Článek
Znám člověka, který se snaží si každý den užít. Jakmile vysvitne sluníčko, sedne do auta a jede na výlet. Kamkoliv ho napadne. Potká maminku s kočárkem, zapřede hovor, ta s ním povídá o Prachovských skalách, okamžitě je inspirace pro další den. Ani jeden den by podle něho neměl být stejný, ani jeden by neměl být nudný, ani jeden by neměl probíhat jinak, než by mu bylo příjemné. Pokud musí pracovat, pak jen nezbytně nutný čas a jen proto, aby bylo na další příjemné výlety, jídlo v hospůdkách, potkávání lidí, krásné výhledy a užívání všech míst, co jich svět dokáže nabídnout.
Ve stylu Forresta Gumpa bere život jako bonboniéru, ničemu se nebrání a uvědomuje si, že jediná komodita, kterou skutečně vlastní a která pro něho dává smysl, je jeho vlastní čas a zdraví. Je to důchodce, ale na rozdíl od ostatních je aktivní, ušil si kostým Mikuláše, pořád něco organizuje, je obecně váženou osobou, úplně každý ho zná a on stále něco podniká, aby ani minutu neztratil zbytečně. Probírali jsme spolu výhody a nevýhody předčasného důchodu, tak jak platil ještě před několika lety a dozvěděl jsem se překvapivý fakt. Prý snad až za více než deset let v důchodu začnu prodělávat na tom, že jsem opustil pracovní proces dříve. Nikdo neví, co bude za tři roky a všichni, kdo jdou do důchodu v ten správný čas, se spoléhají na to, že to ještě za deset let bude dávat smysl, zdraví bude sloužit a oni nebudou řešit jen toaletu a jídlo a postel. Kdo se na to může spolehnout? Vždyť každý den je dar.
Apokalypsa může nastat kdykoliv. A jakákoliv. Vzpomínám, jak vypadal covid na začátku a zastavil se život. To byla alespoň pro mne velmi dobrá lekce. Jak naráz vše přestane fungovat, přestanou platit peníze, nekoupíte si za ně to, co potřebujete a co vždy bylo k dispozici. Počítá se jen to, co máte doma. Jediná jistota je nejistota. Bylo to poučné jak z hlediska společnosti, tak pro můj osobní život a pohled na možnosti, které ještě v životě mám.
Zbývá mi snad ještě spousta času, ale řeším věci vždy v předstihu. Je mi 56 let, a právě dnes mám migrénový den. To je den, tak třikrát do měsíce, kdy po ránu člověk cítí divný tlak na spáncích, za jedním okem a vidí trochu rozmazaně. V průběhu dne to obvykle vygraduje tak, že i přes sebesilnější prášky, které pálí v žaludku, stejně nezbývá než se odpotácet do postele a vyhnout se jakémukoliv pohybu. Rychlejší dva kroky způsobí, že člověku bodne něco ostrého za čelem do hlavy zevnitř a z očí vytrysknou slzy. Tmu, chladný vzduch, minimální pohyb, lavor vedle postele pro jistotu, kdyby to přesáhlo intenzitu a žaludek se dal do pohybu. A být zcela v klidu, myslet na něco hezkého a odpočítávat čas a pokoušet se usnout. Hodinu, dvě, osm, deset, někdy je to jak bezvědomí. Totální výpadek. Člověk si uvědomí tu bezmoc. Nechce nic, jen ať ta bolest skončí. Jakkoliv.
A druhý den zázrak. Nic nebolí, venku svítí slunce, zpívají ptáčci a člověk není ochrnutý. Senzace, že jsem se probudil. Nádhera, že jsem dostal další den, kdy tělo jakš takš funguje. Bolest kloubů se nepočítá, pokud se zrovna nepodlamuje koleno, nebolí krutě rameno, nebo neskřípe a nebodá kyčel. A to, že špatně vidím a všechno je mázlé nebo dvakrát a brýle to neřeší, co by člověk proboha chtěl. Věc je jasná. Tělo na tento věk asi dimenzované prostě není a reálně přesluhuje. Všechno je horší a horší a jen naivka by se něčemu divil. Pokud je někdo šťastlivec a všechno mu funguje, měl by děkovat bohu, protože všechno je dočasné.
Pořád nemám práci. Už se ani nikam nehlásím. Po posledních dvou migrénách mne vyhodili a strašili „áčky“ a nechápou, že to není absence, ale že s migrénou jít k lékaři pro nějaké potvrzení prostě nejde. A ta almužna za tu práci stejně byla tak směšná, že radši budu chudý a v posteli pod peřinami v chladu a čekat na jaro. Hlavně nikomu nebudu muset vysvětlovat, že zrovna dnes tělo selhalo a že opravdu nejedu na pervitinu či něčem podobném, což je jediné, co si mladší vedoucí umí pod podobnými výpadky těla a mysli jako příčinu představit.
Vždy, když jsem psal o svém věku a problémech, tak jsem poslouchal machrování těch šťastlivců, kterým zdraví dobře slouží, docházku každý den, den co den, dávají bez problémů, a navíc jsou tak neurotypicky designovaní, že si užívají pobyt v nějaké cimře se stejně postiženými každý den. Trumfují se, kde kdo byl na dovolené, kdo má lepší auto, hezčí manželku, úspěšnější děti a za to zaplatí životem, respektive svým vyměřeným časem, který jim ani minutu neodpustí. Někde ve virtuálnu svíčka osudu odhořívá nemilosrdně při každém nádechu a šťastní jsou ti, kdo si to neuvědomují a jakékoliv přemýšlení či pochyby o správném směru zaženou prací a ujištěním, že lidé kolem nich to mají stejně.
Přemýšlím, že bych měl být vlastně vděčný osudu, že mám migrény už od dětství, že mne tehdy neznámé alergie a spousta dalších problémů oddělily od davu a vždy jsem měl prostor stoupnout si stranou a zcela nezávisle přemýšlet, zda chci být součástí proudu, který se kolem mne žene nebo zda je to jen 3D simulace v mé hlavě a mám nárok na autonomii a samostatné rozhodování a svůj směr.
Dokud jsem šel s davem, bylo to příšerné. Nic se nedařilo. Měl jsem samé jedničky, ale odměna žádná a od nikoho. Ukázal jsem, na co mám, teď se to už bude vždy považovat za standard a běda, pokud přijde zhoršení. Ať už od učitelů nebo doma. A ta nenávist těch, kterým mne dávají za vzor. Super. Nechápu, proč se tvrdí, že mají být dobré známky. Nesmysl a člověk si velmi uškodí u všech. K tomu nesplnitelné úkoly. Požadavky na průměr, hlavně být „ve všem nejlepší“, jinak se úspěchy nepočítají, když hudební výchova a tělocvik kazí průměr. Při hudební výchově jsem kýchal a nezpíval. To byl první hřích. Že nejsem neurotypický, běží mi jinak vnitřní čas, který se natahuje podle míry stresu, což jsem u kamarádů neviděl, nicméně udržet rytmus s učitelem, který hraje na klavír, se dařilo jen dvě sloky a pak přišla pětka a špatné vysvědčení. Když jsme měli hudebku bez klavíru, měl jsem zpěv za jedna. S klavírem jsem se vždy nechal rozhodit. Ne, že by to šlo změnit, ale to nikoho nezajímalo. No a tělocvik? Katastrofa. Šplh. Skok přes kozu. Skákejte někam do prázdna hlavou napřed a mějte ruce pod sebou, když vás to tělo nijak extra neposlouchá a vaše silné stránky jsou úplně jinde. Překonejte pud sebezáchovy, je to na známku. Buď spáchat rituální sebevraždu skokem na tlamu a bude to za tři, nebo zastavit před koněm či kozou a je to za pět. Ha a už nemáš samé jedničky. Nejsi průměrný, budeš mít v Čechách problémy. A také že jo. A na gymplu povinný přeskok hrazdy, mám z toho psycho do dneška. Snaživý tělocvikář. Jeho předmět je nejdůležitější. Otrávil mi ho dokonale. Brrr. A když mne chytla na tenise migréna a ležel jsem na zemi v trávě a snažil se počítat mráčky, tak mne vyhnali, že to se tady nesmí. Evidentně netušili, jak strašná bolest je každý krok domů.
Tak to byly střípky vzpomínek a teď k tomu, o čem jsem chtěl psát. Nechápu, jak to, že už mám „stařecké myšlení“ a mozkožrout chcípá hlady nebo nevím, co za tím je, ale člověku se vybavuje leccos a neustále odbočuje od tématu. Neměl jsem to rád, teď to dělám také, klasika. Někdy mi přijde, že cílem procesu zvaného život je pokora. Aby člověk chápal, co všechno na něm nezáleží a že prakticky vše, co kdo dělá, dělá proto, že jinak nemůže a v danou chvíli je prostě takový. Tak to mám.
Včera jsem se večer díval na unikátní vesmírný jev, kdy byl Mars hned za Měsícem. Byl úplněk, byl mráz a já se svými očními problémy přemýšlel, jestli tam ten puntík vedle měsíce opravdu je, nebo se přidala nějaká další porucha. Jedním okem jsem viděl měsíce dva, hned přes sebe. Druhým okem jen jeden, ale zase kolem něj zářily paprsky a korona na všechny strany. A mezi tím vším bílý puntík. Napsal jsem si do diáře poznámku „jít na oční“, vidím, co nevidím. Dnes se mi strašně ulevilo, že jsem četl, že šlo o mimořádný vesmírný úkaz a odkaz na očaře jsem tedy smazal.
To čtení také není žádná radost. Naštěstí vnímám slova vcelku a odhaduji. Apokalypsa, pokopaly psa, všechno je stejné, co se podobná nějakému slovu, to tam můj mozek napere a řeším to až ve chvíli, kdy věta nedává smysl, že si přečtu s lupou doopravdy, co že to tam v tom mlžném mixu rozsypaných broučků a písmenek vlastně přesně je. Většina textů je naštěstí tak předvídatelných, že může člověk jen celé věty odhadovat a často i přeskakovat odstavce a vůbec to nevadí. To jsem také neznal a přišlo to až s očními problémy.
K tomu je mi občas divně slabo, večer otékají nohy jako štoudve, ale jen někdy. Tělo mne zkrátka upozorňuje, že životnost se chýlí ke konci. Jít to řešit k lékařům mi přijde zcela nesmyslné. Za celý můj život zafungovalo snad jen oční, a to také až na pátý pokus, když erozi rohovky v krajské nemocnici odborníci dvakrát diagnostikovali jako zánět spojivek. Nechali mne čekat v čekárně tři hodiny, kdy se mezitím oko z nejhoršího zhojilo a za dva týdny repete. „Vy už jste tady zase?“ a „My tady řešíme závažné věci a vy jdete jen s tímhle“. No, nakonec to skončilo dvěma operacemi očí a dost podstatnými problémy, ale na kvalitu diagnóz v našem zdravotnictví opravdu nevěřím a nějaké dlouhé trmácení se někam a pak čekání na to, až na mě nakonec někdo zamachruje a sekne nesmysl, na to nemám sílu. Vím předem, že si mám koupit volně prodejnou předraženou věc a nemám otravovat, případně mi ji přikáže lékař. Problém mi samozřejmě zůstane, je to pokus omyl, ale spíše vždy omyl a nejjednodušší diagnóza. Když přijdou vážnější věci, lékaři seriózně řeší možná politiky a boháče. Moje zkušenost je, že za to, že mne v čekárně někdo pochrmlá, budu čekat hodiny ve strašném depresivním prostředí, přijdu o den života a výsledky nebudou žádné, tak za to mi to nestojí a je vždy lepší všechno vyležet v posteli, dokud to není vyloženě na sanitku. Jak zní známá hláška z filmu „Žvahlav“, kde vesničan hrdě líčí: „Doktora jsem viděl, ale on mne ne“.
Doma si můžete topit a větrat podle sebe, máte svou postel, své jídlo a těch pár kroků dáte. Antibiotika se musí vyžebrat od zvěrolékaře, to je jediný problém, lékař vám je do zásoby nedá. A když je vám opravdu špatně, přece nikam nepůjdete, aby nebylo ještě hůře. Nebudu probírat virózy a následné bakteriální infekce, prostě pít čaj s medem, být doma a nemuset řešit docházku, neschopenky, doprošování se a někam se kodrcat a trpět. Že nemáte auto nikoho nezajímá. Už aby byli místo doktorů domácí roboti s umělou inteligencí, kteří vás změří a jen odešlou data. Dron přiveze léky, to bude doba, ale mě se netýká. Já žiji tady a teď. A musím řešit cenu všeho. A ta se kupodivu nepočítá v penězích, ale v čase.
Život lze definovat jako čas, který je vyměřený a se kterým je nutné hospodařit. Na začátku s tím člověk moc neudělá. Projde si tím povinným kriminálem zvaným škola, kde si kolegy nevybírá, autority také ne, kde je jen šroubek a hmota a systém se z něj něco snaží tvarovat. Kolem třiceti let u některých přichází rozum, autonomie a sebeuvědomění, rozlišování podsunutých a vlastních potřeb a postupně někdy i odvaha být svůj. U někoho dříve, u někoho později, u jiného nikdy. Teprve pak přijde doba, kdy člověk řeší smysluplnost hospodaření se svým časem.
A proč vlastně píšu o apokalypse? Ta znamená konec. Pro všechny naráz. To je jen taková drobnost, kterou se to liší od konce, který se týká každého a o kterém nikdo neví, kdy přijde. Prevence proti osobní apokalypse je, užít si každý den, jako by měl být poslední. Zvážit si, zda tím, že budu dělat, co se má, získávám kredity na další svůj čas a život nebo je naopak ztrácím. Zda žiji natolik špatně, že musím část svého času investovat, aby ten zbytek byl kvalitnější. Zda to, co považuji za kvalitně strávený čas, je opravdu to, co mne uspokojuje, pokud se zeptám sám sebe a přestanu vše hodnotit obecnými měřítky úspěšnosti. Zda sebeobětování, tedy utrácení času, za to či ono, zda to dává nějaký vyšší smysl a zda ta oběť za to pro mne osobně stojí. Jsou to těžké otázky, a ještě těžší odpovědi.
Opravdu se mám někde znovu vtírat do systému, když už mne jednou vykopl a nikdo mne nechce? Opravdu se mám přemáhat a trpět svými neduhy a zhoršovat je jen proto, že spousta dalších lidí je nemá a tabulky někdo nastavil na nesmrtelného věčně zdravého blázna, kterého práce do sta let baví, nic mu neleze na nervy a kdykoliv se rád zapovídá s mladými a bude s nimi soutěžit a cítit se také mlád? Ne každý je stádní, a ne každý je zdravý.
Kdyby to byla odchylka pár procent obyvatel, tak beru, že to systém nijak neřeší. Ale co pozoruji, takových jako já je spousta. Vysedávají po poliklinikách v domnění, že se něco zlepší, a ještě nejsou ani v důchodu. Pořád jen řeší neschopenky, práci, nemoc, práci, neschopenky a nikdy je nenapadlo ráno prostě nevstát, nikam nejít, na všechno se vykašlat a říct si, že už jsem pracoval opravdu dost. Když mám být chudý, budu chudý, ale trestat se lejstry a docházkou, ať už po doktorech nebo úřadech nebo pohovorech a nebo zaměstnáních, nedává to pro mne smysl. Na důchod není potřeba se těšit a dotrpět to. Jsou to pro některé poslední roky aktivního života, kdy funguje, co má. A slibů světlých zítřků už jsem slyšel opravdu dost a naivní dítě už nejsem.
Rozhodl jsem se správně? Našetřil jsem si sedmdesát tisíc a dokud je v chlebu a rýži neprojím, nikam nepůjdu, možná na procházku do lesa. Mám svou postýlku, mini bydlení, kde za jednou tenkou zdí ječí a dupe celé dny šílený cizojazyčný blázen a jeho kupa bezohledných příbuzných a za druhou štěká celé dny opuštěný testovací psík mladého zatím bezdětného páru. Mám svá traktoristická sluchátka, která to řeší. Na nákup chodím jednou za týden, pečivo vydrží v lednici čtyři dny skoro čerstvé, v mrazáku neomezeně. Vstanu, kdy chci, jdu spát, kdy chci. Přečtu si, jak je na světě strašně, ke kdo koho zabil a přepadl, jak nic nedává smysl a co všechno mi hrozí. Pošlu fotky svých technických vynálezů pro radost svým dvěma kamarádům a domluvíme se, že se za tři týdny uvidíme. A nic nemusím, nikdo mi nešéfuje, nikdo mne nestraší a je mi dobře. Stres je zabiják, doufám, že jsem ho omezil. Otázka je, na jak dlouho.
Je mi 56 let a stále nemám práci. Ale už jsem si zvykl. Ztrácím pracovní návyky. Ráno vstávat, někoho poslouchat, dělat co nechci. Na klid a neexistenci termínů se rychle zvyká. Myslíte, že je to definitivní?
Co mám dělat, aby to bylo správně? Já opravdu nevím.
