Článek
Je středa 29. března 1989 a na pražském ruzyňském letišti probíhá běžný provoz, tak jako každé dopoledne. Nikdo z personálu ani cestujících nemá v tu chvíli tušení, že se situace za okamžik značně zdramatizuje. Letadla přistávají, vzlétají a vyčkávají na ploše jako obvykle. Jedním z čekajících na pojíždění k ranveji je i letoun TU-154 maďarských aerolinií MALÉV se 110 pasažéry na palubě, letící z Budapešti do Amsterdamu s mezipřistáním v Praze. Ten bude hrát v našem příběhu spolu s únosci hlavní roli.
Letoun už jsme si představili, tak si pojďme povědět něco o dvou nenápadných mladících, studentech dopravního učiliště v Banské Bystrici, toužících po svobodě a dobrodružství. Jmenují se Dušan a Štefan. Příjmení neuvádím, neboť nejsou podstatná. Oba hoši patří k nejlepším žákům oboru automechanik. Dušan, aktivnější z dvojice, která spolu sedí v jedné lavici, není žádný grázl ani vůdce party, naopak poměrně tichý teenager se zájmem o motorky. Štefan, jeho nejlepší kamarád působí až zakřiknutým dojmem.
Jednou na praxi se svěřují spolužákům se svými plány do budoucna. Chtějí se vydat k moři do Polska, tam nenápadně proniknout na nákladní loď a tak emigrovat na západ, nejlépe prý do Holandska. Nakonec si uvědomí, že se v kapitalistické cizině nedomluví, jelikož neznají žádný cizí jazyk, a tak z jejich jednosměrného výletu asi nic nebude. Tuto debatu zaslechnou i učitelé, ale považují ji za výplod bujné fantazie puberťáků, tak jí dál nevěnují žádnou pozornost.
Začátkem března se Dušan, sdílnější z dvojice, svěřuje jednomu spolužákovi, že si pořídil zbraně a od nějakých teroristů dostal za úkol unést dopravní letadlo. Ten je přesvědčen, že si Dušan opět vymýšlí a nevěří mu ani slovo. A doplatí na to. Později je trestně stíhán za neoznámení trestného činu. Mimochodem, vy byste mu věřili? Já ani náhodou, zvlášť tenkrát.
Jenže za pár dnů se ukáže, že o zbraních ani únosu letadla nelhal. Dušan totiž ukradl svému otci myslivci kulovnice a brokovnici, značné množství munice a také si obstaral velice věrně vyhlížející maketu ručního granátu. A hurá na letiště.
Společně s kamarádem se objevují v Praze 28. března, potřebují si totiž místo činu nejprve důkladně zmapovat. Tak se ve večerních hodinách vydají na průzkum letištního areálu. Ochrance jsou tak trochu podezřelí, neboť nikam necestují a lidé většinou nechodí pozorovat letadla v noci. Ale členy ochranky ujišťují, že právě přijeli do poprvé do Prahy a chtějí vidět letadla alespoň z dálky.
Je jim však jasné, že na letišti přespat nemohou, to už by byli opravdu hodně nápadní. Kousíček od letiště najdou starý opuštěný dům, kde nikým nepozorováni přečkají noc a dopoledne vyrážejí do akce. A dostanou se úplně bez problémů do útrob letiště, kam je běžným pasažérům vstup zakázán, do vládních salónků, kde čekají na své lety dvě vládní delegace. Jedna má namířeno do Sovětského svazu, druhá do Francie.
Ne, vůbec nemusí použit násilí, žádné dveře vedoucí do této části letištní budovy nejsou zamčené a nikde ani noha! Na pracovnici, která zrovna kontroluje členům delegace chystající se do Francie cestovní doklady, namíří zbraně a pod pohrůžkou zastřelení ji vyzývají, aby je dovedla na letištní plochu k nejbližšímu letadlu, kterým je již zmiňovaný maďarský TU-154. Vystrašená zaměstnankyně letiště jim tvrdí, že od dveří vedoucích na plochu nemá klíče, což je pravda. Tak jednoduše rozbíjí pažbou lovecké pušky skleněnou výplň a jdou dál.
Oba únosci se tak bez problémů dostanou až do kokpitu letounu a přikazují posádce, opět po pohrůžkou, aby letěli do USA. Kapitánovi se podaří mladíkům záměr vymluvit s odůvodněním, že tento typ letadla do Ameriky nedoletí a nabízí jim jakékoliv jiné letiště v západní Evropě. Ale hlavně se snaží dostat cestující z letadla do bezpečí. Únosci však povolí vystoupit pouze ženám a dětem. Ovšem zmatku při evakuaci využijí i někteří muži, sedící v zadní části letadla, takže nakonec zůstává na palubě pouze deset cestujících. S nimi, čtyřmi členy posádky a oběma únosci zamíří letoun do Frankfurtu nad Mohanem.
Ještě však není všem problémům konec. Únosci požadují, aby letoun přistál na vojenské základně v blízkosti letiště, což není možné. Takže se opět vyjednává. Nakonec to vyčerpaní únosci vzdávají, všechny zbraně nechají na palubě a pod dozorem policie vystoupí. A mají štěstí i v soudní síni. Jelikož jsou mladiství, vyfasují pouze dvouletý podminečný trest.
Jak se jim na západě dařilo a co tam dělali, se mi zjistit nepovedlo. Podle některých zdrojů se v roce 1993 vrátili zpět na Slovensko a o jejich dalším osudu není nic známo.
V souvislosti s touto událostí, kterou nám tehdejší média samozřejmě zamlčela, vyvstává celá řada otazníků. Například, jak je možné, že otec Dušana nezpozoroval odcizení zbraní a proč měl náboje na volně přístupném místě? A nejpalčivější otázka: Jak byla na ruzyňském letišti zajištěna bezpečnost vládních činitelů, když se do jejich salónků mohl dostat úplně každý?
Dlužno dodat, že poslední dokonaný únos letounu u nás i v celém východním bloku, se naštěstí obešel bez zranění a škod na majetku, tedy kromě jedněch rozbitých dveří. Dnes by se hoši tak snadno do neveřejných prostor letiště rozhodně nedostali. A proč také? Vždyť za svobodou již nemusíme utíkat, máme ji doma. Tak si jí važme!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/HTbbOb4ICzE?si=mcO5LSmdmMCZddSR
https://www.ustrcr.cz/rok-1989-ocima-statni-bezpecnosti-unos-letadla/
https://www.dotyk.cz/publicistika/prosli-jako-nuz-maslem-pred-30-lety-unesli-z-ruzyne-letadlo-dva-teenageri-20190329.html
