Článek
Vím, že se to nemá. Poslouchat cizí rozhovory se opravdu nemá. Ale když přistoupí skoro důchodce do kupé ke dvěma studentkám, tak je pro ně neviditelný. Spát ve vlaku mi nešlo, tak jsem alespoň zavřel oči, zaposlouchal se a nechal hlavou proudit živé představy toho, co se právě probíralo.
Jel jsem vlakem dvě hodiny. Nemám smartphone a špatně vidím. Vždy mne fascinuje, když si sednete mezi lidi, kteří jsou „všichni napojeni na počítač“. Hrbí se a zírají do černé nebo stříbrné placičky a občas má někdo na klíně notebook a pracuje. Člověka žijícího v realitě prakticky nepotkáte, pokud to není ten cestovatelský typ, který do sebe láme jednu plechovku piva za druhou. Na začátku cesty je žoviální a chce komunikovat, na konci cesty už jede přes „hladinku“ a snaží se machrovat a hledat záminku, proč se prát nebo vyhrožovat.
Jezdím vlakem pravidelně a už mám grif, kdy jedním pohledem otypuji, co mne čeká během následujících hodin. Debaty s vojákem z povolání o jeho rozvodu a domácí válce. Nadšené vyprávění předdůchodce s invalidním důchodem o tom, jak je na vrátnici krásně a jak se konečně nestresuje a je respektován. Nebo utajené kouření natěšených sportovních nadšenců a jejich debaty s průvodčí, že si podle ní mají více otevírat okno. Přitom jsem je uprosil, že je pod nulou a fakt ne. Ledově to fouká a je to o zdraví. Ale cigárko je cigárko, naštěstí jsem měl respirátor, takže to problém nebyl. To se dělo před pár týdny v případě party nějakých kamarádů z hospody, kdy jeli fandit oblíbenému týmu do O2 arény.
Nejhorší zážitky ve vlaku jsem měl vždy s opilci. Zjistil jsem, že to nikdo nereguluje a občas se objeví někdo, kdo načíná plechovku za plechovkou. Kdo má jen dvě, ten je většinou v pohodě, ale jak vidím zmuchlané tři kolem něj a čtvrtou právě pije, tak vím, že budou problémy. Je zajímavé, že průvodčí to jakoby netuší, ale tomu kupé se raději vyhýbá. Dřív jsem byl odvážný a když pošlou málo vagónů, tak jen kolem podobných individuí bývá volno. Několikrát jsem si tam sedl, ale za ty nervy to nestojí. Nejdříve poslouchat neobratné vyhrožování a frajeření na všechny strany, nikdo se s nimi bavit nechce a tihle komunikují většinou pořád a zastavit nejdou. Lidé dávají slušnostní odpovědi a pak, jakoby náhodou, jdou všichni postupně pryč. Poté, kdy osazenstvo prořídne, tak si ten člověk vybírá další cíl. Nejhorší je, když jde o večerní vlaky a jsem tam s takovým typem sám. Ty konce, když už je nametený jak dělo, tak vydržet většinou nejdou a také to zabalím a jdu jinam a za mnou se line křik nebo chvástání, že jsem nevydržel.
Tedy ideální kupé je se studentkami. Neopíjejí se, nejsou agresivní, nehrnou na vás nářky o rozvodech, nevyžadují reakce. Vzhledem k věku, jak jsem již psal, jsem pro ně neviditelný. Dávám si hodně pozor na to, abych nikdy „nezíral“ jak se pořád omílá to pravidlo tří sekund. Tedy se soustředím a snažím se naskenovat maximum informací za dvě sekundy letmým pohledem, aby nebyla záminka k nějakým konfliktům nebo pocitům na jejich straně. Zachytím rovnátka, učebnice, mobil, svačinu a už sklápím zrak a maximálně mne zajímá prázdné sedadlo přede mnou. Vzápětí „usínám“ a jen vnímám zvuk i proto, kdyby se vyskytly nějaké problémy. Člověk nikdy neví, je ve veřejném prostoru, stát se může cokoliv, tak abych byl ve střehu.
Zde vzápětí přistoupila druhá studentka. Vyplynulo, že se synchronizovaly a že jedou na stejnou školu. A začalo se povídat. Jak jsou obě rády, že mají tu druhou, že s těmi ostatními lidmi se nedá moc povídat, kdo se komu líbí, kdo se komu nelíbí. Zajímavá pasáž přišla s větou „Víš o tom, že už s Lukášem nechodím“. Druhá jí přihrála na smeč „A vy jste spolu chodili?“. A začalo se povídat o studentské lásce, která mi přišla spíše jednostranná, o intimitách jsem se nedozvěděl nic, láska prý trvala dva měsíce včetně lyžáku, na kterém nebyla, ale co bylo nejzajímavější, tak dotaz „A proč sis ho vybrala?“
„Kvůli stylu. Jak chodí oblíkanej. Mě se to moc líbilo.“ Uvědomil jsem si, že se doba posunula. Za povrchnost se dnes nikdo nestydí, byla upřímná, myslela to zcela vážně. Uvědomil jsem si, že tvrzení mých dětí, že když nehudou mít ten a ten mobil nebo tu a tu bundu, tak jsou v kolektivu odepsaní, že to nebyla nadsázka ani pokus o nátlak, ale zřejmě holá realita. Už se neprezentuje to, kdo je kdo a co umí, čím je, jaký je, ale všichni se za něco vydávají a s tím slaví nebo neslaví úspěch.
Já sám mám dost spartánskou výchovu, kdy můj otec je generace z padesátých let. Tehdy snad i v dětském periodiku Mateřídouška vycházel na hlavní stránce v rámci kultu osobnosti „Josif Vissarionovič Stalin“ a otce to poměrně zasáhlo a to na celý život. V garáži nám visel portrét Stalina a otec mi jako školákovi opakoval. „Nezáleží na ničem jiném, než na tvé odolnosti a schopnostech. Lidi neřeš, ty sám musíš vědět, zda jsi lepší a v čem.“
Vrcholem ideologie bylo sdělení „Válka bude, Stalin to říkal už tehdy, je to jen otázka času. Uč se střílet, to se ti hodí.“ a za vzor mi byl dán sovětský voják, mistr přežití, s tím, že to není hanba, ale prokázání schopností, když velitel řekne „Zbraně a boty máte u nepřítele“.
Přiznám se, že by mne vůbec nepřekvapilo, kdyby mi to někdo řekl. Proto, když jsem byl u odvodu a armádní tmavě zelený autobus přímo před námi u tehdejšího národního výboru přejel psa, se kterým jsme si celou dobu hráli, věděl jsem, že teď už jde o život. Bylo to dávno, je jiná doba. Učil jsem se střílet a házet nožem a bavilo mne to. Vědět, že dosáhnu čtyři metry na všechny strany během dvou sekund, je dobrý pocit. Ale válka nebyla. A teď jsem stár a kdybych rukou švihnul, jen mi vypadne rameno.
Podle mne to otec myslel dobře a chtěl mi zajistit přežití a nezávislost. Na lidech i na sobě jsem vždy řešil jen to, kdo je kdo. Kdo raději nemluví, aby neodkryl své limity, kdo je pracovitý, kdo co umí, kdo co předvedl. Řešit, co má kdo na sobě, když asi všichni nakonec skončíme na bojišti v uniformách, mi přišlo naprosto mimo. Nikdy bych to neřešil. Když je oděv čistý, je úplně fuk, co to je. Samozřejmě čím více kapes a zipů, tím lepší a praktičtější a flexibilnější oděv. Ale tím pro mne řešení stylu a „co má kdo na sobě“ končí.
Proto mi přijde zcela šílená představa, že si podle „image“ a „stylu“ někdo vybírá partnera, se kterým může teoreticky, i kdyby jen omylem, zplodit potomky. Obléct si přeci může kdokoliv cokoliv. O jeho genetické informaci to nevypovídá vůbec nic. A o tu přece při replikaci a rekombinaci jde, nebo ne? Přemýšlel jsem nad tím ze všech stran a uvědomil si, proč jsou ve světě tak časté školní uniformy. Snad aby nikdo neměl záminku upoutávat pozornost něčím jiným, než kdo je a co umí. Stejně si to asi idealizuji.
Náhle začalo drnčet hlášení, že jsme ve vlaku Českých drah a nepřišel jsem na to, kde to ztlumit. Alespoň, že to byl příjemný hlas. Ale v našem kupé by snad překřičel i sbíječku. Možná je to ochrana proti tomu, aby lidé ve vlaku neusínali a třeba nepřejeli. A nebo jen porucha. Mne vůbec fascinují na cestování takové ty detaily, jako třeba to, že téměř nikdy podle mne nejsou dvě záclonky do uličky stejně dlouhé a nasazené tak, aby šly suchým zipem navzájem sepnout. Vždy, co tam jezdím už roky, tak až na úplné výjimky je to obráceně. K tomu ještě jedna záclonka větší a z jiné série a vždy vzpomínám na socialistické dráhy, kde to byla norma, že všechno stálo zadraka. Říkám si, že ti, co to dělali tehdy, tak mají děti a ty tam pracují dál a pořád mají všechno „na háku“. Nebo nevím. Ale najít dvě správné záclonky a pověsit je proti sobě tak, aby šly sepnout, to přece nemůže být až takový problém. Spíše to ale nikdo neřeší. Záclonka jako záclonka. Možná je to spotřební materiál.
Část cesty jsem jel „courákem“, vlakem, který staví v každé zastávce. Fascinovaly mne nové vagóny, které mají toaletu dělanou pro vozíčkáře. Neuvěřitelná věc. Kolem obloukových automaticky se zavírajících dveří ve stylu „Neználka na Měsíci“ se nedá skoro projít. Nešťastník na sedačce naproti nemá kam dát nohy a pořád do něho někdo naráží, ale na ten záchod by se vešlo osm lidí a to si nevymýšlím. A všude samé madlo, tlačítka, vychytávky. A cestující se tlačí v uličkách a žádného vozíčkáře jsem tam neviděl. Ale třeba jezdím ve špatnou dobu a smysl to dává, nicméně mne to překvapilo. Pamatuji „pantografy“ s typickým „cvak cvak cvak“, kde byla sedadla velká, záchody malé. Dnes je to naopak.
Znovu jsem se zaposlouchal do povídání dívek. Používaly slovo „crazy“ v každé druhé větě. Všechno je krejzy. Musím teď dávat pozor, abych to nezačal používat také, je to zjevně nakažlivé. Začaly se probírat kolektivy. A status. „U nás byla holka a ta ze stovky spadla až úplně na nulu“. Vyplynulo, že udělala nějakou taktickou chybu, byla pomluvena a kolektiv ji vyřadil. Zřejmě normální věc. Druhá studentka poznamenala „U nás byl jeden, co byl na nule celou školní docházku, od začátku do konce“. Tak jsem se zamyslel, že je docela divné, že to jejich třídní nijak nevadilo. Šikana má totiž své fáze a tohle je jasný indikátor. Tahle holka do něj možná nekopala, ale být 9 let života vyřazen z kolektivu a přitom tam muset docházet, to je docela tvrdé. Nicméně v našem školství to nikomu asi nevadí. Hlavní je plat a docházka, jak jsem pochopil už u svých dětí.
Pak se začaly probírat kamarádky a co kdo komu závidí. „Ona je v první lavici a při zkoušení nemusí k tabuli. Má prý na to nějaký papír. A taky jí dovolili mobil“ a druhá dívka se přidala „Na nás pořád řvou a zakazujou mobily. Já bych jí to nezáviděla, ale jak ona se chová, je děsná.“ A ta první dodala „Ona má tatínka právníka, ten asi ví, co a jak, takže jí sehnal potvrzení na autismus“. Pak se obě shodly, že ta dívka „je děsná“.
A mě došlo, že „středověk neskončil, středověk trvá“. Ten rozhovor jasně vypovídal o tom, že „vyřazení z kolektivu“ berou učitelé i žáci nikoliv jako jasný příznak nemoci kolektivu zvané šikana, ale jako něco zcela normálního, jako že venku vyjde slunce nebo je v létě vedro. Vůbec nikdo to neřeší a nikdo se nad tím nepozastavuje. A druhá věc, která mne zarazila je, že to nebyl žádný póvl, řešily, zda španělštinu nebo francouzštinu a co se probírá, tedy bylo vidět, že zájem o studium mají. Jen jim nikdy nikdo neřekl, že osoba s poruchou autistického spektra nikdy nebude „normální a pohodová“ a nikdy s ní ony nebudou moci „normálně mluvit“ a vždy se bude chovat „divně“. A pokud na svou poruchu a diagnózu dostala i potvrzení a učitelé to musí řešit, tak to není žádné nadržování a švindl, jak se v našich krajích přistupuje ke všemu, co není vidět. Je to diagnóza, kterou je třeba respektovat, protože to děvče jiné nebude a ani nemůže být.
Na obou dívkách bylo vidět, že si lebedí v tom, že jsou "normální"a každé dvě minuty se řešilo co a kdo je a není normální. Ale normální kantor měl těm normálním žákům předat informaci, jak se přistupuje k odlišnosti a vrozeným nemocem a odchylkám. Pořád dokola se řeší LGBT a menšiny, určitě nic proti tomu, ale nikdo si neuvědomuje, že tu co nevidět budeme mít další velmi výraznou a velmi specifickou menšinu.
Při současné prevalenci v populaci, kdy je každý třicátý novorozenec myslím autista a skutečně to není o lepší diagnostice, ale o výrazných odchylkách v mozku. Je třeba přijmout, že s takovým člověkem se komunikuje úplně jinak, než s někým, kdo si zakládá na tom, že je „normální“. Ne, že by to nechtěl, ale ono to opravdu nejde. Ta dívka, o které je řeč, tak vždycky „bude divná“. Mne jen mrazí, jak je možné, že společnost je na takové úrovni, že ji kolektiv segreguje z neznalosti a dokud to nebude v osnovách, tak zase učitelé nepředají nic a nic je nenapadne, ani když se to týká jejich třídy.
Mám s tím osobní zkušenost. V dětství jsem měl velmi silnou alergii a musel mít vždy prášky a v krajním případě nepříliš účinný inhalátor. Dnešní léky řeší všechno, ale kdysi bylo běžné, že člověk v lepším případě hodiny nepřetržitě kýchal nebo se dusil půl dne, sípal a pokašlával. I přes to jsem musel neustále učitelům znovu a znovu sdělovat, že dlouhý běh na čas fakt ne, že branná výchova a zabořit čenich do rozkvetlé trávy je také problém a vždy se z učitelů našel někdo, kdo „na tohle nehraje“ a nakomandoval mne do problémů. Pak mne oteklého, poloslepého, prskajícího na všechny strany, s nabíhající dušností, odváděla k domovu neznámá dívka z vyššího ročníku. Pak se vyměnili učitelé a všechno znovu. Na gymplu měli papír o mě založený v trezoru, ale když školník vyhlásil, že kluci musí jít pomoct přenášet polena dřeva, ze kterých se sypou piliny a prach, tak mi náš třídní suše sdělil „No snad to tak moc neudělá, ne“. Přestože mám alergii na piliny a prach jako hrom, tak mne tam poslal. A pokud si člověk zakrývá pusu, dýchá jinam a klepe se strachy, aby se to nespustilo, tak je za komika. Nikdo mu nevěří, protože jeho problém není vidět a hlavně nikdo netuší, když se to rozjede, jaké je to pak peklo.
„Sytý hladovému nevěří“. A já tu zkušenost mám a vím, že stačí jeden učitel, který něco bagatelizuje a vždy se toho děti chytnou a tvrdí, že o nic nejde a že se chci jen „ulejvat“ a vymýšlím si „arelgie“. Neuměli to tehdy ani správně vyslovit, ale záviděli mi diagnózu i ty brýle proti slunci ve stylu „Američan z Vysočan“. Modlil jsem se, ať má alergii každý a splnilo se. Jen díky tomu jsou dnes účinné léky a všeobecná znalost, o co jde. Dnes nikoho ani ve snu nenapadne se někomu posmívat kvůli alergii a učitelé z ní mají vítr. Stačilo pouhých 45 let.
To samé nás čeká s poruchami autistického spektra a jeho variantami. Dnes si všichni namlouvají, že jsou to drobnosti a neuvědomují si, že to mění úplně všechno. Když pak slyším povídat dívky ve vlaku a chápu, že si zase někdo musí odžít to, co jsem si já už prožil, než se společnost vyvine a pochopí, tak člověka zamrazí.
Zdroj:
