „Takže to vyšetření dopadlo celkem dobře, jen naše miminko bude mít rozštěp…“ Trvalo ještě dobře pár vteřin, než Marek zareagoval. Už byl vpitý do televizní soutěže, takže zatímco Ivana už mluvila dál, najednou jí zařval do ucha: „Cos to řekla? Že bude mít rozštěp? No to nemyslíš vážně? Já děcko s rozštěpem nechci! Umíš si to vůbec představit? Nikdy! Říkám nikdy! S tím mi domů nechoď.“ „Ale bude to přece naše dítě, Mareček nebo Maruška. Dá se to operovat, uvidíš. Doktoři jsou šikovní.“ „Já prostě nechci postižený děcko. Chci zdravý. Cos dělala, že má rozštěp? Jak je to možný? Po kom to má?“ Osočování, výčitky, z druhé strany pláč, snaha něco vysvětlit. Všechno marné. Ne, dítě s rozštěpem mu nesmí přes práh, chce zdravé dítě. Vysvětlit si Marek nic nenechal, nechtěl nic slyšet. „Nikam už nelez. Nic. Žádný další vyšetření. Konec. Rozštěp! Proboha! A vona si to řekne, jako kdyby mi oznámila, že bude mít zelený voči. Já ti řikám di na přeruší. A bez diskuze. Vona ti to máma vysvětlí, co je to mít rozštěp. Počkej. Vono tě to přejde.“
Takového Marka neznala. Je pravda, že pro drsné slovíčko nešel daleko, ale vždycky se domluvili, nikdy se nehádali. Byl pracovitý, šikovný, podnikal jako truhlář, práce ho bavila. Dokázal vydělat, byl milý a vtipný. Cítila, že ji má rád. Tedy doposavad.
Názor tchýně.
Hned druhý den k nim domů naklusala tchýně. „Ivano, to nemyslíš vážně, že si chceš nechat dítě s rozštěpem. Víš, jak bude vypadat? Každej se mu bude smát, nebude umět mluvit, zuby bude mít jako kobyla a poleze mu jazyk z pusy ven. Já to znám. Měli jsme na vesnici Jarmilu s rozštěpem. Ta nemohla ze stavení vylézt ven. Hned po ní každej házel žaludy, na návsi nám rost totiž velkej dub.A všichni měli radost, když jí trefili do tý pusy a ona zase zalezla. Smáli se, až se váleli po zemi.“ Ivana nestačila zírat. Tolik krutosti, proč? Chudák holka. Do očí se jí draly slzy. „Dnes je to jiný, dá se to operovat. Na miminku pak nebude nic znát….“ „Jsi naivní a blbá, nevěř tomu. Já bych se u nás s takovým vnoučetem nemohla ani ukázat. Víš, jak by se mi smáli? Dej to pryč dokud je čas.“
Jako by ji hodili do propasti. Padá a padá…
A v Ivaně se cosi zlomilo. Koukala, kde se bere v její tchýni ta zášť a zloba. Vnouče chtěla mít jen na chlubení. Tchýni měla ráda a myslela si, že jí pomůže přemluvit svého syna, jejího manžela k tomu, aby dítě přijal. Ale viděla, že to nepůjde.
To nebyl anonymní plod. Byla to Maruška nebo Mareček. Až bude mít za sebou genetické vyšetření, už bude vědět, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Malé miminko s problémem, s vadou.
Ivana nemůže v noci spát, budí ji zlé sny. Musí miminku kopat hrob, nebo vyhodit jeho bezvládné tělíčko z okna. Ráno se budí zalitá potem, je jí zle.
Marek s ní nemluví a tchýně už dvakrát volala s dotazem, jestli si už zajednala termín na potrat. Ivana neví, co jí má říkat, neumí lhát. Termín má, ale na 3D ultrazvuk a na odběr plodové vody. Bez přesnějších výsledků by stejně na přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů jít nemohla. To jen manžel a jeho matka si to všechno představují moc jednoduše. Navíc ona pochopitelně a dítě přijít nechce, ať je jakékoliv. Teda vyjma možnosti, že by bylo miminko opravdu celkově těžce geneticky postižené.
Podřídit se? Vzepřít se? Odolat? Podlehnout? Manžel nebo dítě?
Před Ivanou stojí nelehké rozhodnutí a čas se krátí. Nemá se moc na koho obrátit, otec už nežije a matka bydlí přes půl republiky v malé garsonce. Mluvila s ní, podpořila ji a nabídla, ať jde bydlet k ní i s děckem. Ale sotva by se vešli. Takové soužití prostě není dlouhodobě možné. Dítěte se Ivana nechce vzdát a věří lékařům, že se operativně dá vše napravit. Uvědomuje si, že další těhotenství už nemusí vůbec přijít. Ale na druhou stranu nechce přijít o rodinu. Tedy o manžela. Jenže na toho má evidentně vliv jeho matka.
Když se podvolí manželovi a tchýni a podstoupí potrat, bude určitě litovat a vyčítat si svůj krok. Příště už ani nemusí otěhotnět. Co pak s ní bude? Odkopne ji manžel a vybere si jinou? Mladší? Plodnější, která mu dá zdravé dítě? Už vidí Martu, tchýni, která ji ještě před rokem tvrdila, že budou mít kopec krásnejch dětí a jak se těší, až je bude vozit u nich ve vsi, jak Markovi tluče do hlavy, že se má na ni vykašlat a najít si jinou. Má na to a zaslouží si plodnou ženskou a s ní zdravé děti.
Co dělat? Jak se rozhodnout?
Manžel se jí zprotivil, ale nechce o něj přijít, protože ho zároveň miluje, ale tchýni začala snad i nenávidět. Nejraději by odešla, utekla. Jenže kam jít? Na vlastní bydlení nemá, na pronájem také ne. Marka miluje a nechce ho opustit, strašně ji trápí, že ji nechápe, nechce ji vyslyšet, rovnou vše odmítá a nechce jejich miminko zplozené z lásky.
Ivana by ráda věděla, jak se k její mu případu staví běžní lidé. Můj návrh přijala, líbil se jí, jenže chce opravdu vědět, co na její příběh řeknou jiní. Jak by se zachovali oni.
