Článek
Když zemřela babička, tak to vypadalo, že děda půjde smutkem brzy za ní. Její odchod nesl těžce, churavěl, polehával a rodina se obávala nejhoršího. Do toho ještě přišel Covid, který téměř osmdesátiletý děda sotva přežil a s následky se potýká dodnes.
Jsme poměrně velká rodina z jižní Moravy. Moje maminka je sice dědova jediná dcera, ale má tři syny a ti už mají také své rodiny. Dědeček ovšem bydlel sám v malém domečku 200 kilometrů od mojí maminky a ostatních nejbližších příbuzných.
Když se dědův zdravotní stav začal postupně zhoršovat, hledali jsme řešení. Samozřejmě jako první padlo stěhovaní k jeho dceři. Dům mají velký, stále ještě pracují, tak by měli dědečka blízko a mohli by mu kdykoli pomoci. To jsme se ale všichni přepočítali. Děda tuto variantu kategoricky zamítl s tím, že nebude nikomu na obtíž a chce dožít doma. Když jsme pak přišli s nápadem na domov s pečovatelskou službou, doslova s námi vyběhl.
Rozdělili jsme si tedy dle možností návštěvy tak, abychom se u dědečka střídali a snažili se za dědou pravidelně jezdit. Při jedné takové návštěvě ale našel můj bratr dědečka ležícího v kuchyni. Zamotala se mu hlava, upadl, praštil se a omdlel. Bylo jasné, že je zle. Když nám ho vrátili z nemocnice, zasedla rodinná rada a řešilo se, co dál. S dědou jsme nehli. Chápal, že už mu tělo neslouží jako dřív, ale přesto odmítal jakoukoli změnu.
Po mnoha a mnoha telefonátech, prosbách, urgencích a prosebných emailech se nám podařilo zajistit pro dědu alespoň pečovatelskou službu. V dnešní době to není až tak jednoduché. Nejprve je totiž třeba zjistit, zda do dané oblasti vůbec nějaká pečovatelská služba dojíždí a pak je třeba doufat, že mají kapacitu na dalšího klienta. Povedlo se.
Paní pečovatelka jezdila za dědou třikrát týdně, zkontrolovala ho, ohřála oběd, pomohla v domácnosti a takhle to fungovalo asi rok. Jenže dědovo zdraví chátralo čím dál víc a začal potřebovat péči každodenní. Bylo naprosto nereálné, aby za ním kdokoli z rodiny denně dojížděl nebo se k němu i přestěhoval a on stále trval na tom, že zůstane doma. Domluvy nic nezmohly.
Podařilo se nám zajistit placenou službu v podobě osobní asistence. Na inzerát jsme našli starší paní, která si k důchodu přivydělávala pečováním o seniory a ta s ním v podstatě trávila celé dny. Jenže nebyl by to náš dědeček, aby se s paní vcelku brzy nerozešel ve zlém. Přestávala mu sloužit paměť a chudáka paní osočil, že se mu ztrácí peníze. A bylo vymalováno.
Že je situace neudržitelná děda pochopil, až když mu úplně přestaly sloužit nohy a zůstal upoutaný na lůžko. Nechal se převézt do domku svojí dcery, kde měl vlastní pokojík a další péče už byla více méně na ní. Jenže záhy jsme všichni pochopili, jak obtížné je pečovat o nemohoucího člověka, a to jak fyzicky, tak psychicky. Já jsem příliš pomoci nemohl, bydlím v Praze a domů jezdím párkrát do roka, ale bratři s rodinami se mamince snažili ulehčit. Jenže největší břemeno bylo stále na mamince.
Jak asi tušíte, přes veškerou dobrou vůli a snahu byla maminka brzy naprosto vyčerpaná. Přes den chodila do práce a pak se celý zbytek dne starala o svého tatínka. Když už děda opravdu jen ležel a nemohl se téměř hýbat, navrhli jsme, že najdeme nějaký pěkný domov pro seniory, kde se o něj postarají. To ovšem pro změnu odmítla maminka. Chtěla se o dědečka postarat až do zbytku jeho dní a o nějakém domově nechtěla ani slyšet.
Maminka po roce odešla do předčasného důchodu. Skloubit zaměstnání s celodenní nutnou péčí prostě nešlo. Děda prožil ještě další dva roky upoután na lůžko a pak v tichosti ve spánku odešel za babičkou.
