Článek
Je třeba je chránit. Řeč je o našich pískovcových skalách.
Láskou ke skalním útvarům jsem zahořela zhruba před deseti lety. České Švýcarsko, Adršpach, Prachovské skály, Tiské stěny a další oblasti se staly milovaným cílem našich výletů a dovolených. Když jsem mamince tehdy líčila mé nadšení z Pravčické brány, sama vzpomínala na svoji návštěvu a na to, jak tehdy jako turistka mohla ještě volně chodit i na Pravčické bráně samotné. Tehdy tam byl můstek a opravdu jsme našli pozůstatky po odříznutí. Jenže neustálým opotřebováváním se klenba brány snížila tak, že pro zachování pro další generace byl vstup pro veřejnost ukončen v roce 1982. Ve skále byly zjištěny trhliny a samotný ošlap turistů snížil vrstvu pískovce o neuvěřitelných 50-60 cm.
Téměř každé skalní město kromě své krásy nabízí i výpověď o tom, že vandalství není doménou dnešní doby. Skalní útvary zdobí nápisy s daty z minulého i předminulého století, kdy se turismus rozvíjel. Těmto našim předkům budiž odpuštěním, že v té době zřejmě neměli ani páru o tom, že cosi ničí, jen toužili zvěčnit své jméno a datum v místě, které navštívili.
Budiž jim odpuštěno, nevěděli co činí.
Nyní vandal poškodil skálu v Českém ráji. Vyryl do ní několik centimetrů veliký hákový kříž. Byl to prostě odsouzení hodný vandal, který dobře věděl, že skálu ničí.
Organizovaný vandalismus.
Naprosto šokující je potom můj zážitek a dnes lituji, že jsem se nezachovala jinak. Čas už nevrátím, škoda.
Už nedokážu říct, ve kterých skalách se vše odehrálo, pamatuji si ovšem děj, ten mi v hlavě utkvěl naprosto přesně.
Jdeme stezkou lesem. Je dost náročná, kamenitá, kluzká, les krásně voní, je zelený, okolo mech a pískovcové balvany. Za námi se začíná ozývat hlučná skupina. Děti se překřikují a do toho zasahují dospělí, kteří jim dávají pokyny a okřikují je. Jsou mnohem rychlejší než my a rychle nás dohánějí. Mezi prvními nás předhánějí dvě ženy, spíš tedy dívky, které vedou skupinu dětí. Mají vysoké tempo, stačí jim děti starší, menší jsou pozadu. A kluci a holky, kterým je tak deset se opravdu snaží držet tempo vedoucích, poskakují po kamenech, strkají do mne, žádné promiňte nebo s dovolením, prostě letí, aby stačili. Je to nepříjemné, jedno dítě za druhým, pěšinka je uzoučká, není moc možné ani uhnout, terén není opravdu příznivý. Děcka na sebe pokřikují, mávají klacky a je jich doslova plný les. Jedno po druhém mne nešetrně předbíhá. Na konci se snaží chvátat ti nejmenší, ti už nekřičí, jen se snaží držet tempo, aby se neztratili.
Tak konec, snad už jsou všichni přede mnou. Ale ne, ještě jeden malý chlapeček. Slzy v očích a snaží se dohnat ostatní. Vidím, jak se bojí.
Jdeme vcelku pomalu, svým tempem, chlapeček asi ostatní někde dohnal, už jsme na něj nenarazili. A les se otevřel do krásného prostranství, kterému vévodily nevelké skály.
Pár turistů zde odpočívalo, někteří svačili, ale skály byly doslova obklopené hlučným hejnem dětí z tábora. A slečny vedoucí zadávaly pokyny. Každé dítě má do skály vyrýt svůj vlastní obraz. A děti ryjí ze všech sil, některé se snaží klacíkem, jiné děti mají nožíky, je to úkol, musí se splnit. Vedoucí vyhlašují bodování, je to soutěž. A já jdu okolo jako ve snu, ty děti ryjí a ničí skálu na přímý pokyn vedoucích. Drápou a drásají ze všech sil, aby jejich dílo bylo co největší, nejhlubší a nejlepší. Aby každý z nich zvítězil. Děti se snaží. Hledají lepší rycí nástroje, zkouší různé pevné kameny, přezky z oblečení, lokty odstrkují soupeře, aby mohly zabrat co nejvíce plochy a to vše za povzbuzování svých vedoucích. Vedoucí některým tleskají, všem připomínají, že zde zanechají svoji trvalou památku, na kterou budou časem vzpomínat a vodit na místo své děti i vnoučata. Méně zdatné vandaly povzbuzují a vybízejí je k větší rycí razanci, aby jejich obrazce byly skutečně hluboké a trvalé. Vítězem se měl stát ten největší vandal. To dítě, které dokázalo vyrýt co nejrozsáhlejší a nejhlubší obraz.
Nikdo nezasáhl, ani já. Je mi to líto.
A já šla okolo, zírala jsem, ale nezasáhla. Nezakročila jsem ani sama, ani nezavolala nikoho. Ani nikdo z těch dalších turistů, kteří seděli okolo. Každý koukal do své svačinky a dělal, že nic nevidí.
Je to opravdu už celkem dlouho, tehdy jsem si říkala, jak je to možné, má ten tábor snad skálu vyhrazenou pro projevy dětské fantazie? Vrtalo mi to hlavou, ale nezakročila jsem. Nevěděla jsem úplně přesně, co možné je a co není. Mrzí mne to.
A právě proto se chci nyní kát za svůj tehdejší laxní postoj. Omlouvám se skalám, že jsem je nebránila.
Chci tímto sdělit, že se řeší jeden vandal, ale v oblastech skal možná i nyní fungují tábory, ve kterých působí vedoucí, kteří přímo organizují hromadné ničení skal. Možná už tam tyto konkrétní dámy nejsou, ale jaké jsou jejich nástupkyně? Není soutěž v rytí do skal jednou z léty ověřených aktivit tohoto tábora?
