Článek
Když jsem četl tento článek, udělalo se mi zle. Nemám rád rychlé soudy a vím, jaké to je. Také jsem měl matku ne právě empatickou a také jsem od ní poslouchal, přestože jsem měl samé jedničky, podobné věty. Při dvojce z písemky věty typu „Já ti udělám vojnu jako řemen“ a zažíval následnou šikanu tím, že o víkendu jsem musel dělat domácí úkoly, které sama vymýšlela a rozhodně to nebylo nic příjemného, sbírat shnilé věci na zahradě a pucovat všem boty. Prostě teror. Věty „zapomeň, že jsem tvoje matka“ padaly naprosto běžně a ustrašený otec, místo aby zasáhl, tak si bral šichty navíc v práci nebo se schovával v garáži a zmohl se jen na „Maminka má pravdu“.
Je to přes čtyřicet let a dodnes nemáme hezký vztah, otce mám rád, je mi ho líto, že až nyní v důchodu poznává, jaké je to s takovým člověkem žít, ale zvedal jsem se z toho fakt dlouho. Nikdy jsem nepochopil, proč jsem musel mít za každou cenu samé jedničky. Proto, aby se mohla vytahovat před kamarádkami? Vždyť žádné neměla. No nic.
Přečetl jsem si článek, kde mladý kluk v podobné situaci provedl úkladnou vraždu. Vůbec neříkám, že je to relevantní. Ale vím, jak mi bylo, když jsem ze všech stran řešil, jak z vlivu této osoby uniknout a pochopil, že východisko není. A musím říct, že myšlenky byly nejrůznější. Buď sebe nebo nevím. A kdyby byly za socialismu drogy, kdoví kudy by má cesta šla. Nakonec jsem se upnul na sport a techniku a snažil se být pořád někde jinde než ona. Nicméně každé setkání byla poukázka na malér, kdy dokázala šílet i jen z toho, že mám nakřivo boty v botníku a rozdávat tresty a křičet. Myslím si, že někteří lidé by mít děti neměli. Nebo by jim je měli hned po porodu vzít a dát k adopci. Empatie, chápání hranic a mateřský pud. Když tyto věci chybí, je to katastrofa. Kdo to nezažil, nikdy to nepochopí. Tak jsem si zavzpomínal.
Co mne vždy fascinovalo, jaká milá a příjemná byla na návštěvy, na učitelky, na každého. Mezitím směrem ke mě jen cedila drsná slůvka „Počkej doma, to vyřešíme doma“. A člověku se dělalo fyzicky zle. Musím říct, že bych tehdy dal já nevím co za to, kdyby zmizela. Modlil jsem se jako dítě a když vedle ní dostalo auto smyk a napálilo to do zdi a ona se vrátila celá vyjevená, že kdyby byla o metr vedle, tak je po ní, zamrazilo mne. Zpětně za problém považuji hlavně to, že nebylo a možná ani dnes není, jak a komu co sdělit. V podobných případech, kdy se dítěti nevěří, zapře to druhý rodič nebo má dítě nějaký handicap, kvůli kterému se nevyjadřuje jasně. Jak ji znám, je extrémně mstivá a s vojnou jako řemen strašila často. Představovala si jí jako řev od rána do večera a samé povinnosti a tresty a dokola a dokola včetně úkolů z pilnosti. Zkrátka mučení. Nemáme tě rádi. Protože tohleto, protože tamhleto. Trest, trest. U filmu Mrazík jsem jasně poznával svou matku i otce. Trefili se. Přežil jsem to a hned tak mne něco nerozhází. Před sebevraždou mne odradilo hlavně to, že jsem si dokázal představit, jak ona pak ze sebe bude dělat chudinku a ze mne blázna a jak ji zase budou všichni litovat.
Za to, kde se člověk narodil, prostě nemůže. Hlavní problém pak u nás byla škola. V první třídě jsem byl spontánní a rozpustilý inteligentní klučík a měl hezké výsledky, velkou jedničku přes celé vysvědčení a v životě by mne nenapadlo, že mám problém i jinde než doma. Že půjde na rodičovskou schůzku, že se tam dozví, že „vyrušuji a chci si povídat“ a že doma nastane totální peklo. Nikomu bych to nepřál, nemohl jsem snad půl hodiny po exekuci ani popadnout dech. Dítě do první třídy. A zacházejí s ním jak se psem. Jak se může bránit? Nijak. Tehdy se mi prvně v životě začal svírat žaludek a světe div se, nezbavil jsem se toho ani po padesátce. A pořád ji nemám rád.
Před každou další třídní schůzkou mi bylo úzko a zle od žaludku. Když jsem dostal trojku, že jsem nestihl na čas celou písemku z matematiky a věděl, že se z toho do konce roku nevybabrám a na vysvědčení už to bude dvojka a co schytám doma, tak jsem ve škole normálně omdlel. Nakonec to vyřešil otec tím, že chodil na třídní schůzky on. Jen ukázal známky a bagatelizoval cokoliv, aby se exploze vzteku a hysterie a extrémních následků neobjevila. Byl jsem dítě, myslel jsem, že tohle má doma každý. I tak byly chvíle, kdy jsem cítil totální beznaděj a nedokázal vymyslet, jak to řešit.
Nechci nic a nikoho obhajovat a rozhodně to neschvaluji. Ale prostě mi to zarezonovalo a vím, co jsem si prožil já. Nebyl bych ničeho zlého schopen, ale já jsem asperger a u všeho vidím důsledky. Bylo to pro mne velmi tvrdé hlavně tím, že to nešlo nijak logicky vyřešit. Prostě nešlo uniknout. Nemělo to východisko. Nějaká snaha ve škole či doma vůbec nic neřešila. Jsou lidé, kterým se nezavděčíte, kteří nemají empatii, kteří požadují nesplnitelné. A pak jsou cizí lidé, kteří si myslí, že žijete jako oni, kde nic není tak horké. Nadělí vám maléry, které z jejich pohledu nejsou rozsudek pekla, ale pro mne reálně ano.
A jsme u druhé části problému. U našeho školství. Místo toho, aby dokázalo vytvořit prostředí podpory, pokud jsou problémy jinde a není odkud ji brát, tak dělá pravý opak. V článku se píše, že někdo, kdo měl ADHD a spoustu diagnóz, včetně omezení kognitivních schopností myslím, tak dostal asistenta pedagoga a měl diagnostikováno, že podporu ve škole potřebuje. A mě zůstává rozum stát, jak je možné, že s asistencí lze dostat pětku na vysvědčení. Podle mne to nejde. Někdo musel selhat a žák to nebyl.
Za vzdělávání je zodpovědná škola a ne rodiče. Pětka je v našich krajích forma trestu pro rodinu, ať si to nějak zařídí, že učitelé to dělat nebudou a pětkou na vysvědčení se zkoušejí žáka zbavit. Asi aby propadl jinam. Vzdělávání je ale přece práce jako každá jiná. Tu pětku by měl někdo dát tomu učiteli či asistentce a ne studentovi. Pokud škola nedokázala předat ani úplně minimální znalosti, aby to bylo za čtyři, tak nemůže být dobrá a pobyt tam nedává smysl. A pokud je porucha u studenta tak velká, že nelze ani individuálním přístupem dosáhnout, aby se něco naučil a pochopil, pak je to opět selhání školy. Je nesmyslné, že to řeší tímto způsobem a rozdává pětky na vysvědčení, místo aby věc řešila včas tím, že se zajistí fungující podpora ve škole nebo přeřazení na speciální školu, kde jsou jiné požadavky a jinak odstupňované výkony žáků.
Připravit někoho o rok života tím, že mu budu dávat pětky na vysvědčení, aby propadl a učitel se ho zbavil, ať se na mne nikdo nezlobí, to je prostě středověk. To jsou tresty a nic jiného. To znamená, že školství má ohromný problém, pokud nechápe, že učitelé nejsou porota na pěvecké soutěži, která má vyházet a oznámkovat a ponížit, aby se všichni pobavili. Jsou tam kvůli práci a studijní neúspěch jde vždy hlavně za konkrétním učitelem.
V případě, kdy má žák asistenta, tak fakt nechápu, jak může dostat na vysvědčení pětku. Bez toho, aby se věc řešila včas a systémově. Nechce se mi věřit, že by to s asistentem a doporučeními z poradny nešlo při troše snahy ze strany pedagogů dotáhnout alespoň na čtyřku. Podle mne ta pětka byl trest a snaha se zbavit problému. To vnímám jako naprosto tristní. Bohužel podklady člověk nemá, ale vím, jak to probíhalo u naší třídní češtinářky na základní škole. Diktát byl na půl stránky a za jednu chybu i čárku mezi větami nebo vynechání písmenka byla dvojka. Za další trojka. Polovina třídy měla pětku obden, zastrašovalo se a já, přestože jsem to měl vydřené spoustou času, abych doma pak přežil, tak jsem na jedničku z češtiny nikdy nedosáhl. Přitom zpětně si vybavuji, že učitelka měla silný moravský přízvuk, mátla nás při diktátech fest, ale byla bůh a mohla všechno. A tento přístup je podle mne katastrofa. Kdy místo výuky jde o zastrašování a dril a zvykání si na autority (které skutečnými autoritami nejsou) i s jejich vrtochy.
Jsem na to přecitlivělý, protože jsem to měl doma. U vlastních dětí, když jsem chodil na třídní schůzky a viděl tam u některých „autorit“ tu bohorovnost a machrování, zase se ozvalo svírání v žaludku a chuť zvracet nad těmi, kdo si neuvědomují, jaké důsledky může jejich chybný úsudek a nemilosrdnost mít někde doma u lidí, které ani pořádně neznají.
A přesně to se stalo. Pětka na vysvědčení jako spouštěč rodinné tragédie. Ještě navíc z matematiky. Opravdu neuměl počítat, sčítat, základní věci? Jak může někdo dát pětku člověku, který počítat umí. Jenže ono půjde asi o to oblíbené bláznění s derivacemi, limitami, funkcemi.
Nedávno jsem jel autobusem a povídali si tam výrostci „No tak to zderivuješ, né, to je přeci jasný“. A ten, co to měl nastudované, pokračoval „yx na druhou a je z toho dvě yx“. A přesně tak se učí matematika a podle mne to nedává žádný smysl. Hloupé básničky, pro každou situaci a vzoreček jiná věc nazpaměť a hezky to poskládat, aby vznikla rovnice, požadovaný tvar a byla jednička. Nebo se cokoliv i třeba malého nepovede a je to pětka. To je nevýhoda matematiky, že stačí cokoliv a nevyjde to. Proto ji děti dle průzkumů nemají rády. Protože ji učí asi často diletanti. Nebo nevím. Že by to dávalo někomu nějaký smysl, k čemu to je, proč se to učíme, co s tím budu v praxi dělat? Ne.
Je to asi tak užitečné, jako umět vyplňovat křížovku „Kde je nejvíce rozšířen tučňák patagonský?“ a „Na zadní části“. Felix Holzmann to ve svém vtipu odlehčil holistickým přístupem, který právě ve vzdělávacím systému všude zoufale chybí. V matematice stačí vědět, že x na druhou je dvě x a dobře to napsat, odrecitovat a vystačíte s tím. Žádný smysl to nedává. Jako že A je Z. Prostě se to naučte. Nazpaměť. A vyzkoušíme to. A rychle, rychle, musíme do konce roku zvládnout ještě spoustu učiva. Než se učit takto, tak snad raději vůbec. Ale to je jen můj názor.
Nikdy nezapomenu na to, jak jsme na gymplu brali integrály a já se zeptal učitelky, co to vlastně je, co to děláme, proč to děláme, co si pod tím mám představit? Byl jsem jedničkář, učitelka dogmatička, která týrala už mého otce, který mi pak říkal „Kdybych věděl, že tam tahle ještě dělá, tak bych tě poslal na jinou školu“. Než jsem tam přišel, měl jsem z matematiky za jedna a bavila mne. Ale pak jsem čtyři roky pořád jen bojoval o dvojku na vysvědčení, na gymplu už to doma prošlo. Nicméně tato učitelka byla prostě tvrdá. Chtělo se po mě, abych fungoval jako kazeťák. V matematice, zhnusila mi ji. Programování mám rád jen proto, že mu tahle pedagožka nerozuměla a nebylo v osnovách, proto mi ho nedokázala zhnusit.
Tedy jsem se přihlásil a zeptal se, co to je a k čemu to je, že mi nějak uniká nit a nechápu. Nerad bych, aby mi ujel vlak, ještě nikdy se mi to nestalo, ale toto nemám jak a kam ve svém pochopení látky zařadit, nikam to nepasuje, nechápu o co jde. Proč se mám učit, že jeden vzorec znamená jiný vzorec a nevidím tam žádné souvislosti kromě dosazování. Přihlásil jsem se a řekl jsem to. Jsem asperger, jednám na rovinu, nejrůznější intriky a náznaky moc nechápu.
No a ve třídě haló. Jako kdybych byl poslední retard, který nechápe. Všichni se mi smáli i čtyřkaři. Přitom já jsem věděl, že oni to nechápou také, jenže oni nechápali nikdy nic a všechno se učili nazpaměť. Pro ně to nebyla žádná novinka, oni ve své mysli neverifikují, zda to někam zapadne, jaké to má souvislosti, zda to dává smysl a funguje. Znal jsem své spolužáky. Věděl jsem, že fungují jako kazeťák a jen čekají, až si za čtyři roky odtrpí maturitu za jakoukoliv známku a půjdou se upíchnout někam na úřad, kde jim už léta drží místo mamka nebo teta.
Po tomhle dotazu si mne učitelka změřila a pátravým pohledem zkoumala, zda to není nějaká provokace nebo revolta. Znala mne, věděla, že jezdím na olympiády z fyziky a zpátky nosím první místa a tak mne nemohla odbýt. A víte, co mi řekla? „Otevři si učebnici na straně 84 a tam máš definici. Přečti nám ji.“ Přečetl jsem jí a smysl mi to stále nedávalo, protože jsem si ji přečetl už před dotazem. Odbyla mne, ať si to projdu ještě jednou doma, že v učebnici všechno je. To je panečku učitelka. Jak já závidím dnešním dětem, že existuje umělá inteligence, Khanovy stránky, „Umíme to“ a spousty dalších zdrojů, které tehdy nebyly. O schopnostech pedagogů si nedělám vůbec žádné iluze. Mám své zkušenosti. Jsme všichni jenom lidé a někteří se na svou práci vůbec nehodí, jen něco předstírají. A tipuji, že jich je minimálně třetina, alespoň co jsem zažil při své šestnáctileté pouti českým školstvím. Toto na rozdíl od jiných věcí má řešení a to zpětnou vazbu a kontrolu kvality.
Zda je výuka kvalitní, to se opravdu nepozná podle výkazů, které kontroluje školní inspekce. Ani podle toho, že přijde inspektor do hodiny a ta vypadá úplně jinak, než normálně. V každé fabrice, na každém pracovišti, kdekoliv se kontroluje to, za co jsou lidé placeni. Ve školství ale ne. Neexistuje záznam hodiny. Přitom by to byla finančně vzhledem k platům učitelů úplná drobnost. Zabezpečený server, kde si inspektor může pustit namátkově záznam ze kterékoliv hodiny. Nebo po stížnosti zkontrolovat „jak to bylo“. Už žádné tvrzení proti tvrzení, už žádná šílená šikana a nezvládnuté kolektivy, kdy si třídní pedagog hraje na slepého, dokud neteče krev.
Kamery do škol. To je jediné řešení na zlepšení efektivity a rozlišení toho, kdo je skutečně pedagog a pracuje s nadšením. Kdo umí přenést svou vizi na žáky nebo alespoň na ty, kteří k tomu mají předpoklady. Kdo svůj předmět svým přístupem dětem nezkazí, nezhnusí. Stávající stav, kdy škola je „black box“ a nikdo se pořádně nedozví, co se tam vlastně děje, to je úplně špatně. Rodiče pak třeba při covidu byli v šoku ze sledování výuky online, která byla plná chytáků, nesmyslů, slovíčkaření a pedagogická činnost a dobrá vůle něco naučit někdy prý úplně chyběla. Vždy je to o lidech.
Školství se nikdy nezlepší, pokud nebude existovat zpětná vazba a kontrola. Děti si nebudou stěžovat na učitelku, která se to pak dozví. Téměř každá si podle mých zkušeností pěstuje svůj fan klub tří, čtyř holčiček, měla je i ta naše strašná matikářka, ale co ostatní děti? Čekat zpětnou vazbu od dětí je nesmysl. Musí tam, snaží se to přežít. Jakýkoliv krok pro ně má velké důsledky. Iluze měli jen někteří. Stěžovali si snad vojáci základní služby na své velitele? A bylo tam všechno v pořádku? Copak je tak těžké se poučit? Budete si vy stěžovat na svého zubaře, že roztahal drobné úkony na čtyřikrát a pumpnul vás o deset tisíc? Nebudete. Nemáte totiž kam jinam jít. A podobně je na tom spousta rodičů a dětí v okresních a menších městech. Je tam jen jedna škola. A učitelé jsou tam velcí páni.
A neříkám, že dělají svou práci špatně, ani neříkám, že není těžká. Jen říkám, že jsem opakovaně zažil, že jsou tam opravdu lidé, kteří tam nepatří. A škodí. A bez kamer se nikdy nepřijde na to, kteří to jsou. Papírově jsou všichni úžasní a stěžovat si budou jen ti nejzoufalejší, ale raději v tichosti změní školu.
A co jsem tím chtěl říct? Že tu rodinnou tragédii má na triku asi škola. Vyvinula podle mne nepřiměřený tlak na rodinu a toto jsou tragické důsledky. Dávat pětku na vysvědčení z matematiky někomu s částečnou retardací, s potřebou asistenta a s ADHD je z podstaty věci naprostý nesmysl.
Pokud výuku nezvládal, že třeba spal, měl jít na jinou školu. Pokud nespal, tak při snaze pedagoga a asistenta prostě není možné, aby měl pětku, pokud čtyřka obnáší například dvacetiprocentní znalost.
Je to celé na zamyšlení a svědomí každého zvlášť, proč si lidé neuvědomí, jaké zlo způsobí tím, že budou nemilosrdní a nekompromisní. Pokud si někoho objednám na úklid a on ho nevykoná, nedám mu peníze. Pokud stát platí vzdělávání a pro učitele je věc hotová tím, že dá někomu pětku na vysvědčení a peníze za toho člověka dostane, pak je něco špatně. Práci neodvedl. Pokud tam ten žák nepatřil, měl to někdo řešit. Někdo selhal. A následkem je tragédie.
A není to úplný exces. Já nechci vědět, co se děje po vysvědčení v podobných rodinách, jako je ta, ve které jsem vyrůstal já. Že na pedagogické fakultě o této možnosti asi nikdo nikdy nepřednášel, to nic nemění na tom, že se to zjevně děje.
Vrátíte se z místa, kde vás trápili evidentně zbytečně a neefektivně a nesmyslně celý den. Nemáte na to. Dokonce na to máte papír, že fungujete jinak. Škola na vás fasuje peníze a napálí vám pětku na vysvědčení a systém nechápe, že je to jeho selhání. Autority to nezajímá, jsou v tomto směru beztrestné. A doma se dozvíte „A teď ti začne vojna,“ a jen těžko si umíte představit, co všechno se nyní bude dít. Svět spadl a přestal dávat smysl.
Stálo to té škole za to? Toto je systémový problém. Ti lidé minimálně v tomto případě asi netuší, jaká je jejich práce a co má být výstup. Oni si myslí, že jsou v porotě a hodnotí a třídí. Nechápou, že cílem školy není, aby se měli dobře a nebyly problémy, ale aby něco předali, pokud je to alespoň trochu možné.
Zde předali problém. A rodina to neustála.
Tragédie se stala jen tady, ale stejná chyba se děje zřejmě pořád a všude. Bratranec s ADHD měl pětku z fyziky na vysvědčení s asistentem a potvrzením z poradny. Nutili ho drtit se vzorečky a pět chyb v písemce o deseti otázkách byla pětka. A znovu a znovu. Definice, vzorečky. Někdo je od přírody kopírka, jinému to prostě nejde. Zlomit nad ním hůl a otrávit mu školu, je nesmysl. Kvalitu člověka dotyčný pedagog prokázal už tím, že mu tu pětku dal. Ten kluk dával pozor a snažil se, ale nešlo mu to. Kroutil jsem hlavou, ale dohadovat jsem se nešel. Bál jsem se. Oni můžou všechno, já nic. Bylo by to ještě horší. I tak jsou na rodiče předráždění.
Zdroj :
