Článek
Ve skutečnosti, ať již v té reálné nebo softwarové emulaci, pro toho, kdo žije uvnitř, vlastně není nijak podstatné, zda jde o emulaci nebo realitu. Existují nějaká pravidla, nějaké fyzikální zákony, ať již skutečné nebo naprogramované a těmi se všechno řídí. Nelze z toho uniknout a jaká je pravá podstata, zda jsme skuteční a atomy jsou skutečné a vesmír je skutečný nebo zda jsme jen prográmky, které jsou součástí většího programu a ten je součástí ještě většího programu a je to napájené extrémní energií a emzáčtí puberťáci či vědci se u toho dobře baví, ono je to jedno.
Otázka stojí totiž úplně jinak. Někteří teoretici se ptají, k čemu by to bylo dobré, taková emulace. Na pobavení nikdo příliš nevěří, spíše se argumentuje studiem předků a jejich chování. Pokud budete sami k sobě upřímní, možná si přiznáte, že se třeba celý život stále jen rozhodujete mezi menším a větším zlem. Při znalosti vašeho charakteru či impulsivity lze při extrémní náročnosti výpočtů dokonce předem odvodit, jak se v té, které situaci rozhodnete. Vědci pracují s teoriemi, kdy když kresbu inkoustem ponořím do vody a rozpustím ji, tak se neztratila a nezměnila v bílý papír a namodralou vodu, ale při dostatečně velkém výpočetním výkonu a sledování každé molekuly by mělo být možné se kdykoliv vrátit na začátek a opět si zrekonstruovat původní obraz.
Čím dál častěji se hovoří o tom, že z hlediska hmoty či vesmíru čas možná ani neexistuje, že je tu vše v podstatě naráz, že nic nezmizelo, jen se každý okamžik vytváří nové reality. Je spousta teorií a je opravdu problém se v tom vyznat či si to dokonce jen představit. Nicméně teorie, že žijeme v emulaci, se v určitých okamžicích jeví poměrně zajímavá. Klíčem ke všemu je pravděpodobnost. Ve chvíli, kdy je statistická pravděpodobnost porušena, tak se nejspíše jedná o nějaký projev softwarové chyby, kdy se děje něco, co by se dít ve skutečné realitě nemělo.
Asi znáte termín synchronicita. Pojem zavedli švýcarský psycholog Carl Gustav Jung a švýcarský fyzik Wolfgang Pauli roku 1952. Ve svém výkladu o synchronicitě uvádí Jung vlastní zkušenost, kdy se během jednoho dne mnohokrát setkal se stejným motivem, ať už to byla kresba, sen pacientky, či „náhoda“ v reálném životě. Zajímavé je, že se jakoby projevuje „osud“, který nárazově několikrát opakuje stejnou věc a člověku se jeví, že má být na něco souvisejícího upozorněn.
Jung se ve zkoumání synchronicity opřel o pokusy s kartami. Výsledky ukázaly vyšší procento uhodnutí losované karty pokusnou osobou, než by mělo odpovídat statistickému rozložení pravděpodobnosti. Stejných výsledků se dosáhlo i v případě, kdy pokusná osoba byla velmi vzdálená a docházelo dokonce i k úspěšnému předvídání, kdy do losování uběhl delší čas. To vedlo Junga k myšlence, že afektivní stav lidské psychiky odráží tytéž vzorce, jakými je utvářena realita.
Jsou to samozřejmě všechno hraniční teorie, ale přiznejme si, komu by se nelíbilo, pokud by skutečně platilo, že pouhou vizualizací a opakovaným soustředěním na nějakou věc či téma, ji posunete v prioritách k realizaci jen tím, že všechno se vším souvisí. A to vůbec nemluvím o tom, že pokud žijeme v programu a emulaci, tak není žádný důvod, proč by nemělo jít čarovat jako v pohádce. Stačí znát zaklínadlo, kus kódu, cheaty.
Ale teď vážně. Přestože Elon Musk, asi největší současný vizionář, tvrdě stojí za tím, že simulační hypotéza je pravdivá, dosud se nepodařilo prokázat ani její platnost, ani opak. Jediná metoda, jak lze simulaci odhalit, je postupovat při zkoumání k jemnější a jemnější struktuře hmoty, kdy u těch nejjemnějších částic by vzhledem k omezenému výkonu simulátoru mělo dojít k nestandardnímu chování, kdy se částice přestanou chovat jako částice a není je možné vysledovat, protože emulace až do takových detailů nejde. To by mohlo korelovat například s jevem, kdy na mřížce částice foton projde dvěma štěrbinami jako vlna. Ale samozřejmě záleží na interpretaci.
Další možností jsou náhody a statistiky, kdy možná máte stejně jako já zkušenost, že osoby, které ve vašem životě právě nyní hrají nějakou roli, tak potkáváte čistě náhodně kdekoliv mnohem častěji, než by mělo být statisticky možné. Naopak, pokud tito lidé ve vašem životě přestanou mít význam, tak je dvacet let nepotkáte i kdybyste chodili dvakrát týdně kolem jejich domu. Určitě znáte taková ta setkání se sousedem na dovolené v Bulharsku nebo potkávání se spolupracovníky náhodně v metru. Když přestanou hrát ve vašem životě roli, přestanete je potkávat, tedy alespoň u mne to tak fungovalo. Vysvětlit si to nedovedu. Snad jen tím, že smyslem emulace jsou interakce a projevy a ty jsou vždy silnější při setkání lidí, kteří se znají. Ale kdoví. Možná je za tím úspora energie a šetření virtuálními postavami v rámci nějaké komprese.
Také se vám zdá, že v životě procházíte stále stejnými problémy a situacemi pořád dokola? Věc se zdá být jasná. Emulace. Psychologové by asi nesouhlasili a příčiny by hledali v naší psychice. Ať je to jakkoliv, představa, že žijeme ve virtuálním světě, kde je možné ve skutečnosti cokoliv, že nás možná zkouší řečtí bohové jako v mytologii, kdy a jak se zachováme a vystavují nás testům, ta představa je zajímavá. Tak si počkáme, čím dalším nás ještě vědci překvapí.
Zdroje:
https://www.osel.cz/12597-pokud-zijeme-v-simulaci-jak-bychom-to-mohli-poznat.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Synchronicita
https://svethuawei.eu/zijeme-v-pocitacove-simulaci-mnoho-vedcu-to-povazuje-za-realne/
