Článek
Podstata kapitalismu je volný trh. Konkurence. Lepší a levnější vyhrává. Jediné, co je potřeba, je ochrana před monopoly a zakázanými praktikami, jako jsou dumpingové ceny ke zničení konkurence a následnému zvýšení cen. Vše ostatní by měl vyřešit trh, kde ceny zboží odpovídají kupní síle obyvatelstva. Na co lidé nemají, to nekupují. Pokud nemusí. Ale jídlo a energie potřebuje každý a nemá možnost volby. Skutečnost, že zde máme německé ceny a skoro třikrát menší české platy je jen výsledkem pokřivení trhu, kdy naše obyvatelstvo není pro cenotvorbu důležité, protože jsme součástí mnohem většího celku, kde většině lidí Evropy vzhledem k jejich příjmům evropské ceny vyhovují. Každý, kdo něco vyrobí, to jde prodat do Evropy za evropské ceny těm, kdo na to mají.
Pojďme si zahrát na to, jak by se to mělo vést. Tenhle stát. Kdy si řekneme, že člověk právě vyhrál volby a stal se předsedou vlády, je obklopen loajálními kolegy, kteří také chtějí pro stát to nejlepší. Co by měl dělat?
Šéf státu je něco jako správce baráku. Musí se o něj starat, nesmí spadnout střecha. Neexistuje, aby se v domě všechny partaje popraly, aby všechno zkrachovalo. Pokud si šéf oblékne pěkný oblek a jde svůj dům reprezentovat na ples a veřejné akce, tak možná někdo na dům pověsí svou reklamu, možná někdo nájemníkům něco prodá, ve světě bude o této nemovitosti povědomí, ale ta střecha stejně spadne, pokud je děravá. Proto si myslím, že bych určitě nezaměřoval většinu energie na to, abych byl v zahraničí dobře vnímán, ale zastával bych zájmy toho, kdo mě zvolil. Ten chce mít „chleba levnější“, energie za dostupné ceny, neplatit za věci, které nevyužívá. Chce mít jistoty do budoucna, že dává smysl v té zemi žít.
Co považuji za největší problém jsou výdaje. Přitom spousta věcí jde dělat jinak, úsporně, efektivně. Ale změny jsou nebezpečné. Jednak proti vám vždy stojí všichni, kterých se ty změny týkají a komu by se sáhlo na příjmy a pak se celý systém chová tak, že král je král, ale my budeme sabotovat všechno, s čím přijde. Vzpomeňte na Gorbačova. Přišel s reformami a trvalo skoro deset let, než se mu z nich podařilo realizovat alespoň tolik, aby se všechno rozpadlo. Odpor systému byl ohromný. Podle mne mu začaly reformy fungovat až ve chvíli, kdy ti mocní vytušili, že když reformy dobře ohnou nebo rozeběhnou a odsabotují, přinese jim to moc a peníze větší, než které měli dosud. Do té doby to byli jen předstírači. „Perestrojka“ se v Čechách vtipkovalo, že je to „Přestrojení“.
Tedy jakékoliv reformy mohou projít jen tehdy, pokud vlivní v jednotlivých úřadech uvidí, že z nich mají užitek. Svůj osobní užitek. Jinak podle mne nepůjde nic. Lidé jsou lidé. Druhá možnost je nechat systém zkrachovat. Ty nejdřevěnější celky nechat rozpadnout a začít to budovat znovu a jinak „na zelené louce“. Je třeba přiznat, že i náš systém je většinově převzatý z dob minulých. Jak vše funguje, je dáno historicky a dost se toho nezměnilo, úřady, školství. Jsme dnes vyspělejší, ale jiný vesmír to opravdu není, ruské romány o bohorovnosti mocných bohužel sedí i na nás. Kdo četl klasiku „Revizor“, tak ví, o čem mluvím. „Kdo si stěžuje, ten lže“, to je citát vystihující podstatu všeho.
Pro celý svět bylo naprosto nepochopitelné, jak se totálně zaostalý agrární stát najednou může změnit v průmyslovou a vesmírnou velmoc, ke které má respekt polovina světa. Mluvím o padesátých letech. Podle mne je klíč v naprostém zpřetrhání kontinuity, kdy se začíná se vším znovu a s novými lidmi a od nuly. Je to jen vypozorovaná teorie, ale podívejte se na Spojené státy. V roce 1776 získaly nezávislost. Vždyť to je pouhých zhruba 250 let. A jaký udělaly ohromný skok. Podle mne právě tím, že se začalo ve všem prakticky od nuly a nikdo nebyl vázán tím, jak „se to dělá“ a brzdami ve formě nejrůznějších úřadů a omezení a často až nesmyslných pravidel. Evropa po celou tu dobu vliv spíše ztrácí a možná došlo k technologickým revolucím, ale z hlediska efektivity řízení a především výsledků není nic převratného vidět.
Tím chci říct, že podle mého pozorování čím větší je rozklad a entropie a čím se udělají větší „společenské chyby“ typu například „kulturní revoluce v Číně“ nebo „občanská válka v Rusku“, tím rychleji pak po totálním propadu a začátku od nuly (obvykle ještě po válečném konfliktu) nastane kvalitativní změna a někde dál v čase i překotný růst. To období, než se vše změní, je zřejmě záležitost školství a výměna generací, kdy ti, kdo nesou změny, prakticky nezažili minulost a nejsou tím vázáni. Podle mne se to týká i války Severu proti Jihu v USA. Je to nějaká zatím úplně nepopsaná zákonitost, ale je to vlastnost velkých systémů, které je vždy lepší psát od nuly, než se pokoušet neustále záplatovat a modernizovat zastaralý a neefektivní systém, kde je veliká setrvačnost i ohromné riziko, že se rovnou rozpadne.
Přijde mi neuvěřitelné, kam se posunuly za posledních 200 let Spojené státy, zatímco Evropa dle mne spíše stagnuje. Něco měnit je totiž mnohem problematičtější než cokoliv vybudovat od nuly. A reformy něčeho, co funguje, jsou z principu velmi nebezpečné. Nikdo neví, kdo se jich chytí a pokusí se na nich vydělat. Co lze říct s jistotou předem, tak vize a ideály společného štěstí příliš nefungují. Obvykle toho, kdo má na výsledek vliv, motivuje pouze osobní prospěch. Proto paradoxně možná máme štěstí právě v tom, že u nás v podstatě nic zreformovat nejde, alespoň máme tu stabilitu a jistoty. Tady by nikoho nenapadl takový nesmysl, jako byla například prohibice. A kdyby ho napadl, neměl by odvahu to prosadit. A možná je to dobře. Změny jsou riskantní. Pojedeme postaru.
