Článek
Moje výborná kamarádka a kolegyně Jolana (42) žije již deset let ve spokojeném manželství s Petrem (43). Oba dva slušně vydělávají, mají krásný dům s velkou zahradou, bohatý společenský život a jediné, co se jim nepodařilo, je mít potomka.
Ne, že by se nepokoušeli. Jolča dokonce třikrát otěhotněla, bohužel všechna těhotenství předčasně skončila potratem. Tři roky dokonce navštěvovali s Petrem reprodukční kliniku, ve snaze zvýšit šance na donošení zdravého dítěte, nepovedlo se. Ani po jednom pokusu Jolana neotěhotněla.
Tuto jejich bolestnou životní etapu téměř s nikým nesdíleli. Troufám si dokonce říci, že o ní dodnes neví ani jejich rodiče. A možná i proto stále ještě na rodinných oslavách či při setkání s přáteli často slýchávají otázku: „Co děti, budou?“ Pravdou je, že s přibývajícím věkem je těch otázek stále méně, ale přesto se stále ještě najde někdo, kdo se zeptat prostě musí.
Jolča s Petrem asi před rokem veškerou snahu o zplození potomka ukončili. Dohodli se společně na tom, že nebudou dále pokoušet štěstěnu, cpát se prášky a ničit zdraví hormonálními injekcemi, ale užijí si svůj život i jako bezdětní. Jolča se mi dokonce svěřila, že se jí vlastně po těch letech čekání a snahy neskutečně ulevilo.
„Víš,“ řekla mi, „já jsem děsně ráda, že už je to za mnou. Tolik bolesti a zároveň nadějí si nikdo, kdo to nezažil, neumí představit.“
Nikdy se neptejte bezdětných párů, zda budou mít děti, anebo snad kdy je hodlají mít. Jednak do toho opravdu nikomu z vás vůbec nic není, je to věc čistě těch dvou, a jednak se můžete dotýkat hluboce citlivé rány, která se dost špatně hojí a takové dotazy ji znovu a znovu otevírají.
Jolča s Petrem se s životem bez dětí smířili a vyrovnali. Dokázali najít jeho smysl jinde, než ve výchově, a naplnili jej jiným způsobem než rodičovstvím. Ani jeden si to původně takto nepřál, ale na výběr nedostali. Možná vás napadá, proč tedy nepřistoupili k adopci. Na to je jednoduchá odpověď, každý se necítí být skvělým rodičem pro adoptované dítě a než to, tak radši jím nebýt.
