Článek
Kdysi dávno jsem vedl elektrotechnický kroužek, kde mi během čtyř měsíců z třiceti dětí zůstali tři „šílenci“. I rodiče mnohých z nich byli otřeseni tím, s čím jim děti chodí domů a pořád jen básní o elektrotechnice. Jednou mi tam přišel jakýsi elektrikář, že mu synek doma vyprávěl, že tedy přišel, že mne musí vidět. Doteď jsem to nepochopil.
Oblíbená zábava v kroužku elektrotechniky byla, že jsem dětem řekl: „Přineste jakékoliv zařízení, co už doma nepotřebujete. Rozebereme ho a vysvětlíme si, jak fungovalo.“
A tak jednotlivé rodiny postupně přicházely o mixéry, vysavače, kazeťáky a staré magneťáky. Objevilo se mi tam i tranzistorové rádio značky PUK, ale zlatým hřebem byl rozbitý plašič dobytka. Fungoval na principu bzučáku s ohromnou cívkou, kterým jsem dostal takový elektrický kopanec, že jsem se musel oklepat.
Protože jsem byl tehdy nadšenec, snažil jsem se dětem vysvětlit některé věci přes matematiku, což samozřejmě dnes uznávám, že byla naprostá hloupost. Tím, že tři schůzky po sobě obnášely základy vyšší matematiky a Kirchhoffových zákonů, tak jsem to totálně zredukoval. Zbyli mi tři věrní, kteří by se mnou zůstali, i kdybychom společně přebírali trus.
Otec jednoho byl zemědělec, byl jsem k nim pozván. To byl ten, který přinesl plašič krav.
Hodně mnou otřáslo, když jsem jednou při odpoledním kroužku zjistil, že děcka, když se nudí, tak zkouší tabletky, které pravidelně nacházejí v blízkém koši, kam si chodí v parčíku vedle školy povídat důchodci.
Užasle jsem zíral, jak si střihají, kdo bude ochutnávat zelenou a kdo modrou tabletku. Dost to se mnou zamávalo (a s nimi taky). Šel jsem se o tom poradit se skupinovou vedoucí a ta můj kroužek rozpustila, když jsem odmítal říct, kteří to byli. Pořád i po letech trochu doufám, že to byl od nich jen nepovedený vtip a byly to lentilky.
Tím moje kariéra vedoucího elektrotechnického kroužku definitivně skončila.
Na elektroniku jsem ale nezanevřel. Sice později nedávalo smysl stavět cokoliv, co se dá za cenu svačiny koupit již hotové a funkční. Ale znalost elektroniky je úžasná v tom, že z naprostého šuntu jen mírnými úpravami parametrů a pár součástkami uděláte luxusní a neopakovatelnou věc z úplně jiné cenové hladiny.
V souvislosti s tím nemohu opomenout své dobrodružství s dlouholetým kamarádem, kdy jsme se v devadesátých letech, v době nadšení z CB vysílání, účastnili srazů majitelů občanských radiostanic na louce, hned vedle mohyly bitvy u Lipan.
Internet nebyl, chat probíhal na zakázaném svolávacím kanále číslo 16. A největší hateři hulákali na nouzovém kanále číslo 9, který byl pro záchranné složky.
Na jednom srazu nás neminulo takové to frajeření – jak je největší machr ten, kdo si koupil nejdražší zařízení (vysílač značky Sněžka). Jak všichni všemu rozumějí, mají své PSV metry a navazují dálková spojení. Tenhle je borec, navázal až do Jugoslávie. Tamten má zase speciální radiostanici s odblokovanými zakázanými kanály. Prostě machrování dokolečka dokola. Se svou ruční nejlevnější radiostanicí předělanou na TV konektor, abych mohl vysílat na televizní anténu pro první program, jsem si tam připadal jak nejchudší příbuzný. Jako vždy přehlídka, co si kdo koupil a kolik investoval.
Pak se mi začal v hlavě rodit akční plán. Do dalšího srazu jsem rozebral dvě aušusové jednokanálové stanice, koupené někde za dvě stě korun a postavil si k nim rozmítaný generátor. V podstatě jsem to složil z plašiče myší, ale fungovalo to skvěle. Na dva kilometry to přidalo šum na celé pásmo. Neblokovalo, ale dálky omezilo. Věděl jsem, že si zahrají, ať už chtějí nebo ne, oblíbený radio-orientační běh „hon na lišku“ a budou hledat a hledat a zaměřovat. Ještě jsem to otestoval, sehnal starý akumulátor od auta, nabil ho, co to dá a těšil se na další sraz radioamatérů.
Večer před oficiálním srazem jsme vyrazili s kamarádem automobilem Škoda 105, který měl problém zvládnout kopec Lipany i na první rychlostní stupeň a vařil. V půlce kopce Marty přibrzdil, já rychle vyskočil z auta. Málem jsem se zabil, protože olověná těžká autobaterie není žádná legrace a má fyzikální setrvačnost v pohybu. Vyběhl jsem v podřepu do lesa. Myslel jsem si, jak budu nenápadný. Bohužel zrovna v tu chvíli sjíždělo shora auto plné radioamatérů. Byli tam snaživci už o den dřív.
Naštěstí to vypadalo, že nahrbený utíkám vykonat potřebu, a prošlo to bez větší pozornosti, jen jsem za sebou slyšel smích.
Během dvou minut jsem rozvinul drát mezi dvěma stromy. Kroky vyměřil, aby to mělo zhruba délku lambda půl. Vybavil jsem si knihu sovětského spisovatele Vladimíra Bogomolova, jak popisoval práci jednotek Smerš a německé špiony, jak natahují antény v lesích a maskují stopy. Adrenalin, akce. Pak jsem to zahrabal do země, vše zamaskoval, vysílačku zavěsil na strom, připojil akumulátor, naházel přes to listí a větvičky a prchal zpátky k silnici, kde vyčkával kamarád. Naskočil jsem, škodovka zařvala a už jsme pomalu jeli.
O dva dny později jsme se vší slávou vyrazili na radioamatérský sraz. Hned nad slavnostní bránou jsem objevil zavěšenou svou radiostanici, ve stejném stylu, s jakým se v jiné době přibodávaly na sloup trofejní lebky.
„Normálně celý pásmo bylo zarušený, vůbec jsme nevěděli, odkud to jde.“
„Pak Franta vytáhl zaměřovací anténu a bylo to támhle z lesa.“
„Když jsme to našli, tak jsme měli strašnej strach. Jestli to není bomba. Blikaly tam LED diody jako odpočítávání. Naštěstí to byl jen akumulátor.“
„A támhle to visí.“
Hmmmm…
Tak aspoň, že se něco dělo.
Vzápětí se podařilo chlapíkovi na louce navázat dálkové spojení se svojí manželkou.
„Jak se máš? Tady je tak krásně.“
Dal to nahlas, aby všichni slyšeli, jak je spojení čisté.
„Já tady uklízím a ..“ rychle to ztlumil.
Ostatní se na něj soucitně dívali, jak pokyvuje hlavou do sluchátek, pak vypnul vysílačku, sbalil věci, nastartoval svou Ladu a odjel domů za svou milovanou.
„Kde je? Kde je?“ vyřítil se z křoví Franta, kterého nešťastník přivezl a který zřejmě počítal s odvozem.
Zasmáli jsme se a jeli jsme taky domů.
Cestou jsme vyzvedli akumulátor, aby byla příroda čistá.
Na radioamatérské srazy vzpomínám rád.
Zdroj :
https://jirikoudela.eu/
