Článek
Šoupli mi něco k podpisu: „A teď hned a tady se podepište a tady napište datum,“ a já si to ani nepřečetl, protože po ránu skoro nevidím, a podepsal jsem to. A teď se děsím, jestli jsem se tím nezaprodal do otroctví. Ale spíš to dle mne bylo nějaké poučení o rizicích a kdovíčem. Prostě alibi, že když chcípnu, nikdo za nic nemůže a že jsem to dobře věděl předem. No nic.
Pak do mne bodli. Byla tam jakási mladičká sexy sestřička, leč neuměla bodat. Našla žílu, probodla ji a krev nikde žádná. Omluvila se mi a zavolala někoho, kdo to umí. Druhá frajerka, zřejmě ze staršího ročníku, mi nabodla druhou ruku a to tak, že jsem normálně uchem slyšel, jak ta krev bublá do zkumavky, jako když otevřete vodní kohoutek.
Přelepily mi obě tlapy a pro výsledky si nesmím zavolat, ale musím přijít osobně. Výborně. Tak jsem si posbíral věci a šel. Bohužel hned za dveřmi jsem zjistil, že se mi chce omdlít. Tu minigázu, co mi to s ní přelepily, už mám totálně nasáklou krví a temně rudá tekutina se mi zpod polštářku hrne ven doslova proudem. Pocákal jsem jim chodbu krví a nebyl jsem schopen ani zabušit na dveře, protože obě ruce jsem měl nabodnuté a ochrnuté.
Naštěstí se našel dobrák, co zabušil za mne, a vykoukla sestra. Preventivně mi vynadala, že jsem si to určitě nemačkal, a zase zalezla. Myslel jsem, že nějak zastaví krvácení, a oni mi místo toho podali zmuchlaný chomáč toaletního papíru, vrazili mi to do ruky a zase zabouchli dveře. Naštěstí se to nakonec zastavilo a papír přesně vyšel. Dokrvácel jsem a odešel. Nicméně ranní zážitek fajn, jsem rád, že to mám za sebou. Miluji naše zdravotnictví. Tyhle upírky čerstvě po škole jsou spíš takové zpestření. Na obou rukou už mám docela kvalitní modřiny. To abych si pamatoval, kde jsem byl a co jsem tam dělal.
Ale dnes jsem chtěl vzpomínat na to, jak mi bylo jedenáct a operovali mi slepé střevo v Brodě. Bavil jsem se s kamarádem o nemocnicích a operacích a vyprávěl mi, jak byl v dětství v nemocnici na Homolce na dětském oddělení. A jak tam bylo hezky a všichni byli hodní. Bylo tam čisto, laskavé zdravotní sestry oplývající mateřskou láskou. Nebýt bolesti a pooperačních následků, tak by byly jeho vzpomínky na nemocnici a operaci veskrze příjemné.
Prohledával jsem svou paměť a pokoušel se najít obdobně pozitivní zážitek. A jediné, co se mi vybavilo, byla operace slepého střeva v Brodské nemocnici začátkem osmdesátých let.
Problém byl asi v tom, že ta nemocnice neměla dětské oddělení. Také tam nebylo čisto. Také doktoři byli asi bídní, soudě podle toho, že mám ještě dnes dvanáct centimetrů dlouhou jizvu, vypouklé břicho a že jsem po operaci nemohl skoro rok dělat vůbec nic na břišní svaly a nakonec se mi jizva stejně roztrhla. Kromě toho se mi průběžně i po mnoha desetiletích objevují na břiše boule a záněty ze zbytků nevstřebatelných stehů, které mi tehdy nechali v břiše. A to už vůbec nechci vědět, co mi tam ještě nechali, většina mých zdravotních komplikací začala víceméně od data této slavné operace a dodnes se to sype. No nic. Začalo to nevinně.
Moje matka mi uvařila nějakou divnou polévku, a protože byla velmi přecitlivělá na jakoukoliv kritiku či odmítání čehokoliv, co vytvářela ona, bylo pro ni vše velmi osobní, tak jsem stejně jako otec v tichosti vše snědl a povinně musel chválit, jak je to dobré. Matka svá jídla obvykle nejedla, už ani nevím proč. Otec si do toho vždy nalil ocet a přidal cibuli, když se nedívala. A já to jedl, jak to bylo. Za pár hodin mě chytly křeče.
Ještě si vybavuji, že jsem ten večer četl povinnou četbu na základce Cestu pana Broučka mezi husity a ve chvíli, kdy měl nějaký incident se značně nesnášenlivými venkovany kvůli nějaké medovině nebo že něco řekl, tak v tu chvíli mě to chytlo a dál už jsem tu knihu nikdy nedočetl.
Bolest jako hrom. Vpravo pod posledním žebrem. Nikdy jsem to neměl, nechápal jsem, o co jde. Matka mě nejdřív sprdla, ať to nepřeháním, že to budou zaražené větry. Asi za dvě hodiny svíjení mi otec uvěřil, a nakonec matka zavolala sanitku. Co jim řekla, to netuším, ale přijeli za dalších šest hodin. Zřejmě to nebylo urgentní.
Přijel vůz s postarším lékařem. Ten si nechal napsat na papírek, že přijel o čtyři hodiny dříve. Nepřezul se a poťapal nám koberce v domě hlínou zvenku – lékaři se přece přezouvat nebudou. Prohmatal mě a napsal mi doporučení do nemocnice na slepé střevo, pokud to bude bolet dál. Ale že se má zkusit led. Studilo to pekelně. Bolelo to dál, druhý den mě otec odvezl do nemocnice do Brodu.
Asi dvě hodiny jsme čekali na příjmu. Kolem nás nejrůznější zlomeniny, zranění s pilou, píchance od větviček při česání třešní do oka a podobné radosti. Také tam přiběhla místní zahradnice, že jí hrozně svědilo pod sádrou se zlomenou rukou, tak si tam nalila hrníček vody a teď to svědí desetkrát tolik a nějak se to drolí a neví, co má dělat.
Nakonec jsme přišli na řadu. Bál jsem se a otec měl taky trochu starost, když viděl ty lapiduchy. Ten v bílém plášti tvrdil, že není, čeho se bát, že slepé střevo tady operuje vrátný. Také to tak pak vypadalo, ale to předbíhám. Nikdo mi nic nezkoumal, ultrazvuky nebyly, rentgen v té době snad v Brodě taky neměli nebo co, prostě nic se neřešilo. Sáhli mi na břicho, zatlačili, já vyjekl a už jsem byl přijat, že slepák.
Když jsem se s otcem loučil, všude kolem jsem viděl ochrnutí a pooperační následky, špínu, ponurou depresi a ztěžka se šourající důchodce s hrníčky pro čaj neurčité chuti a barvy. A mezitím chodí energické arogantní typy v bílých pláštích. Viděl jsem to vyloženě černě.
Pak mi něco píchli. Musel jsem si dojít na záchod, pak jsem si lehl na děsně studený plechový takový nesmysl a odvezli mě někam, kde kolem mě byla spousta lidí v pláštích s rouškami. Svítili mi do očí hnusnými operačními reflektory a nějaká sestra mi bodla něco do žíly a říkala mi, ať počítám do dvaceti. Měl jsem strašný strach, aby do mě neřízli, než usnu. Viděl jsem, jak si připravují kupu ostrých lesklých nástrojů, strašně jsem se bál, chtěl jsem jim říct, ať to nebolí, a víc si nepamatuji.
Vzbudil jsem se se strašnou bolestí v břiše. Probíral jsem se pomalu, ale bolest byla fakt děsná. Asi jsem skučel nebo co, ale někdo ke mně přišel – ani jsem neviděl kdo a co – a švihli mi nějakou injekci a po ní jsem usnul. Když jsem se probral, bylo zřejmě o den více a zase to bolelo jak čert. Chtěl jsem injekci jako včera, ale sestra mi řekla, že mi znova morfium dát nemůžou, že bych si na to zvykl, a dala mi něco hnusného hořkého na lžičce do pusy. Polkl jsem to.
Vyvrhl jsem to v podstatě vzápětí. Nikdo to neřešil, příštích sedm dní jsem ležel na smrdutém polštáři a pohoda. Bolest nezmizela, skučel jsem potichu, možná i brečel. Přišel velmi mladý doktor a vynadal mi, že co jsem to za babu, že si naříkám, že mě něco bolí. Tak už jsem pak skučel potichu.
Nesmírně hnusné byly ty bažanty, co nám tam roznášeli po pokoji, a odporná mísa na velkou potřebu. Humus, smrad, personál na nás totálně kašlal, zoufalci a trosky si pomáhali sami navzájem, jak to šlo. První dva dny mě nadzvedával a pomáhal mi nějaký děda, co ležel na druhé straně uličky.
Asi čtvrtý den už jsem se mohl jakžtakž hýbat a bolest z nejhoršího odezněla. Jenže k tomu, abyste se nadzvedli na posteli, jste potřebovali takové to trojúhelníkové držadlo, co nad postelí v nemocnici obvykle visí. Jenže tady to měla jedna postel z pěti a ta moje ne. Když jsem to chtěl, dozvěděl jsem se, že jich víc nemají a nikdo mi své dát nechtěl. Tak jsem měl smůlu.
Nejstrašnější byly náhlé návštěvy lékařů a sester. Z ničeho nic se ve dveřích objevila sestra s kovovým vysokým vozíčkem s kupou flaštiček a mističek a nahoře na desce měla položenou ohromnou injekční stříkačku. Stařec, který tam byl s prostatou a pomáhal mi, zblednul. Snažil se být neviditelným a sunul se do rohu. „No, jdeme na vás, pane Strnad,“ ucedila sestra a na stříkačku nasadila dlouhou tlustou jehlu. „Kdy jste byl naposledy na malé?“ – „Včera,“ ucedil. – „Tak to musí ven.“ A druhá sestra ho zalehla a tahle mu vrazila jehlu do břicha a během půl minuty za zoufalého skučení naplnila tu megastříkačku žlutorůžovým roztokem vysátým odněkud z útrob starce.
Jak přišly, tak odešly. On jen těžce dýchal na posteli a všichni jsme byli otřeseni. Klid však netrval dlouho. Znovu se otevřely dveře.
„Tak co, pane Fanderko, co ta spálenina, jdeme vám to převázat,“ a pořízek u okna se rozklepal hrůzou a všichni se snažili koukat jinam. Stavební dělník Fanderka se totiž zranil, když se někam propadl nebo o něco spálil, těžko říct, ale sedřel si až na maso kůži na půlce nohy. To by nebylo tak zlé, kdyby v nemocnici nebyl už druhý měsíc a nebyla mu věnována nepřetržitá péče.
Pokaždé mu to zavázali, pod obvazy se mu objevila nová kůže, ta prorostla do těch obvazů a oni mu je dvakrát týdně strhli i s tou kůží a znovu namotali nové obvazy. A to se dělo stále dokola. A Fanderka věděl přesně, co ho čeká. Nejprve je nutné strhnout starý obvaz. „Proč? Nechte mi ho,“ ječel. „To ne, to by mohla přijít infekce,“ sdělila mu sestra. Za strašného jekotu mu stahovala kůži z poloviny končetiny společně s cáry obvazu, které místy i nastřihávala. Ječel, ale na to tady byli zvyklí. Do večera měl horečku. Pak se to začalo lepšit, když už se cítil fit, přišli mu zase vyměnit obvaz.
K večeru přivezli rozklepaného a vyjeveného týpka, který byl na nějakém elektrickém vyšetření ledvin až v okresním městě. „To bylo tak strašný. Jak ke mně připojili ty dráty, začalo to se mnou cloumat, já nemohl dýchat, jak to škubalo.“ – „Ale to je nesmysl, pane, to nemohlo škubat, to je jen měření a vyšetření,“ sdělil lékař. – „Ne, ne, škubalo to, tady co byly dráty, to mám ještě nějaký spálený.“ A tak se ukázalo, že přístroj zřejmě probíjel či co. Pán měl zážitky navíc úplně mimo program léčby.
Noc co noc řval z pokoje přes chodbičku umírající stařec. Třetí noc už jsme ho všichni nenáviděli a nesmírně se nám ulevilo, když ho čtvrtý den ráno odváželi na márách pod takovým oválným plechovým poklopem na hrozném dlouhém vozíku s bicyklovými koly zřízenci tuhého a tichého.
Po týdnu se mi podařilo konečně slézt svépomocí z totálně humusáckého lůžka a dosunout se na záchod po svých. Cestou jsem potkal uklízečku. Byla mongoloidní. Ne jako rasa, ale jako gen navíc. Věkový průměr všech, které jsem potkal, byl padesát až šedesát let.
Na chodbě běžela černobílá televize se zelenavou obrazovkou ze šedesátých let, vyhrávala dechovky a anténa od ní vedla na nějakou nástěnku, kde byl vytvořen z dvojlinky na 220 dipól za pomocí špendlíků. To někomu muselo dát fakt práci.
Mezitím všude totálně zlomené postavy v tmavě zelených pláštích se sunou s hrníčky čaje sem a tam. Smrad, chlór, zažraná špína a dezinfekce v jednom.
Nejdřív jsem se šoural jako stařec, nakonec jsem to doslova rozchodil a po čtrnácti dnech mě konečně pustili domů. Tam moje matka prohlásila, že když mě pustili z nemocnice, tak jsem zdravý a budu utírat nádobí a makat doma. Když jsem v předklonu povinně rovnal talíře do přihrádek, tak mi ruply stehy, ale měl jsem zakázáno o tom komukoliv cokoliv říct a že prý se mi to jen zdá, že mám vyvalenou půlku břicha. To je přece po operacích normální, a to se vstřebá. Nevstřebalo se nic. No, tak mi to zůstalo.
Co jsem po dalších třiceti letech ztloustl, tak už to ani není skoro vidět. Ale zážitek kvalitní. Operacím se od té doby vyhýbám.
Ještě mi pak dětský doktor, když četl zprávu z nemocnice, řekl, že prý když mě otevřeli, tak zjistili, že slepé střevo je v pořádku. Ale když už to operovali, tak ho stejně vzali. Takže to mám za sebou.
Zdroj:
jirikoudela.eu
