Článek
Sluníčko svítí, ptáci a motocyklisti řvou. Koukám z okna na tu zácpu osobních automobilů, sem tam houkající sanitky nebo policajti. Auta se většinu času ani nehnou, sluníčko na ně pere a já jsem tady ve stínu a je mi dobře. Vlahý větřík profukuje pidi bytem ze dvou okének a je tu fajn.
Právě začal nějaký magor mlátit do sudu. Místní autoservis už také zase řádí s rozbruskou, ale to je asi poslední nevyřešená věc, že bych potřeboval nějak omezit ty zvuky. Pokud možno bez sluchátek mačkajících hlavu. Bez náběhu pískotu, který mi nabíhá, když omezím vnější podněty. Jinak je všechno super.
Trochu mi pomáhají krabičky FABA se slonem a dětskými zpěvy z výprodejového webu, které jsem hacknul pomocí umělé inteligence a místo 20 minut zpívánek z nich získal 20 hodin francouzského a italského zpěvu plus pohádek. Z toho vybral deset hodin písniček a z toho sestavil „top ten“ první hodinu a je to úžasné. Rozpustilá dvacetiletá zpěvačka se do toho fakt opřela, aby byl kšeft a ta nálada je nakažlivá. Takže když je depka, pustím si kouzelnou zpívací krabičku a za dvacet minut je to pryč.
Nicméně hlavní je můj stav. Blíží se mi šedesátka. V deseti jsem měl úžasné plány na to, jak udělám díru do světa, že prý jsem nadané dítě. Ve dvaceti jsem byl snaživka úplně pitomý a chtěl zapadnout do kolektivu. Ve třiceti šílenství „najdi dívku ženu, jinak jsi neúspěšný“. Ve čtyřiceti „kde budu bydlet a kde vyvedu mladé“. V padesáti „sakra začínají nemoci“. No a teď už jenom hasím vše, s čím přišlo tělo. A že toho je.
Vždycky je to hrozný šok, když přijde něco nového. Začalo to na plnou palbu po čtyřicítce. Strašná bolest zad ve spánku, která vás vzbudí. Obíhání rehabilitací a všeho, výsledek klasicky nula. Problémy máte, cvičte. Nepomáhá. Hmm. A pak klíčový objev. Když si člověk třetinu postele, co je u hlavy, nakloní o pár cm výše než zbytek postele, že to není do roviny, přestane to skřípat tu ploténku a bolest je pryč. V klidu se vyspíte, už nejsou „zombie“ stavy. Byl to rok nevyspání jak v mlze. A pak objev. Paráda. Osude, děkuju.
Za pár let další radost. Po probuzení strašná bolest oka. Jednou na pohotovost, počtvrté na pohotovost. Oční areál nemocnice v krajském městě. Člověče, to je zánět spojivek, co otravujete. Houby. Sjogren. Identifikováno po šesti letech a dvou očních operacích na každém oku a zhoršení z nula na 3 dioptirie.
No a co, hlavně, že už není jednou týdně ta strašná bolest po probuzení a řezání, kdy se plazíte po bytě a každý pohyb zorničky a každé světlo je bolest takové intenzity, jak by vám někdo nožem rýpal v mozku. Vím, že mozek nemá bolest, jen popisuji pocit. No a jak je v kraji zvykem, nikdo nevyřešil nic, úleva nula, jen spousta času po doktorech. A pak zázrak. Po pěti letech totálního utrpení jsem náhodně v rámci šetření objevil zázračné oční kapky Hypromelóza. Nepomohlo nic z těch asi 25 drahých, co jsem vyzkoušel. Ani to nevytrhly mladičké doktorky tvrdící, jak si mám „masírovat a nahřívat oko“ a podobné nesmysly. Ale tyhle kapky, protože jsou levné, tak v minimálním, ale účinném množství nechávají v oku takovou skvělou hmotu, která když v noci zaschne, tak vytvoří povlak. A ten brání, aby se mi oko zase roztrhlo. Paráda, dokonalé, jsem šťastný člověk, zázrak. Samozřejmě na to ani jedna z těch 12 očních lékařek nepřišla a všechny svorně doporučovaly drahé přípravky, které mi nefungovaly. Metoda pokus omyl a „vyzkoušej všechno“ jako vždy zvítězila.
A migrény. Vygradovalo to tím, že pokud jsem hned po probuzení neběžel ven makat na zahradě v době, kdy jsem ještě byl rodinný venkovský typ, tak mne během tří až pěti hodin v domě postupně rozložila narůstající bolest a tlak v zátylku a za očima. Řešil jsem to deset let. Nakonec jsem skončil u dryjáků typu „Sumatriptan“ a magnetické rezonanci mozku. Samozřejmě zase nic, kromě hezkého snímku s jizvami na mozku z migrén. Jen překlenutí nejhorší bolesti, aby z člověka nestříkaly vyloženě slzy při každém pohybu a aby neležel v posteli a nezíral do stropu a nemodlil se, ať je o 24 hodin více a zase jsem člověkem a ne poruchou.
A pak to přišlo. Začal jsem se učit s umělou inteligencí a ta člověka krásně vodí v kruhu, třeba pětkrát, než cokoliv vyřešíte. Do toho vztahové problémy a protože nemám peníze ani důvěru k terapeutům, začal jsem v kritických okamžicích místo sdíleného smutku v hospodě řešit svůj stav sám. A to Colou s rumem, nepatrně rumu a hodně Coly, raději opatrně, asi mám i něco s játry. A zjistil jsem, že když občas alko vynechám úplně, tak když vypiji hodně Coly, migrény jsou méně a lze je vydržet. Mám povahu vědce, vynesl jsem si to do tabulky a výsledek byl jasný.
Nikdy jsem nepil kafe, že mne otec strojvedoucí varoval, že na to výpravčí padají jak mouchy, protože to pijí hrnek za hrnkem. Takže jsem na kofein extrémně citlivý, že nemám návyk jako ostatní a tablety Kofex mi vyřešily problém s migrénami. Nyní je jen jedna pořádná migréna do měsíce, kdy si musím vzít Kofex plus něco proti bolesti, ale pořád to není na zvracení a ochrnutí. Běžně při náběhu stačí Kofex a jde to, ani nemusím do postele a nebojím se udělat krok. Takže paráda.
Každý další rok je lepší a kvalitnější, protože metodou pokus omyl objevuji léky, které pomáhají a mám jich plnou lékárničku a dělají mi život kvalitní a lepší.
A vyladil jsem jídlo. Sušenka Mila proti hladu. Má v sobě něco jiného, než všechny ostatní a asi nějaký tuk. Vím, že dřív byly lahodné, když ten tuk byl asi ze smetany. Dnes je to podle mne takové na jazyku hrubé a divné, že tam asi cpou kokosové něco, jako všichni, ale nevadí. Prostě někam jdu na půl dne, v kapse jednu dvě sušenky a vyřešen den. Nepotřebuji nic, než trochu vody a funguji a nemám hlad. Nádhera. Nidky jsem to nikde nečetl.
Samozřejmě sušenky jsou nouzovka a luxus. Peníze nejsou, práce není, výdaje jsou, co se dá dělat. Peníze jsou jako krev, cedíte je kudy chodíte, musí se s nimi šetřit. Na stole čtyři suché rohlíky, v lednici zlevněný smetanový jogurt s meruňkami. Zlatý hřeb dne. A rýžová polévka na zaplácnutí hladu. A den co den stejně a dokola a dokola.
Klesly mi hormony. Ta úleva. Naposledy mi bylo takhle fajn, když jsem byl dvanáctiletý kluk. Konečně už zase nic nepotřebuji. Představa, jak mám vedle sebe cizího člověka, který pořád něco chce, mi přijde úplně nesmyslná a zbytečná. Racionalita říká jasně „je ti smutno, pusť si film nebo písničku, chceš sdílet, vzpomeň klasiky, sdílení přes staletí s někým, s kým to opravdu jde a ne žádné laciné hormonální lži“. Samota jako trest? Fakt ne. Samota je vysvobození. Kolotoč skončil. Nikdo nic nechce. A když, tak to nezvednu a nereaguji. A stejně by měl smůlu. Kdo mne má chránit, když ne já? Nikomu nic nedlužím a tím to končí.
A hlavně „fakt nic nepotřebuji“. Žasnu nad starými dámami, které cestují přes půl světa s pocitem, jak si užívají. Jako proč ne. Ale mě je dobře na mé židli, u mé klávesnice, v mé pidikuchyňce v sedmém patře s výhledem na křižovatku. A nevycházím. Když potřebuji pohyb, tak chodím do kruhu po cimře. Jen musím dát pozor, abych nedupal, jsou tu špatné stropy.
A co je úplně nejdůležitější, v tomhle věku už se znám. Vím, kdo jsem. Co vydržím a co nevydržím. Co mi dělá dobře a co ne. A už na mne nepůsobí manipulace a lži, co je pro mne nejlepší „od odborníků“ všeho druhu. Od marketingu po lékaře. Žiji se sebou tolik let, že se znám nejlépe. Vím, jaké léky mi fungují, jaké jídlo mi chutná, co čekat od vztahů, co čekat od světa, co čekat od sebe. Nevidím žádný problém, hlavní je nic nepotřebovat, nemít ambice, radovat se z přítomného okamžiku. Třeba právě proto, že jsem se dnes probudil. Paráda.
Skoro nic mne ani moc nebolí. Skvělé. Vidím rozmazaně jen trochu. Nádhera. Nohy otečou až za 4 hodiny a ten pocit, že jsou to nafouklé balóny, co prasknou, budu řešit až s odstupem. To jsem zatím nevyřešil, ale jsem optimistický. Za dva až pět let určitě najdu svépomocí lék a řešení a život bude zase lepší a lepší.
Tak jen, že jsem se chtěl podělit o svou ranní odpolední radost, že žiji. Hodně štěstí i vám.
Zdroj :
https://jirikoudela.eu/clanek/kazdy-dalsi-rok-je-kvalitnejsi-aneb-sebepoznani-0000124.php
Poznámka autora. Udělal jsem si nesmírně pracně stránky jirikoudela.eu a mám tam přesně osm lidí, kteří mé články milují a víc nikdo. Je to normální? Že jsou všichni líní si uložit adresu a jen kliknou, přečtou. Hmm, docela dobrý článek a zapomenou. Zítra už něvědí, kde ho našli a je jim to fuk. A už nikdy se nevrátí. Pokud jim něco nepřistrčí megamedium, už nikdy nedorazí. To jsem nečekal, že je taková práce uložit si jirikoudela.eu a jednou za měsíc se kouknout, zda mne něco, co by neprošlo normálně, neosloví. Napsat 124 článků a vyfiltrovat obrázky je docela dřina, tak ať to nedělám zbytečně. Prosím. Děkuji.
