Článek
Nevím, jak v jiných městech, ale naše má speciální linku městské dopravy. Pochopitelně nemá žádné přízvisko, jako linka seniorů nebo tak něco, ale její zastávky hovoří za vše. Objíždí totiž nemocnice, polikliniky, nákupní centra, hřbitovy a končí u kostela. Cesta je to dlouhá a klikatá, ale skýtá pohodlí vystoupení hned před objektem. Výjimečně jsem nesměřovala do nemocnice, ale na hřbitov. Vedro na padnutí a já se rozhodla tuto speciální linku využít. Podařilo se mi totiž na chatě vypěstovat nádherné gladioly díky novým slunečným záhonům a domácímu kompostu. Oči krásou přecházely a chtěla jsem čtyři kousky dopravit začerstva na hřbitov do vázy.
Usedám na volnou sedačku. V autobusu je k zalknutí. Okénka zavřená. Začne po mně stékat pot a autobus se vydává na svoji dlouhou pouť. Proti mně sedí seniorka. Sedí netradičně na svém chodítku v prostoru pro kočárky a přidržuje se nějakého madla. Začíná na mne mluvit. Šponuji uši, abych jí dobře rozuměla. Chválí mi mečíky. Jsem moc potěšená a děkuji jí. Vypráví příběhy o květinách, které dostávala jako učitelka nebo těch, které pěstovala její maminka. Vedro houstne, motor řve. A já řvu na tu dámu. Já jí totiž sotva slyším, mluví klidným přirozeným hlasem, ale já slyším bídně. Vyvolává to u mne takový podivný reflex, že když sama špatně slyším, tak křičím. A lidé se ohlížejí. Koukají na mne. Otevírám okénko nad mou hlavou, pot mi kape do očí. Pálí a já mrkám. Asi to vypadá podivně, lidé kroutí hlavami. Chodítko starší paní se v zatáčkách škube a různě popojíždí. Mám trochu děs, že se rozjede. Asi bych měla vstát a paní jistit, ale sama mám co dělat a jsem ráda, že sedím, táhnu ještě tašku se vším možným. Příběhy té staré dámy jsou zajímavé, bohužel občas možná vypadám jako osel, protože až tak moc nerozumím a jen kývám. Když mluvím, tak působím svým silným hlasem rozrušení.
Stanice Špitál, moje milá spolucestující vystupuje. Mne čeká ještě několik zastávek. Náhle se jí sekne chodítko, situace vypadá nebezpečně. Navíc z autobusu na chodník je značné převýšení, rozhodně to není bezbariérový autobus, jak by měl být. Paní je seklá, já škubu kyticí, tahám za tašku, abych mohla vylézt ze sedadla a vydat se na pomoc. Ale už pomáhají další cestující. Většina také vystupovala a ihned se chopili chodítka i ženy, pomáhali jí ke zdárnému výstupu. Za volantem seděla pozorná řidička, sledovala, co se v jejím voze děje a nechvátala. Výstup se zdařil.
Ještě si s milou paní učitelkou máváme a loučíme se. Měla jsem nutkání jí ty mečíky darovat. Ale už jsem je slíbila mým nejbližším zesnulým. Určitě si ale vypěstuju růže podle jejího návodu, přesně tak, jak je zdárně pěstovala její maminka.
