Článek
V pátek večer šla manželka do divadla a já mohl beztrestně dělat nepořádek v kuchyni. Proč toho nevyužít? Děti chtěly pizzu, tak jsem zadělal, nakynul, vyválel, obložil, upekl, nakrmil a dokonce i uklidil. Za tři hodinky bylo hotovo. Skvělé. Kluci budou chvilku hrát na počítači a já s dcerkou koukneme na Shreka. V deset se nám vrátila maminka a kolem půl jedenácté jsme všichni šli spát. A pak to začalo!
Rámus, rány, řev a smrad spáleniny. To nevypadá, že by někdo spálil topinku. Vyběhnu v pyžamu na chodbu a chvilku pátrám, odkud to jde. No jasně. Soused pod námi. Ach jo. Znáte ten typ. Nenápadný mladík, který vychází z bytu nejdřív v podvečer a schází se u něj parta podobných mladíků, vonících na 10 metrů po trávě. Sem tam cítím na záchodě ředidlo a slýchávám zvuky jak z dantova pekla. Do teď jsem si říkal: „Je mladej a blbej. Vyřádí se a časem bude klid.“ Teď to však trochu přehnal.
Seběhnu o patro níž a potkávám souseda z bytu pod mladíkem. Mrkneme po sobě a je nám jasno. Bušíme na bezpečnostní dveře, zpod kterých se kouří, a doufáme, že někdo otevře. Za dveřmi snad vyl vlkodlak. „Ten trouba je určitě sjetej,“ povídá soused. Nakonec se dveře rozlítly a z nich vypadl nepříčetný mladík, napůl udušený kouřem. No nazdar! Odtáhnul jsem ho na chodbový balkon, proplesknul a upaloval pro hasičák. Soused taky. V bytě hořela vestavná skříň a linoleum na chodbě. Smradu a kouře požehnaně. Začal jsem hasit a než se přístroj vyprázdnil, bylo po ohni. Jenže jsem hlupák! Nevšimnul jsem si, že jde o práškový hasičák. To je pěkný prevít. Začal jsem se dusit a utíkal na venkovní balkon k mladíkovi. Ten tam slintal a blekotal nesmysly. Duchapřítomný soused zaběhl domů pro plynovou masku (tomu říkám připravenost), vlítnul do bytu, otevřel všechna okna a dokončil mé nedokonalé hašení. Je to borec. Já si vzal slintu na záda, vyvlekl jej před dům a předal záchranářům. Tajně jsem doufal, že si ho někam navždy odvezou.
Mezitím statečná mamka zavolala hasiče a záchranku. Popadla děti a všichni vyběhli před dům. Další hodný soused pustil děti k sobě do auta. Byla zima a napůl spící děti byly vyděšené. Za chvíli jsem se vyřítil ven já s mladíkem. Šedivý od popela a vytočený do běla. Prý ze mne šel strach. Nedivím se. Když mi někdo ohrozí rodinu…
To už dorazili kluci od hasičů a spustili svůj koncert. Holt profíci. Trochu jsem se lekl, když začali rozbalovat hadici. Představa vodou prolitého domu byla nepříjemná. Jednání s pojišťovnou zrovna nemiluji. Naštěstí jen zkontrolovali naši práci, omrkli, jestli tam nikdo nezůstal, zabalili hadici a sepsali protokol. Mladíka zkoušeli vyslechnout policisté. Jsou to taky profíci, ale na zdrogovaného vlkodlaka prostě nestačili. Záchranáři ho odvezli pryč.
Hodinku jsme s rodinou postávali před barákem a dělali celému sídlišti divadlo. Všichni ti lidé v oknech a na balkónech, co zírají a fotí si vás na mobil. Krása! Vrátili jsme se domů a dvě hodiny usilovně větrali byt. Děti i manželka se uklidnily, ale na mě to padlo. Asi vyprchal adrenalin.
„Cos tam lez, ty troubo? Mohl si tam zařvat! Stál ti ten feťák za to?“ Tohle všechno se mi honilo hlavou. Jednal jsem prostě automaticky. Nejsem žádný hrdina. Předpokládal jsem, že by tak jednal každý. „Ale byli jste na to jen dva. Nikdo další nepřišel!“ povídá vnitřní hlas. Tak nevím. Co myslíte vy, milí čtenáři? Jak byste jednali vy?
Mladíka jsme potkali v neděli ráno před domem. Vysmátý a rozevlátý se nás zeptal, kolik je dlužen za ten pátek. Manželka mlčela, dcerka couvla a já… Já jsem řekl: „Nic, sousede!“ Později jsme se s manželkou shodli, že je nám ho vlastně líto.
Celý večer jsem hledal na internetu možnosti obrany proti podobným případům. Nechci, aby se to opakovalo. Zatím jsem nic nenašel. Asi obrana není. Musím se prostě spolehnout, že příště budu reagovat stejně. Hned v pondělí si skočím koupit plynovou masku.
