Článek
Pro začátek odbočím. Máme poměrně novou zkušenost z válečného konfliktu s novými technologiemi. Asi se nespletu, když řeknu, že k dlouhodobému úspěchu a jeho udržitelnosti je nutné, aby na ten úspěch bylo vynaloženo co nejméně peněz, investic, zátěže. Kdo vyrobí technologii levněji, ten uspěje. Kdo má menší náklady, vyhrává. Jde o princip, který platí všeobecně.
Pokud to mám zobecnit, děti se z mého pohledu nerodí proto, že jsou příliš „drahé“. Pro toho, kdo je v naší civilizované části světa má. Vidíme to v různých částech světa. Čím větší chudoba a čím menší dozor státu, tím více dětí.
Náklady nemyslím jen peníze, ale čas, změnu životního stylu, související ztráty v jiných oblastech života a potřebách, množství starostí, povinností a nejrůznějších nepříjemností. U většinové populace v západním světě se čeká s pořízením dítěte, až bude „život nastartovaný“, tedy ukončené vzdělání, zahájena kariéra, pořízeno bydlení, zajištěny příjmy. V primitivnějších civilizacích dítě není ani zdaleka taková překážka, oběť a změna životního stylu. Prostě se narodí a všichni se těší, jak vyroste a bude pomáhat. Čím více dětí, tím lépe, tím více pomoci a jistot. Náboženství a prorodinné ideologie a společenské normy obvykle také sehrávají svou významnou roli.
Může to znít jako šokující informace, ale jedna z věcí, ke kterým je umělá inteligence skvělá, je porovnávat a vyhodnocovat věci, které by si jinak člověk nikdy nemohl dovolit, pokud není statistik. Ano, umělý mozek s databází může dělat chyby, ale když vám dá na dvanáct otázek, směřujících z různých stran, stejnou odpověď, tak nakonec víte, že se nemýlí. V analýze vymírání jsou výsledky jednoznačné. Klíčových prvků je více, od bydlení až po nastavení systému.
Proto mne překvapuje přístup státu, ale i západní civilizace, která tuto zásadní věc stejně, jako spoustu jiných problémů, v podstatě ignoruje. Až začne situace vypadat fatálně a nutnost řešení bude „hořet“, pak se začnou proklamovat ty nejjednodušší a nejpřímočařejší a zároveň nejlevnější recepty, jak věc řešit. Politici nejsou vizionáři, politici nejsou ani běžní lidé. Politik řeší své čtyři roky, ti prozíravější řeší jak a kam se celoživotně uklidit do sněmovny či senátu. Zásada je jít vždy s proudem a nikdy nepřijít s ničím, co by obsahovalo rizika, nebo cokoliv radikálního. Teprve ve chvíli, kdy „ulice“ respektive volič něco opravdu výrazně a urputně požaduje, tak se mu naoko vyhoví a po zvolení se sliby rozplynou a jedem dál ve stylu líbivých proklamací a žádných viditelných skutků. Proto to vypadá, jak to vypadá, minimálně ohledně porodnosti. Proč by někdo, kdo řeší 4 roky, řešil, co bude za dvacet let. Až „poteče do bot“, budou se oddalovat důchody a dávat méně a méně. To už tu máme.
Před chvilkou jsem na chodbě potkal sousedku. 32 let, hezká mladá žena. Má partnera, každý pátek pořádají mejdany s dalšími dvěma páry obdobného věku. Všechno slyším i když nechci, jsou tu tenké zdi. Mají malého psíka, který celé dny štěká a vyje steskem, když jsou oba v práci. V okamžiku, kdy otevřela dveře, ozval se výbuch psího štěstí. Vzala ho do náruče, dala mu obojek a šla s ním na procházku. Místo dítěte má psa. Aby ji neomezoval. Možná na dítě jednou dojde, ale bude asi jen jedno. Má na to pár let a kdoví, nakolik je stabilní jejich vztah. Žijí volně, nic nedává moc smysl. Kromě jejich kariér.
Není to snadné. Aby měl člověk rozumné příjmy, aby mohl studovat, docházel do perspektivní korporace, aby měl jeho život smysl, pokud má on nebo jeho rodiče ambice, tak musí do hlavního města. Nebo alespoň do krajského. A musí někde bydlet. Dojíždění z venkova opravdu není reálné. Mám to za sebou, kdy jsem do třiceti let dojížděl do práce každý den dvě hodiny tam a dvě hodiny zpět, včetně vlaku, metra, autobusu. Bylo to strašné a vyčerpávající a čtyři hodiny den co den promrhané v drncajících dopravních prostředcích, ve vydýchaném vzduchu, namačkaný na cizí pokašlávající nebo hlaholící lidi. Když jsem si konečně našetřil na byt a přistěhoval se do Prahy, svět se mi úplně změnil. Každý den mi zbývaly čtyři hodiny navíc. Všechno bylo blízko. Lze si vybrat školu, doktora. Když je hezky, můžete jít nejen do lesa jako na venkově, ale udělat si procházku centrem a cítit se jako cizokrajný turista, i když máte v kapse jen pár mincí na wc.
Zatímco člověku samotnému stačí jedna místnost, ve dvou lidech už je lepší ložnice a kuchyně. Jakmile máte dítě, nejpozději kolem páté třídy, to už je potřeba dětský pokojíček. Bydlel jsem jednu životní etapu se samoživitelkou se dvěma dětmi a ve dvou pokojích v bytě o 35 metrech čtverečních to bylo něco strašného. Člověk byl z venkova a z domu zvyklý na spoustu prostoru. Najednou jsem začal chápat, že ta akčnost lidí ze sídlišť, kteří pořád někam cestují, tak je z mého pohledu dána hlavně tím, že nemají vlastní zahradu, dílnu, garáž a nemají co dělat. Nezbývá jim, než i o víkendu utéct ze svého malého bytu s nízkým stropem, kde slyší každé spláchnutí souseda.
Jako svůj celoživotní úspěch mám také takový byt a jen díky němu a tomu, že odpadla únava a problémy a člověk byl „u zdroje“, tak jsem získal ve své době slušnou práci, lesk, loajální ženu bez bytu a kamarády z hlavního města. Ti mají úplně jiný rozhled a možnosti, než mí přátelé v obci, kde jsem později dostal za úkol zušlechtit po rodičích bývalou stodolu. V okamžiku, kdy jsem si chtěl pořídit rodinu, tak jsem pochopil, že pokud nechci znovu zažít peklo zavřený s dětmi v mini bytě, tak musím mláďata vyvést na venkově. Udělat dětem hezké prostředí, harmonický život, klid, ženu propojit s místní komunitou, zajistit řešení všeho a pomoc v okolí a sám makat dál ze svého mini bytu někde daleko. Protože na větší byt v hlavním městě nikdy mít nebudu.
Podobně na tom podle mne bude i spousta dalších lidí. Pokud netrénovali cvičný vztah a netuší, co je čeká, věřím, že si to zkusí mít jedno či dvě děti v 1+1. Ale více rozhodně ne. Prostě to nejde. Já se zařekl, že dokud to půjde, tak ať je žena doma s dětmi a já se budu snažit obětovat pro rodinu. Sice jsou značná rizika, když každý den potkává souseda a mne ne, když na rodinné dovolené jezdí s jinými lidmi a ne se mnou, ale někdo to zajistit musí. Odcizujeme se, ale je to moje cesta. A funguje. Mohl jsem si dovolit alespoň dvě děti a nezničilo nás to. Pokud bychom žili v mém bytě, už bychom se dávno hádali a možná už byli rozvedeni. Alespoň v mém případě dělba práce a rolí funguje.
Dlouho jsem hledal ženu, která má na vrcholu žebříčku hodnot tradiční rodinu. Nechci se rozvádět, nechci bořit, chci stavět. Pochopil jsem, že ženy to mají těžké. Buď, a nebo. Nic mezi tím. Vsadit vše na vzdělání a kariéru a pak mít velkou rodinu je promrhání předchozí práce a potenciálu. Dát rychle dítě do jeslí a utíkat do práce by bylo v mém případě nereálné, protože nedokážu zajistit pro rodinu velký byt v Praze. Na venkově ta práce v podstatě ani nedává finančně pro ženu smysl a známé na úřadě nemáme, aby se tam zaháčkovala za slušné peníze z eráru jako spousta jiných. Tedy jsem hledal ženu, která nebude trpět tím, že „nežije“, když je se svými dětmi a ne s kamarádkami a v práci. Našel jsem, byla to snad jedna ze sta, jsem za to vděčný. Já chápu, proč mají děti pozdě a ještě jen co se stihne, často jen jedno. Požadavek na 17 let trvající vzdělání včetně vysoké školy i pro zdravotní sestru, plus nutnost nastartovat kariéru, to spolehlivě oddaluje mateřství. Že moje žena vysokou školu oželela a kariéru odepsala, to beru jako její úžasný dar, kdy umožnila, že máme šťastnou rodinu a věnuje se dětem, na kterých je to vidět. Žádná honička, žádné nervy, žádné obavy.
Kdysi jsem viděl film „Markéta Lazarová“, kde rodina fungovala jako klan. V té době to bylo normální. Aby byl zajímavý děj, tak otec rodu zvaný „Kozlík“ byl blázen a své zcela loajální syny i zbytek rodiny vedl do sporu s vrchností a se sousedy. Byl to vlastně takový „slovanský“ western. Na filmu mne zaujala právě ta loajalita a soudržnost rodiny v jakékoliv situaci. To, že bez dětí je hospodář bezvýznamný a vše stojí a padá na tom, aby bylo dětí co nejvíce. Kdy neexistuje, aby děti odešly do světa a o rodiče a hospodářství se nepostaraly stejně tak, jako se rodiče starali o ně a proto tu jsou. Ano, byl to středověk. Důchody nebyly, sociální systém neexistoval, kdo neměl děti a už nemohl, zemřel v bídě. Děti byly bohatství, smysl života, jistota, že bude vše fungovat. Kdo jich měl málo, byl chudák, musel platit cizím lidem za jakoukoliv práci nebo se uskromnit.
Pohádka o Trautenbergovi, pokud ji člověk vezme důsledně, tak je naprosto tragická ukázka, jak bezdětný hospodář najímá neloajální čeleď. Umíte si představit děj, kdyby měl hlavní hrdina dva syny a dceru? Úplně jiná situace. Samozřejmě pak by to nebylo na film a příběh, protože by na tom nebylo nic zajímavého, prostě pohoda, všichni spokojení. To jsem jen trochu odbočil do historie a kultury.
V současné době vidím jeden z problémů v tom, že není zcela jasné, zda dítě patří rodičům či státu. Já chápu civilizační pokrok, ale je důležité oprostit se od morálních pohledů a pojmenovat problémy. Pokud to, co vypěstuji, tak mi bude odebráno, pak dám jen to, co musím, abych uspokojil nejzákladnější potřeby. Tedy jedno dítě. Vždy byly nějaké ideologie. Nyní je důraz na individualismus, právo na štěstí, cestování, samostatnost. Tyto věci se s velkou rodinou příliš neslučují. Puberta bývá pro rodiče obvykle velká zkouška. Pokud máte minoritní vliv a od médií přes influencery a sociální sítě, školní kolektivy a další cizí lidi se na vašeho potomka hrnou nejrůznější tlaky „co je normální“, pak je to problém. Vy doma jen zíráte, že se stylizuje do EMO nebo čehokoliv jiného, pro vás zcela nesmyslného a váš hlas se nebere, protože jste společností, které se nejde vyhnout, přehlasován.
Pro spoustu lidí je to překvapení, jakými všemi problémy musí se svým milovaným synem či dcerou procházet, před čím je chránit a jak dokázat, aby byl vlastní hlas a výchova natolik dominantní, aby byla šance vývoj vůbec ovlivnit. Z mého pohledu dítě už dávno nepatří rodině, převažují cizí vlivy. Loajalita a odpovědnost se nepovažuje za ctnost, ale hloupost a brzdu osobního rozvoje. Vliv rodinných autorit je z mnoha stran bagatelizován. Tedy mít dítě je naprosto nejistá a riskantní věc, protože netušíte, co z něho bude a jaké budou vaše vztahy a nemáte to snad ani ze třiceti procent reálně pod kontrolou.
Máte ho rádi, má vás rádo. Ale život je plný zkoušek a pokušení. A společnost a to si přiznejme, je hodnotově spíše destruktivní. Žádná víra, žádná pevná pravidla, žádné okamžité důsledky. Každý se může sebrat a jít za svým štěstím. Kdykoliv a jakkoliv. Držíte v ruce batole a neuhodnete, co bude za dvacet let a kdo všechno na něj bude mít dominantní vliv. Víte jen, že vy to nebudete. Odevzdáte ho systému, škole, spolužákům, cizím vlivům, propagandě, médiím. V takové situaci nedává sebeobětování pro velkou rodinu příliš smysl. Že by děti pomohly a nerozlétly se po světě a nebyli jste nakonec sami, je velmi nepravděpodobné.
Potkávám spousty důchodců, kteří nevidí děti jak je rok dlouhý, většina se rozvedla a děti třeba někdo poštval, nejtěžší případy často litují toho, že vůbec nějaké děti měly. Za těmi ostatními jejich ratolest zajde v ideálním případě jednou za měsíc či dva, protože mezitím má na starost strašně moc důležitých věcí. Člověk si položí otázku. Co může být na světě důležitějšího než ten, kvůli komu tady na světě jsem? Kdo se rozhodl dát mi život a dal mi ho. Dobrovolně a po zralé úvaze. Důležitější není šéf v práci. Ani manželka. Ani dovolená. Ani nic jiného. To, že dýchám, je jen proto, že se někdo rozhodl, že tu budu. Tento druh úvah se dnes prakticky nevyskytuje.
Všeobecně se to bere tak, že dítě je nejspíše nehoda a že přírodou dané pudy zajistí reprodukci a jsou tak silné, že netřeba nic řešit. Ale tak to není. Páté dítě si kvůli slasti omylem nikdo nikdy nepořídí. Musí mít důvod, musí vědět, že to dává smysl. Ať již náboženství nebo dávky nebo to, že chce mít svůj vlastní velký klan, kterému šéfuje a který by bez něj nebyl. Občas se dívám na černobílou fotografii americké rodiny Kennedyových s jejich devíti dětmi. Takhle vypadá klan. Loajalita, soudržnost, smysl života. To lze ale realizovat pouze v dobách, kdy vám společnost neustále rodinu i děti ze všech stran neodstřeluje. I kdyby jen dostupností drog a špatných vzorů a preferováním těch, kdo rodinu nemají nebo žijí nemorálně.
Téměř všichni rodiče mají své děti rádi, ale často to celé provází hořkost. Přes děti jsou vydíráni a děti samotné vyžadují péči i prostředky a ovlivní velkou část aktivního života. Ženy musí být ve vztahu, který už nefunguje, muži se děsí extrémních alimentů na příštích dvacet let, samostatnost potomků je v nedohlednu. Vztah jako takový je v našich krajích nestabilní, každý může žít bez druhého a nepotřebuje ho. Zatímco dříve byl pár nepostradatelný „nástroj k přežití“ a zcela stabilní jednotka, dnes je brán rozchod a rozvod jako něco zcela normálního, pokud jde kolem někdo lepší, perspektivnější nebo prostě jen nový či mladší. To je pro stabilitu, rodinu a děti velmi špatně.
Ideologie preferuje osobní štěstí nad altruismem a sebeobětováním pro druhé. Rodina a přežití dětí v současné době stojí pouze na mateřských pudech a tikajících biologických hodinách matky a obdobných biologicky daných potřebách ze strany otce. Důsledkem je často jediné dítě, které tyto potřeby všem uspokojí a tím to končí.
Velmi pozdní prvorodičky jsou důsledkem tlaku na ženy. Vzdělání, kariéra, standardy západní společnosti, vysoká životní úroveň, uniformní životní styl, atributy úspěchu, auta, dovolené, nikdo netlačí na počet dětí jako na atribut úspěchu. Výsledkem je, že rodina s hodně dětmi je vnímána jako podřadná a ekonomicky ubohá. Společnosti si podle mne dětí celkově neváží, nemotivuje. Dokonce za ně trestá, máte mnohem více problémů, nic neulehčí. Ve výsledku se ti, kdo děti nemají, často posmívají těm, kdo si je udělali a spadli do „kolotoče“ povinností, starostí a výdajů.
Dávno je pryč doba, kdy děti patřily jen vám, byly to pomocníci, všichni jste žili ve společném hospodářství a každý měl své povinnosti, bez kterých by to vůbec nefungovalo. Neexistovalo, že by někdo utekl, aby se měl lépe, protože má nárok na štěstí a nechal ostatním svou práci. Každý vnímal, že je na světě proto, že má „dluh“ k rodině a něco se od něj očekává. Tento způsob myšlení dnes zmizel, ideologie je zcela jiná a už to nedává smysl.
Málokdo udělá něco, co mu nic nepřinese, jen škodí. Párům tak stačí často jedno dítě, aby měli uspokojené všechny své potřeby a odkládají jej do doby, kdy na něj „budou mít“. Zázemí, životní úroveň, hotové kariéry, úspory. Od okamžiku, kdy se dítě narodí, už následují jen samé povinnosti typu „dostavte se“. Počínaje očkováním, pravidelnými prohlídkami, aby se něco nezanedbalo, tak vás doktoři posílají od čerta k ďáblu a všude čekáte a absolvujete nějaké vyšetření a něco platíte. Rovnátka, skolioza, cvičení, alergie, ADHD, běžné problémy, to není jedna návštěva lékaře, ale u každého ze specialistů každý půlrok, každý čtvrtrok. Ve výsledku je to každých 14 dní až tři týdny nějaká návštěva lékaře a to je jen na jediné dítě. Oni si vás objednají, aby „se něco nezanedbalo“ a pak zvou na pravidelné kontroly a vy příštích deset let trávíte celé dny po čekárnách a někam dojíždíte. Pokud byste si sami rozhodli, co má prioritu, riskujete vážné potíže s OSPOD. Máme velmi pečlivého dětského lékaře, těch prohlídek bylo extrémně mnoho. Kolik máte času a peněz a co si o tom myslíte, to se nikdo neptá.
Do toho domácí úkoly, pořád se s děckem něco učit, co odflákli ve škole při výuce. Věčně něčemu nerozumí. Když je místní škola extrémně neschopná, tak si vás tam volají a delegují na vás svou práci oficiálně. Neexistuje, že by kluk ráno odešel, odpoledne se vrátil a člověk dělal svou práci nebo odpočíval. Pořád systém něco chce. Peníze, výlety, pomůcky, schůzky, souhlasy, řešit to či ono, k tomu stále úkoly a zadání, jak zapojit rodinu. Ve škole si neuvědomují, že někdo má dětí více, že oni mají učit a rodinu otravovat, jen když je to odůvodněné. Ve výsledku sleduji, že toto lze na množství práce jen taktak přežít u jednoho dvou dětí, ale kdyby jich bylo osm, tak to ve dvou lidech absolutně nejde.
V jiných dobách vás stát, školy, lékaři nezaměstnali. Také nebylo potřeba pořád někam jezdit. A to je další věc. Jako jednotlivec nepotřebujete auto. Ale jako rodič ano. Nedávno jsem četl, že roční výdaje na provoz jsou 40-60 tisíc (pneumatiky, údržba, pojištění, výdaje, palivo) a to bez kupní ceny a amortizace. V tom článku výslovně uváděli, že auto a jeho provoz stojí skoro jako dítě. Tak se podívejte na ulici, kolik je tam aut a uvědomte si, že místo každého z nich tady mohl být jeden malý capart. Ekonomicky je to pravda.
Bohužel, když máte dítě, tak také nezbytně potřebujete auto. Cesty za lékaři do okresního a krajského města, rodinné nákupy, dovolené, aby nestrádalo a neposmívaly se mu ostatní děti, držet image, musí mít značkové mikiny, mobily, jinak bude ve škole šikana a pro vás další problémy. Kolektivy, to je radost. Člověk závidí tomu středověkému statkáři, který byl se svými syny a dcerami skoro celý rok od rána do večera doma, sdíleli všechno a nikdo se jim do ničeho nepletl, nikdo neúkoloval. Tomu jeho děti patřily. Pro toho to byl smysl života a maximální hodnota. Proto jich měl osm. Bez nich by byl nikdo. To už dávno neplatí.
Vím, že si to většina lidí neuvědomuje, ale ekonomika a uspokojování potřeb je základní hnací motor a klíč rozhodování každého z nás. A dnes žijeme ve společnosti, kde na uspokojení emocionálních potřeb rodičů stačí jedno dítě, investice do něj jsou ohromné, v rámci života se rodičům investice reálně nikdy nevrátí a v případě rozpadu vztahu je dítě obrovský problém jak pro otce (výživné příštích dvacet let, demotivace vydělávat více) tak pro matku (uživím ho, najdu si dalšího partnera, se třemi dětmi těžko).
Mít pejska znamená, že máte uspokojenou potřebu se pomazlit, potřebu lásky, slepé loajality a přitom vám nikdo do ničeho nemluví.
Pak to vypadá, jak to vypadá. Jediná cesta, jak z toho ven, je zcela změnit náhled na rodinu a na práci. Pokud chceme, aby měla rodina 4 a více dětí, tak opravdu nesmíme matky nutit pracovat, a pokud chtějí být některé doma, nesmí to být ostuda a ekonomický krach. Což je zřejmě pro současnou společnost neprůchozí, a proto asi musí vymřít a nahradit ji společnost jiná, s jinými hodnotami. Kde rodina, stabilita a klid se spoustou dětí bude v žebříčku hodnot platné ideologie a společenského mainstreamu úplně jinde. Fungovalo to tisíce let, nemusíme obrazně řečeno „vynalézat kolo“.
Úplně postačí společně pochopit, že jedno narozené slušně vychované dítě má větší hodnotu, než tisíce vyplněných lejster v práci. Že rodina očekává, že společnost proti ní vlastní dítě nepoštve a že bude podporovat stabilitu rodiny. Že by se ženám matkám mělo luxusně žít i bez práce a měly by mít klid a radost ze šťastného domova a setkávání s jinými šťastnými rodinami s dětmi. Snad se toho dočkáme a vyřeší to roboti v práci a lidé v klidu se svými dětmi.
Zdroj:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-rodi-se-stale-mene-deti-co-je-za-tim-267195
