Článek
Úvod
Včera jsem zde tvrdil, že si dám od seniorů na nějaký čas pokoj. To jsem neměl dělat. Osud to tak nechtěl! Důvodem je článek Michala Pohanky, z jehož četby se mi čím dál tím víc dělalo nevolno. Hned připomenu, že to není můj odpor k autorovi článku! Také on reagoval na článek jiného autora (přesněji autorky). Jsem ve stavu, kdy lituji, že jsem si ho přečetl. Jediné rozumné řešení vidím v rozhodnutí zcela rezignovat na články, zabývající se seniory. Už nechci psát další články o seniorech! Chci psát o tom, jak se bránit (předčasné) fyzické a psychické devastaci.
Přiznání
Jaký mám motiv? Ten článek mne dostal! Toto je příčinná souvislost! Já za to nemohu! Musím reagovat! Prostě je to tak, že jeden začne a vznikne situace, známá jako princip sněhové koule. Rozjede se smršť článků na stejné téma. Nemá to konec. Jeden den se rozhodnu se v tomto tématu dál hrabat a ejhle, druhý den píšu zas.
Důvod?
Tenhle článek mne totálně rozhodil. Bojím se, že jsem nepochopil, co tím autor chtěl říci. Je to chyba autora, nebo projev mé demence? K tomu článku tuším není povolena diskuze. Nedivím se. Mám smysl pro černý humor i nadsázku v nadživotní velikosti, ale tohle mne dostalo, vlastně ani nevím, co se mi stalo! Znechutilo mne to? Možná. Připadá mi to přehnané? Neférové? To jsou varianty mých pocitů! Formulace mého názoru, na který mám právo, že.
Víte proč? To je jednoduché! Připomenulo mi to realitu, která pravděpodobně nastane a čeká mne co nevidět! Realitu, která mne děsí, protože je to popis několika málo variant pravděpodobného způsobu mého brzkého konce!
Kdo se bojí, nesmí do lesa (do života)
Žijeme proto, abychom skončili ve strachu z konce? Nejde o ten konec jako takový, ale okolnosti, které ho provázejí. Jak je to s nadsázkou popsáno v mnou zde komentovaném článku.
Já to vidím asi takto: vždy jsou dvě možnosti: konec rychlý (náhlý i když možná očekávaný) a konec prodlužovaný. V tom druhém případě vlastně žijete, ale přitom už téměř nežijete, ale trpíte! To je nespravedlivé! Život by neměl být utrpením. Až na to, že nikdo vlastně neví, čím by tedy měl být. Realitou je, že vyspělá sociální společnost vás nenechá umřít tak, jak by to udělala humanitou nekorigovaná příroda.
Vzniká kritický paradox!
Dnes je péče o nesoběstačného seniora dražší než péče o kojence, batole (a tak dál). O malé dítě se starají rodiče (většinou). Ti to samozřejmě platí. Vlastně, v reálu ne všechno. Existuje cosi jako mateřské přídavky. Nižší než penze. Nojo, no. Ale to není v tuto chvíli podstatné. Dítě je volba. Stáří je nevyhnutelnost. To je ten rozdíl.
O životem zdevastovaného, nemohoucího seniora (-ku) se stará „kolektiv státem placených pečovatelů“. V případě, že jste ve státním zařízení. No dobře, ale já se v tom už dál nechci hrabat ani diskutovat a hádat se nebo číst hejty a poučování, jak to vlastně přesně je s tím placením, důchody, ožebračujícími stát (0daňové poplatníky). Jak s placením povinného pojištění, starobním spořením apod.
Jisté je, že příbuzní nemají zákonnou povinnost se o vás starat a platit vám péči na konci vašeho života. Nestarají se a vy nemáte peníze na privátní konec? Měli jste na to myslet včas a spořit. Vaše chyba. Dopadnete jako médii lustrovaní zkrachovalí a opuštění umělci. Například.
Co je paradox? Dědictví. Nestaral jsem se, přesto budu ze zákona dědit. Tedy, když bude co. Možná dokonce zbohatnu. Ale nelze vyloučit, že budu splácet dluhy za nebožtíka.
Život není peříčko.
Teď ještě jednou připomenu zajímavé souvislosti. Proč?
Protože já osobně jsem zatím soběstačný, tudíž ne-dementní a ne-třesový. Protože to tak život chtěl! Život také chtěl, abych se díky své odbornosti, i když až na stará kolena, zajímal o pravidla zdravého životního stylu, abych je mohl šířit. Ten posledních pár let souvisí s bojem proti stárnutí (anti-ageing) a snahou o prodloužení života (longevity). Oba obory vlastně jdou proti přírodě.
Přesněji anti-ageing je především o prevenci předčasného a rychlého stárnutí. To je celkem v pohodě. Starat se o sebe je třeba a je nutné to veřejnosti připomenout, protože na to téměř všichni kašleme. Longevity je v pohodě do té doby, než to začne být ekonomicky neúnosné pro stát. A pro vás je to v pohodě, dokud jste svéprávní a soběstační.
Mohlo by to také dopadnout tak, že polovinu života budete pracovat a druhou polovinu si užívat, buď jako rentiéři nebo bohatí důchodci, kteří si stačili „nahrabat na důchod“. (pardon, našetřit). Jde jen o to, že ne všichni budou šťastně bohatí a zdraví, aby mohli po dosažení vysokého věku bez odmlouvání a snahy příbuzných a pečovatelů včas, to znamená před obdobím nemohoucnosti a bolesti, bezbolestně zmizet. Třeba i díky legální asistované sebevraždě nebo eutanazii.
Nebudu zdržovat. Ostatně, už jsem podobné úvahy prezentoval.
Závěr?
Článek, který mne doslova dotlačil napsat ten svůj, ve mně vyvolal konkrétní obavy. Díky trvající představivosti před sebou vidím několik, v úvodu článku zmíněných možností. Tou první je rychlý náhlý konec, tou druhou dlouhé, bolestivé a psychicky devastující přežívání a dožívání. Jsem šokován zjištěním, že velmi mnoho seniorů lpí na životě navzdory trvalému utrpení.
Život, který je pouhým přežíváním a plný bolesti, mne děsí. To je můj pocit, který nikomu nevnucuji.
