Článek
Městskou hromadnou dopravou jezdím zřídka, ale když už se tak stane, nebývá o zážitky nouze. Jako kupříkladu včera. Ano, mohu volit mezi taxíkem a autobusem. První možnost je sice pohodlnější a podstatně rychlejší, ale častěji dávám přednost druhé variantě, neboť toužím po dobrodružství a hledám inspiraci pro svoji literární tvorbu. No a v taxíku se obvykle nic neděje.
V pravé poledne nastupuji v naší krajské metropoli do rozhrkaného a rozpáleného autobusu, který pamatuje doby, kdy jsme slovo klimatizace, ještě neuměli ani vyslovit. Chovám se tak, jak je v civilizovaných zemích běžné, to jest vstupuji do vozu v pořadí, v jakém jsem přišla na zastávku. V ruce držím mobil a hodlám ho přiložit k platebnímu terminálu, když v tom do mne někdo zezadu vrazí, dere se dovnitř a nadává, že mu, respektive jí, překážím. Ohlédnu se, abych viděla, s kým mám tu čest a spatřím uřícenou, rudou dámu důchodového věku, která chce být ve voze za každou cenu první. Její počínání naprosto nechápu, neboť na zastávce čeká maximálně dvacet potencionálních pasažérů. Ptám se proto dotyčné, kam spěchá, vždyť by na ni určitě zbylo sedadlo, i kdyby nastoupila poslední, a ještě by si mohla vybrat. Cosi zamumlá a jsem ráda, že jí nerozumím. Vzápětí přidá na hlase, začne nadávat na vysoké schody a kritizuje řidiče, že zastavil daleko od chodníku. Za ní stojící mladík ji v dobré víře upozorní, že za dvacet minut jede nízkopodlažní spoj, kam by se jí nastupovalo lépe a je dokonce vybaven klimatizací. „Hleďte si svýho,“ reaguje korpulentní seniorka na dobře míněnou mladíkovu radu.
Uf, konečně si sedla, tak snad už bude klid. Kdepak, v brblání pokračuje. Povídá si sama pro sebe, ale slyší to všichni. Na další zastávce přistupuje jediná cestující, také důchodového věku, sedá si k ní a začnou si notovat. Ne, nezpívají, ale nadávají dvojhlasně. Chápete to někdo? Já ne. Proč jsou ti naši senioři stále tak naštvaní?
Tuto hlasitou názorovou výměnu přehluší ještě hlasitější vyzvánění mobilu. Všichni pasažéři se rozhlížejí a okamžitě zjistí, odkud se vyzváněcí tón, známý již přes dvacet let, line. Jen dotyčná to ještě nezaregistrovala. A kdo myslíte, že to je? Ano, jedna z brblajících seniorek. Teda, ta má ale výdrž a Nokia taky. No konečně! Všichni jsme si oddechli, když to zvedla. Bohužel, to jsme ještě netušili, co bude následovat.
Ve starém autobusu, kde se klepe všechno včetně mého poprsí, se snaží volající dáma přeřvat zvuk motoru, připomínající start vesmírného plavidla. A světě div se, ono se jí to daří, dokonce ho i přetrumfne. A abychom měli požitek z jízdy ještě hutnější, začne telefonovat i její sousedka. Vzájemně se překřikují a hovoří patrně se svými vrstevnicemi, neboť zřetelně slyším i protějšky na druhé straně. A to sedím o čtyři řady dál. Mám dojem, že by se slyšely i bez telefonu. Co je mi do toho, že Mařku chytil žlučník, Pepkovi našli cukrovku a v „Penáči“ neměli jogurty, co byly v letáku. Taky mě vůbec nezajímá, že mladým neschválili hypotéku ani že Kubíkovi rostou zoubky a Lucinka málo kaká.
Teď budu chvíli moralizovat: Vážení, proč kritizujete mládež za to, že je hlučná, vždyť to není pravda! Nikdy jsem se nesetkala s dětmi nebo teenagery, kteří by takto hlasitě telefonovali, nadávali a otravovali tím život lidem v okolí. Já osobně nikdy v dopravních prostředcích nevolám, stejně tak jako kupříkladu v restauracích. Jednak do mého soukromí ani práce nikomu nic není a hlavně, druhé to opravdu obtěžuje. A to byste si měli uvědomit všichni.
Ale pozor, my jedeme dál, ještě není konec. Dáma, která přistoupila cestou, byla tak zabrána do hovoru, že zapomněla zmáčknout tlačítko zastávky na znamení, tudíž řidič nezastavil. Proč taky, že? O pár set metrů dál jí to došlo, a to jste teprve měli slyšet! Doslovný přepis reakce uvést nemohu, neboť by vyšly samé tečky. Chudák absolutně nevinný řidič to schytal s plnou parádou: „Proč jste mi nezastavil, vždyť víte, že tam vždycky vystupuju!“ Marné bylo jeho vysvětlování, že tuto trasu jede poprvé a paní vůbec nezná. To už bylo moc na jednoho cestujícího, který neudržel nervy na uzdě a poslal dámu do oněch mezí. Jelikož to byl chlap jako hora, baba se zalekla, zmlkla a vystoupila na příští zastávce spolu se svojí sousedkou.
Posledních deset minut jízdy jsem si konečně užila ticha. Řev motoru a rachot autobusu, otřásajícího se na výmolech naší okrsky, působil jako ten nejjemnější balzám na nervy.
