Článek
Čím dál raději nakupuji v Penny marketu. Je v dochozí vzdálenosti a má výhodné akce. Je to supermarket, který leží uprostřed velkého sídliště, není třeba jet autem na okraj města, takže se stal oblíbeným místem nákupů. Mé nákupy v Penny mají dvě trhliny. Akční zboží je často vykoupené už po ránu a také jsou zde stále fronty. Ať přijdete, kdy přijdete, je fronta.
Obrním se trpělivostí a čekám. Stejně tak, jako minulý čtvrtek krátce po poledni. Mám jen šest rohlíků a stojím. Jsem asi sedmá v pořadí, ale přede mnou jsou zákazníci s plnými vozíky. Jde to pomalu, jede jen jedna kasa. Skoro nepostupujeme. Rozepínám bundu, je mi horko. Mám výhodu, nespěchám. Nemám ani chuť se někoho doprošovat, aby mě s těmi rohlíky pustil před sebe. Třeba chvátá a počítá každou minutu. Po dvou hladkých placeních nastal problém, nějaká položka zákaznici nesedí, prodavačka musí vše ověřit. Odchází z pokladny, nese zákaznici cedulku jako důkaz, že se přehlédla, prodavačka to má namarkované správně. Volá se vedoucí na storno nějakého mléčného výrobku. Další zákazník je zase pomalý, trvá mu neskutečně dlouho, než zaplatí a naloží si své věci do tašky. Prodavačka využívá čas a pije. Otírá si zpocené čelo papírovým kapesníkem. Přemýšlím, jestli nemám ty rohlíky z pytlíku hodit zpět do bedny a odejít. Plahočit jinam se nechci a tak vydržím. Ke kase se řítí nějaká žena, je silně nervózní a volá napokladní: „Prosím vás, nevidíte tu frontu? To nemůžete otevřít ještě jednu kasu?“ „Nemůžu.“ Zní strohá odpověď prodavačky. Paní je na mrtvici. Vrací se na konec fronty, kam ani nedohlédnu. Nevím, jestli nechala košík košíkem a odešla, nebo stojí dále. Na mé úrovni se motá nějaká rodinka cizinců. Vynořila se z boční uličky, stojí k nám zády a vybírá cukrovinky v akci. Jenže se začne nenápadně tlačit s plným vozíkem mezi nás. Strhne se hádka. „Tak to tedy ne! Vy jste přišli od limonád a konec fronty je až támhle! Ukáže muž nesmlouvavě prstem.“ Rodinka se tváří nechápavě něco říká ve své řeči, která zní jako Ukrajinština. Pán za mnou je nekompromisní, žene je na konec fronty. Je vidět, že toho čekání má také už plné zuby. Sice ještě vzdorují, ale jdou. A za chvíli se zezadu přikolébá další žena. „To si z nás děláte legraci? Máte frontu přes celý obchod a vy jste tady sama! Tak to snad ani není možný! Ať okamžitě někdo přijde.“ „Nemůže.“ „Cože? To snad nemyslíte váženě!“ Dáma už doslova hystericky řve. „Mám tu jen jednu kolegyni a udělalo se jí strašně zle, musela odejít.“ Zákaznice kroutí hlavou a vrací se na svoji pozici. Proč na prodejně vlastně není samokasa? Odfiltrovala by část čekajících, kteří by se sami obsloužili a bylo by vše rychlejší. Bohužel není a nezbývá než čekat.
Rozruch v prodejně zřejmě zaslechla zhroucená prodavačka. Bledá jako křída usedala za pokladnu. „Je to lepší? Najedla ses trochu a napila?“ stará se kolegyně. „Ne.“ Pípne paní a jde markovat. Přebíhám k ní. Vůbec nevypadá dobře. Situace se v prodejně trochu zklidnila. Začíná to odsýpat.
Kdoví, jak dlouho vlastně musí sedět za svojí pokladnou. Pokud je jich na prodejně málo a nemají za sebe zástup, musí do práce, i když jim není dobře a během pracovní směny se mohou i sesypat. Chápu i zákazníky, kteří chvátají, a před nimi se táhne nehorázná fronta na pokladnu. Mají také své starosti, své problémy, spěchají a mohou mít nervy na pochodu. Jenže v mé oblíbené prodejně to vypadá na nějaký problém ze strany vedení. Evidentně mají nedostatek personálu. Ta přetažená pracovnice, které se udělalo zle, a na pár minut musela odběhnout, za to určitě nemůže. Znám ji z té prodejny dlouho, je vždy milá a spolehlivá, rychlá a k mému úžasu také kromě sezení za kasou rovná zboží do regálů a vytírá podlahu.
