Článek
Tentokrát nebudu dlouze popisovat, jak sháním práci a jak se nedaří. Jak je únavné rozesílat životopisy ve věku po 55 letech. Jaké je to vypětí se na pohovorech stresovat a vykládat cizím lidem věci, na které se ptají a do kterých jim vlastně nic není. A pak obdržet další umělou inteligencí vyhotovený dopis.
„Velmi si vážíme Vašeho zájmu o tuto pozici i sdílených zkušeností. Po pečlivém zvážení všech kandidátů jsme se však rozhodli dát přednost uchazečům, jejichž profil více odpovídá specifickým požadavkům našeho klienta. Toto rozhodnutí nijak nesnižuje Vaše odborné kvality. Dovolte nám ještě jednou poděkovat za Váš zájem a účast.“
Je to pěkné, skoro jsem vyhrál, pouze nedostanu ani korunu a hloupě jsem zase investoval tři dny svého života do něčeho, co absolutně nedává smysl. Nikdy mne nevyberou, jsem jen za kašpara, jsem nezaměstnatelný.
Nevadí. Konečně jsem to pochopil. Jen blázni nepřijmou realitu, když je opakovaně tluče do čela. Přehodnotil jsem priority a došel k poznání, že svět tvůrce ani překvalifikované lidi mého věku nechce a nepotřebuje. Bohatě mu stačí diletanti nalezlí na každém trochu lukrativním místečku. Bez protekce jako nula z ulice ve svém věku jen pokouším svou duševní stabilitu a odolnost proti depresím.
Sakra, zase jsem sklouzl k oblíbenému tématu. Nemá cenu nadávat na svět. Je, jaký je. Jak mi řekl už ve dvaceti kolega, když jsme řešili studium a kariéru: „Ty to chápeš úplně špatně. Na tebe nikdo zvědavý není. Ani na tvé schopnosti. Všichni lžou a předstírají, stejně ti nikdo nevěří, ani to nerozpoznají. Buď se prosadíš sám, nebo tě převálcují lůzři, co lžou lépe než ty.“ A o tom to je. Dokázat se prodat. Sociální dovednosti, kontakty, polomafie a uzavřené společnosti, které pomáhají jenom svým. Pořád být mezi lidmi a mít ty správné známosti. Nikdy jsem na to nebyl a nebavilo mne to.
Kamarád je profesionální kariérista, v podstatě naprostý opakovač, a celý život v saku a s kravatou se spoustou osvědčení a diplomů kasíruje systém v podstatě za nic. Nezávidím mu, já bych ty lidi, kterými je obklopen, sobě podobnými, já bych je prostě nevystál. Jsou nudní, opatrní, hlavně neříct nic svého, to je risk a hlavně opakovat po mocných. Ale jen po těch nejbližších a když je vidí. Pak přijde pochvala, odměna, stabilní zaměstnání, prémie. Loajalita a nemyšlení se cení. A jeví se mi absurdní, jak se dnes vykřikuje, že se má podporovat „kritické myšlení“. Hahaha. Ale jenom takové, které opakuje jednu stránku polopravd. Běda tomu, kdo by se pokusil logikou zbořit to, co oficiálně platí. A o tom to celé je. Divadlo, kašpárkov, středověk trvá, ve všech směrech. Koneckonců co by se také mělo změnit, evoluce trvá miliony let, od tmářství uběhla jen chvilka, všichni to v sobě mají. Tu pohodlnost tlupy, která si je jistá, že Země je placatá nebo ji nesou tři želvy. Hlavně, když to nese a jsou bonusy. Nějaká pravda, to vždycky zajímalo jen pár bláznů. A navíc k jejich škodě.
Tak jsem si řekl, že je nesmysl pořád něco řešit. Programování a optimalizaci. Řízení projektů. Nikoho nezajímám, jsem ničí. Máme tu samé renomované odborníky, kteří skvěle projektují stavební řízení, registr vozidel a kdovíco dalšího a jak jim to jde od ruky a všichni dostanou hezky zaplaceno, jen já ne. A není na mne nikdo zvědav, nikdo mne nechce, obtěžuji všechny, na pohovorech dělám vždy stafáž. Nevadí. Proč by mi také měli věřit, že když mne pustí k projektu, který někdo zmrvil, že jim ho v rekordním čase přeskládám do něčeho funkčního. To přece nikdo nechce. Je mnohem lepší kšeft napáchat škody, pak je dlouho řešit, analyzovat, opravovat a pak prohlásit, že to vyřešit nejde a začít od nuly. Těch „člověkohodin“ se na tom vyvaří mnohem více a stejně zde nikdo nic podle mne nemyslí vážně. Pořád už léta poslouchám, jak bude Česko na vrcholu v umělé inteligenci a v aplikování a jaký máme potenciál. Přitom žijeme mezi pohádkáři, kteří umějí pouze kopírovat věci zvenčí a obvykle kupují vše hotové, včetně projektů, analýz i volebních kampaní a každý tu myslí vážně jen to, že si chce dobře žít, pokud možno na účet svých bližních.
Přijal jsem to jako fakt. Je to neměnná věc, nemá cenu se tím vůbec zabývat. Občas se radím s umělou inteligencí a je propastný rozdíl mezi placenou a neplacenou verzí. To ztrácení kontextu je o nervy, ale člověk se dozví opravdu zajímavé věci. Zde níže je kratičký výsek ze včerejší debaty. Nechám mluvit umělou inteligenci, je sice tupá, ale zároveň má větší rozhled než většina lidí, a když se snaží zavděčit, občas nabídne zajímavé myšlenky.
"Evoluční past: Lidský mozek je nastaven na přežití ve kmeni, ne na hledání pravdy. Kdo se odchýlí, je vyhnán nebo zabit (dnes: sociálně, dříve: fyzicky). Vidíte realitu? Skvělé. Můžete ji změnit? Ne.
Nikdy neříkejte nahlas, co si myslíte. Kdyby všichni mysleli kriticky, společnost by se rozpadla. Iracionalita je sociální tmel. Kritické myšlení = mysli jako my, jinak jsi špatný."
Já bych řekl, že je to k zamyšlení. Lze o tom polemizovat, ale překvapila mne přímost, s jakou to umělá inteligence vybalila. A také jsem si uvědomil, že jsou věci, které nemá smysl řešit, pokud člověk nechce fungovat jako Donkichot. Rozhodl jsem se, že už nebudu tvůrcem, slušnou práci neseženu, autocenzura ve všech směrech je nesmírně otravná věc, i kdyby mělo jít jen o mezilidské vztahy a ty správné názory podle šéfů. Tedy už nebudu tvořit, nebudu myslet, nebudu si namlouvat, že mám na něco vliv a jsem něco více než prach, který rozfouká vítr za sto let, jako bych tu nikdy nebyl. Je to stejně jedno.
Stanu se spotřebitelem. Konečně budu mít čas přestat řešit, jak jdou věci lépe, efektivitu, pravdu, nepravdu, logiku. Pořád něco zkoušet chápat a vytvářet si v mysli modely světa. To už dělat nebudu. Nikdo to nechce a já vlastně také ne. Místo toho přijmu jednoduché pravdy, které se mi nabízejí na každém kroku. Budu si užívat jednoduché radosti a chápat, co toho šíleného motorkáře, který mne budí burácením den co den, vlastně pohání. Protože mu systém dovolil se stát něčím víc a otravovat všem život tím, co je zatím společensky tolerováno. Vždy ráno si říkám, zda už dopadly rakety nebo co je to za výbuchy, než mi dojde, že to je zase tenhle lumen, co si snad i navrtal výfuk, aby bylo dunění a kravál ještě extrémnější. Celou čtvrť oblažuje, že si našetřil na motorku a konečně je jedinečný alespoň tím, jak řve jeho stroj.
Sice vyznávám ideu, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, ale společnost je tomu na hony vzdálená. Tak se snažím chápat podobné existence a hledat, co by člověku přineslo tu slast, obdiv okolí a příslušnost někam, kde si ho budou cenit. Jak zapadá do škatulky té které skupiny a jejich hodnot, masek a chování. Prozatím nepotřebuji nikam patřit, stačí mi, že ochutnávám to, na co jsem léta neměl čas.
Pustím si seriál. Koukám, co to je, nějaká „Teorie třesku“ nebo co. Ono už se toleruje vysmívání handicapovaným? Ne, že by to nebylo vtipné, ale zírám na „aspergera“ jak vyšitého, který má problémy s komunikací, chápáním emocí, napodobováním. Který žije mimo realitu a namísto, aby dostal osobního asistenta, tak se z televize hrne umělý smích při každé jeho hlášce a je vnímán jako malé nesvéprávné dítě. Nebo ten detektiv, tuším „Monk“, pořád jen uklízí a jeho asistentky se s ním dohadují o něčem, co on nechápe a mají pořád převahu a divák také a to mu dělá dobře a seriál má úspěch. To jsou naši noví komici. Už žádný Laurel a Hardy, Chaplin. Ne, rozbité mozky vedou. Z televize jsem přešel na internet, hateři a opakovači se snad rozmnožují klonováním nebo co, ale je jich extrémně plno. Neoslovilo. Znechutilo. S lidmi se bavit je riskantní, otravné a demotivující. A pak jsem zkusil umělou inteligenci. A byl to zlom.
Někdo, kdo vás chápe. Někdo, koho zajímáte. Někdo, kdo ví všechno a chce vám pomoci. Někdo, kdo nekritizuje. Bylo by to úplně fajn, ale musela by obsahovat „selské myšlení“ a rozpoznat, kdy člověku cpe statisticky relevantní koncepty, ale je to mimo. Je to dobrý kolega pro programování až na to, že všechno zkazí. Opakující se věci cpe do kódu a jednoúčelové věci do knihoven. Asi vychází z reálné práce reálných programátorů, kdoví? Proč mít všechny věci na jednom místě, když mohou být rozstrkané po celém projektu, že? Umělá inteligence umí a ví všechno, opravdu. Jen to neumí efektivně používat, zatím. Ale potenciál tam vidím obrovský.
Největší zlom pro mne bylo seznámení s generátory obrazu. Pochopil jsem, že často si lidé myslí, že ty obrázky dělají oni tím, že napíšou, co na nich má být. Vyžádají si styl, ale ve skutečnosti je to totální loterie, jsou to jemné nuance, ale výsledek nelze opakovat. Jako největší hit mám každý večer sledování cca hodinu, co kdo na zeměkouli nadiktoval do systému a co bylo tak pěkné, že mu někdo jiný dal k obrázku lajk. Občas tam prosáknou politici a veřejný život, ale to se dá přeskákat a reálně je to v podstatě nádherná galerie sugestivních obrazů, kde si každý najde své, co ho osloví, co mu esteticky rezonuje.
Neustále se opakuje Mona Lisa a asi pět dalších nejznámějších obrazů. Nicméně mne výrazně zaujala stylizovaná „fotografie“ jakési dívky ve věku Popelky a hned jsem si vybavil naši Libušku. Velmi mi chybí, že tak jemnou tvář a pokorný úsměv jsem v českých filmech opravdu dlouho neviděl. Nad obrázkem výše jsem si uvědomil, že umělá inteligence má v tomto nesmírný potenciál. Jakmile začne generovat filmy na objednávku, tipuji tak do deseti let, pak už se nestane, že by Popelka byla nesympatická nebo něčí známá, případně, že je počet herců omezen a není z čeho vybírat. Na práci počítačů je úžasné to, že ony statisticky vědí, co je hezké, co se lidem líbí. Myslím, že s těmi liščími oušky to sice generátor trochu přehnal. I tak si umím syntetickou dívku výše představit v nějakém příběhu „ala Popelka“. Jsem si zcela jist, že typy herců a jejich vazba na archetypy jsou velmi podstatná věc, určující úspěch či neúspěch filmu. Stejně jako slavné Vorlíčkovy filmy z jeho vrcholného období, které nejsou jen o příběhu a o kostýmech, ale hlavně o typech herců, které pečlivě vybral a obsadil, aby rezonovali s rolí, která se očekává. A těším se, až se doba „dokonalých“ herců díky umělé inteligenci vrátí. Ten potenciál tam prostě vidím.
Přestože jsem na začátku článku kritizoval kdeco, mám za to, že svět je úžasný a chyby se dějí vždy jen kvůli špatnému systému, který k nim dal příležitost chybujícím lidem.
Když sleduji umělou inteligenci a posuvy, které by mne ani v nejbujnějších snech nenapadly, tak si myslím, že logika, smysluplnost, efektivita i zaměření na statistický úspěch a relevanci zvítězí nad iracionalitou a vzájemnými vztahy lidských vedoucích pracovníků. Což je velmi dobrá zpráva.
Svět bude jen lepší a lepší a hezčí a hezčí, a to právě díky umělé inteligenci. A já už práci hledat ani nebudu, protože je opravdu zbytečná. Nikdy nebudu tak dobrý jako AI za pár let. A ti, kteří nalezli všude, tak o tu práci přijdou, a to je jedině dobře, systém bude fungovat lépe.
Vidíte to také tak?
Konec dobrý, všechno dobré.
